Čo Dante nevidel
Alfréd Wetzler
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/230379/bmid_co-dante-nevidel-230379.jpg
5
59
59
„Wetzlerov román (...) nesie v sebe morálne posolstvo o odvahe človeka postaviť sa proti zlu aj v najťažších či navonok beznádejných situáciách... A obsahuje ešte jedno nadčasové poznanie: Holokaust sa nezačal až vtedy, keď jeho obete hnali do dobytčích vagónov deportačných vlakov, ani vtedy, keď sa ocitli pred bránami vyhladzovacích táborov, resp. plynových komôr. To bolo „iba“ vyústenie procesu, ktorý sa začínal verbálnymi útokmi, ostrakizovaním a perzekvovaním určitej skupiny občanov, ktorí boli vzápätí označení za nepriateľa národa, štátu a celého ľudstva...“ Ivan Kamenec „Ze všech zdařilých útěků osvětimských vězňů můžeme za nejvýznamnější považovat útěk Wetzlera a Rosenberga, budeme-li jejich význam poměřovat jejich ohlasem. Stalo se tak zásluhou zprávy, kterou po svém útěku napsali už na Slovensku. V historické literatuře je známa jako Zpráva Wetzlera a Vrby, protože Walter Rosenberg si už ponechal jméno Rudolf Vrba, na které mu československý odboj pořídil falešné papíry. Alfréd Wetzler si své jméno z ilegality, Jozef Lánik, ponechal jen jako literární pseudonym. (...) Osvětimské poselství, sepsané v Žilině, nechtělo být jen historickým dokumentem ani jen epitafem za osvětimskými oběťmi. Chtělo se stát výstrahou lidstvu, burcující k činům.“ Miroslav Kárný... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Historické romány
Vydáno: 2009 , MilaniuMOriginální název:
Čo Dante nevidel, 1964
více info...
Přidat komentář
27. ledna
Den památky obětí holocaustu.
Když do koncentračního tábora Osvětim vstoupili 27. ledna 1945 sovětští vojáci, nenašli tábor v jeho pravé podobě. Tisíce mužů, žen i dětí poslali nacisté v posledních měsících do plynových komor, tisíce evakuovali do továren v Říši na práci a tisíce jich v polovině ledna vyhnali na tzv. pochody smrti.
V barácích zůstalo asi 7000 vězňů, kteří už nebyli schopni pochodu a nacisté je před svým útěkem nestihli zavraždit.
Fotodokumentace je natolik děsivá, že by se snad člověk měl do hloubi duše stydět za to, že patří ke stejnému druhu "prý" homo sapiens.
Velitel tábora Rudolf Höss při norimberských procesech uvedl, že v Auschwitzu zemřely více než tři miliony lidí ( při vyslovení těchto slov se měl ihned propadnout přímo do Judecca Dantova Pekla mezi největší zrádce, zrádce lidskosti všech dob a měl by být navěky se svými soukmenovci přežvykován Luciferem).
Dante by jistě pro všechny nacisty vymyslel další kruh pekla, takový, jaký si za zrůdnost svých činů zaslouží.
A pro Adolfa Hitlera je i každý Luciferův trest nedostatečný.
Dnes večer slovenská TV 1 nabízí adaptaci knihy Alfreda Wetzlera " Čo Dante nevidel" s názvem Správa - o hrůzách, které se děly v Osvětimi a o zprávě, kterou napsali dva mladí slovenští Židé, kterým se podařilo uprchnout.
Připomeňme si všichni to, na co bychom nikdy neměli zapomenout!!!
Pro ilustrací uvádím, že ČT 1 v hlavním vysílacím čase předkládá divákům opakování krimi: Případy 1. oddělení z r. 2016 ( teď jsem se dozvěděla, že už asi popáté, to mám štěstí, že se na naši TV nedívám).
PS:
Také kniha historika Miroslava Kárného:
Konečné řešení - Genocida českých Židů v německé protektorátní politice se zabývá osudem židovských obyvatel v Protektorátu Čechy a Morava a já ji každému doporučuji.
Tohle by měla být povinná školní četba, aby se hlavně mladí lidé poučili a nezapomněli....
Literární unikát. Na mě někdy až moc "poetiky" k tak strašnému tématu. Osobně dávám přednost syrovějšímu stylu psaní u takových témat. I tak stojí mít za to tuto knihu v knihovně. Jsem ráda, že došlo k znovuvydání. Původní první vydání knihy nešlo téměř nikde sehnat, ani půjčit.
