Čmelí med
Torgny Lindgren
Mystický príbeh švédskeho súčasného prozaika o ľudskej nenávisti a jej hraniciach. Novela šokovala švédsku spoločnosť a stala sa knihou roka 1995. Šokovala a uchvátila. Odhalila totiž akútny stav súčasného človeka zmietaného pocitmi bezvýchodiskovej duševnej rozdvojenosti a relatívnosti. Tajomný, typicky drsný severský príbeh sa predstavuje vo svojej absurdne obnaženej podobe nečistej zmesi vážnosti a bláznovstva, naturalizmu a falošnej svätosti, pôžitkárstva a skromnosti, protikladnej slanej a sladkej chuti. Dvaja bratia, protagonisti knihy sa navzájom zvláštnym spôsobom nielen nenávidia, ale aj milujú jeden druhého ako vlastný prostriedok udržania života. Lebo kým majú koho nenávidieť, dokážu žiť a prežiť.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1997 , Hajko & HajkováOriginální název:
Hummelhonung, 1995
více info...
Přidat komentář
Úvodem chci připomenout, že mám slabost pro severskou kulturu a všemožné bizarnosti. Přesto se budu od ctěného obecenstva tentokrát odlišovat. Čmeláčí med je po velmi dlouhé první kniha, kterou bych si rozhodně znovu nikdy nepřečetl. Alegorii vztahu obou bratrů jsem pochopil a sama o sobě je zajímavým námětem. Ocenit lze i stručnost. Ovšem literárně je té úspornosti a strohosti přespříliš, dialogy v nepřímé řeči ještě více odcizují od už tak cizích postav. Z některých nechutností mi bylo špatně a nedokázal jsem je vyhnat z hlavy. Samoúčelný hnus. Z té knížky mi nebylo dobře a nic mi nepřinesla. Paradoxně si dovedu představit, že filmová adaptace by mohla být lepší.
Kniha je soubojem mezi protiklady, mezi cukrem a solí, mezi příkopem v hlíně a návalem hlíny. Vykresluje bratry tak odlišně, jak jen je to možné, ale na rozdíl od nich si čtenář uvědomuje, že spolu sdílejí více než jen stařeckou mrzutost. Oba z bratrů žijí v tom, že vše bylo jejich a ten druhý mu to jen bral. Sdílí i hrdost, která jim nedovoluje umřít dříve, než ten druhý, a jediná věc, která oba doopravdy zajímá, je, zda ten druhý již zemřel.
Torgny Lindgren tímto dílem ukázal, že i těžký život v drsném, mrazivém kraji nemusí být příčinou nepokoje – protože ten pravý nepokoj si způsobujeme sami, svými činy a svým postojem. Je na místě zamyslet se, zda nenávist sama o sobě dokáže mezi lidmi vytvořit tak silné pouto. Možná byli Hadar s Olofem důkazem toho, jakou sílu může mít pravé bratrství.
(úryvky z mé recenze kdysi psané do školy)
Četla jsem v dubnu 2007. Podle mých poznámek:
Zajímavý příběh, hezky napsaný (hodně přímé řeči nijak odlišené od ostatního textu - zvláštní).
Lidské, chápající, příběh vypovídá o tom, že i dva úplně odlišné pohledy mohou být špatné.
Neuvěřitelně jednoduše vykreslené postavy, zdánlivě jednoduchý příběh. Tahle knížka mě dostala. Byla to moje první zkušenost s Torgny Lindgrenem a jsem za ní vděčná. Když jsem ji pak po letech uviděla na pultě knihkupectví, neodolala jsem.
Láska, bolest, krutost, bolest, touha po pomstě a vítězství mezi dvěma bratry....to vše čtivě popsané na sto stránkách. Výborná věc na jeden večer.
Autorovy další knížky
1988 | Cesty hada na skále |
1999 | Čmeláčí med |
2009 | Norrlandský akvavit |
2005 | Přerušený příběh |
2015 | Klingsor |
Slušná kratochvíle. Čím dál jsem byl, říkal jsem si ty vole, to je psycho. Ale s Torčou už jsem se někdy setkal, tak mi bylo jasný, že to nebude plný šprýmů a radosti. Je to sice krátký, zato plný, jako moje kalhoty když přijde účet od plynáren, nebo když mi pustíš film arachnofobie. Na žraločí tornádo už jsem zvyklej a na obranu mám bytelnej deštník Knalla z Ikey. Byl bych radši, kdyby se jmenoval jinak, ale mohl bych ho třeba přejmenovat sám.
Proč sem nepíšu něco víc o tom medu? Protože na stostránkovou knížku jsem tak plnej dojmů, jako kdybych přečet dílo velký jako americká lednice a nevím pořádně, co bych k tomu řek. Mimo to, že Hadara žere nádor a brácha Olof je pučmeloun, válí se na gauči, žere jenom sladký a lžičkou si vybírá srágory z vředů a dává si je rovnou do tý svý mordy plný čokolády. Ta pani co tam přijela má taky asi dobrou náturu. Na to, jak si to tam přihasila jenom na chvilku, docela tam vydržela. I kdybych byl zvědavej na příběh těch dvou dědků, tak bych na to nešel přes tunu nechuťáren, který jsou tam popsaný tak barvitě, že jsem to viděl, jako v biografu. Představivost by se měla někdy prostě vypínat.
Ti dva plesnivci se svejma nechuťárnama nejsou ovšem to hlavní. To nejdůležitější se odehrává v jejich zpuchřelejch hlavách. Baráky maj proti sobě, ale vzdálenost mezi nimi je veliká, jako mezi mezi Mostama u Jablunkova a měsícem. Takhle vypadá nenávistná tichá válka v rodině, prakticky na jednom dvorku. Říkám ti, že cestovat někdy na čundru severním Švédskem a dojít do končin, kde nikam nevede cesta a jsou tam jenom dva baráky a dva dědci, pelášil bych odsud strašně rychle. Ani bych si s nima nedal pivo. Maximálně bych utíkal do lesů s lahváčem v ruce.
Fascinovalo mě, jak tomu všemu ta pani pomohla. Teda mimo to, co musela udělat za nechutnost. Slabá knížečka, pořádnej zážitek. Určitě jsem jí neměl v ruce naposledy.