No, silná kniha... Co dodat...
Těžké, možná téměř nemožné bylo z toho pekla uniknout. A stejně těžké muselo být podat světu zprávu o tom co se tam opravdu děje. Podat to tak, aby tomu všichni uvěřili a chtěli proti zlu bojovat.
Protože na zlu se podílí i oběť pokud se nebrání...
Čo Dante nevidel je moja tretia kniha s tematikou Osvienčimu za posledné 4 mesiace (prvá bola Vyhasnuté oči od Manci Schwalbovej, druhá a subjektívne najlepšia Moruša od Iboji Wandall-Holm), niektoré pasáže sa mi z toho dôvodu zdali trochu dlhé a vyčerpávajúce, obzvlášť v prvej polovici, kde je do detailu popísaný život v koncetračnom tábore. Napriek tomu som sa dozvedel niečo nové, napr. ako nacisti zahrabávali väzňov, ktorí sa previnili drobným priestupkom, do zeme, trčala im iba hlava, a následne sa po nich preháňali s koňmi, až z hláv zostala len zmes mozgu, kostí a hliny. V druhej polovici Wrtzler popisuje samotný útek z Osvienčimu, niekoľkodňový pochod o hlade a smäde, napätý prechod hraníc medzi Poľskom a Slovenskom, záchranu a následnú frustráciu - nikto totižto nechcel uveriť, že by nacisti boli schopní držať väzňov v neľudských podmienkach a denne splynovať niekoľko tisícok ľudí. Zo záveru, kde Wretzler už s novou identitou spolu s ďalšími obyčajnými Slovákmi počúvajú zahraničné rádio a komentujú ho, ma zamrazilo. Zaujímavý bol tiež prológ knihy približujúci antisemitizmus v ČSSR v 60. rokoch; správa Wretzlera a Vrbu a jej následný život, ako trvalo niekoľko mesiacov kým bola aspoň čiastočne zverejnená.
Napriek tomu, ze clovek uz videl hodiny filmoveho materialu, dokumentov a cital vela knih na tuto temu, stale to cloveka zarazi a sokuje ta masova obludnost, neuveritelna a nepredstavitelna krutost toho, co sa dialo a kolko ludi bolo zbytocne zavrazdenych.
Neopísateľne ťažké a smutné, desivé.. Je to ako nezahojiteľná rana na duši ľudstva. Už sa nič také nesmie zopakovať. Žiaľ, vojnové konflikty a hrôzy sa neustále dejú naprieč kontinenty.. Sme tak nepoučiteľní? Nikdy nezabudnime.
Další individuální vypořádávání se s šoa. Na rozdíl od Vrbovy knihy méně zaměřené na vlastní úlohu, ale mnohem více emoční, což sebou i nese zvláštní literární styl, který je místy na hraně srozumitelnosti. Jsem tedy zvědavý na Bebjakův film jak se s tím vypořádal, protože z mého pohledu jde o knihu nezfilmovatelnou, na rozdíl od té Vrbovi, ale na tu už má někdo v zahraničí koupeny autorská filmová práva...
Čo Dante nevidel je kniha, ktorá nám poskytuje ďalšiu svedeckú výpoveď človeka, ktorý prežil dva roky v koncentračnom tábore Osvienčim. Veľkým plusom knihy a zároveň a jej hrôzou, je Správa Wetzlera a Vrbu, ktorá neuveriteľne strohým vypočítavaním zavraždených ľudí dokresľuje celkový obraz o fungovaní "mašinérie na smrť". Pri čítaní kníh ako je táto vždy uvažujem nad tým či by som to zvládla. Či by som dokázala byť tak silná a vstať každé ráno ako tisíce tých, ktorí v táboroch boli. Nikdy nezabudnime, to je podľa mňa dôležité...
Veľmi silná kniha opisujúca fungovanie koncentračného tábora Osvienčim. Alfred Wetzler (Jozef Lánik) opisuje svoj dvojročný pobyt v tomto vyvražďovacom tábore, je to zázrak že dokázal prežiť. Spolu s Rudolfom Vŕbom utekajú na Slovensko aby podali informácie o tomto zle, ktoré sa pácha na nevinných ľuďoch, predovšetkým Židoch. Muselo to byť pre nich ťažké keď prišli na Slovensko a nechceli im aj napriek dôkazom veriť. Človeku je zle, že niečo také sa v minulosti mohlo odohrávať.
Myslím si že je dobré aby sa vedelo aj o týchto udalostiach, ktoré sa v minulosti odohrali.
Román je veľmi zaujímavý a dobre čitateľný.
Verze útěku obou statečných mužů z obávaného tábora smrti, tentokrát pohledem Alfréda Wetzlera. Poněkud se liší od velice populárního a poutavého líčení Rudolfa Vrby: Utekl jsem z Osvětimi.
Přes nesporné morální ospravedlnění je Vrbova kniha hrdinským eposem, kdy se skutečnost možná poněkud přikrášlila. Tento autor je syrovější, bez obalu hovoří o strachu a zoufalství. Některé scény jsou trochu jiné od Vrbova vyprávění a připadají mi pravdivější. Nicméně klobouk dolů před nimi oběma!
Môj Ty Bože!!!
Povinná literatúra - tam by som to zaradila.
"Koho a koľkých môžu zburcovať v tejto krajine, kde si fašizmus obliekol sutanu, aby pod ňou ešte pokornejšie slúžil Hitlerovi?", s. 237
Odporúčam všetkým zľahčovačom zločinov nacizmu a popieračom holokaustu...hlavne v tejto dobe, keď to začína podozrivo hnednúť...svedectvo o obludnosti toho zvráteného a šialeného systému....Smrť fašizmu!!!
Aké to čudné mesto, v ktorom sa ľudia nerodili, a predsa rástlo, hoci sa v ňom iba zomieralo.
---
Výborné, sugestívne čítanie. Príšerná téma, avšak s príjemným prísľubom naplnenia nádejí (neviem ako to lepšie vystihnúť). Recentný, otrasný príklad holokaustu síce ukazuje že si my ľudia, čo sa týka zla horšieho ako muky pekelné, vieme pek(el)ne vystačiť sami ... na druhej strane je možné odmietnuť čakanie na nejaký koniec, brániť sa a skúsiť zakročiť. (na iks spôsobov. každý, i nepatrný pokus má význam a je hodný úcty) A čo tak navyše spojiť vôľu žiť so silnou motiváciou útekom spustiť reťaz udalostí priamo vedúcich k oslobodeniu ostatných a záchrane státisícov pred istou smrťou? Hm, bola by ale ilúzia myslieť si že vtedy bolesť, strach, hlad a únava zmiznú. Vrba a Wetzler sa odhodlali k činu, pozbierali zvyšné psychické aj fyzické sily, vlastný prospech odložili bokom, túžili len zvládnuť všetky prekážky a dokázať veľkú vec.
Vo Wetzlerovom príbehu kalkul nemá miesto. Prekvapila ma jednoduchosť a nazvem to krása jazyka, s akou sa vrátil k hrozným dvom rokom stráveným vo vyhladzovacom tábore a ktoré zavŕšil strastiplným, no vo výsledku úspešným útekom. Spolu s Vrbom sa dostali do cieľa a konkrétne svedectvo posunuli ďalej (hoci svoje putovanie zakončili nárazom na pre nich nepochopiteľnú nedôveru, aj o tom Wetzler píše).
Vydanie, ktoré mám (Pavel Zrínyi a MilaniuM, 2009), okrem príbehu a Správy obsahuje zopár slov na úvod, fotografie a hodnotné doplňujúce doslovy, môžem len odporúčať.
Ešte by som rada spomenula projekt Vrba-Wetzler Memorial – viac v Zaujímavostiach.
---
Minúty sa vlečú nekonečne pomaly, do každej sa vmestia tisíce predstáv o strašných nebezpečenstvách, ktoré na nich budú na každom kroku číhať. V predstavách zrýchľujú krok, utekajú, zastavujú sa, opäť prikrčení utekajú, a okolo nich sa trhajú granáty, hvízdajú guľky, kričia esesáci a brešú psy. Prechádzajú cez hranice... Známe dediny a mestá, rodná reč... Komusi – a toho kohosi si Karol nevie jasnejšie predstaviť – predkladajú pôdorys a rozprávajú... Treba rýchlo niečo robiť... Nerozumiete, čo vám hovoríme? Treba rýchlo konať. Po tisícoch vozia denne. Po tisícoch, chápete?
Dobrá a veľmi potrebná kniha, najmä jej ustredná myšlienka: Človek by sa mal snažiť za každých okolností zostať človekom, ale hlavne, nikdy by sa nemal vzdávať, pretože niekde na konci tunela predsa musí byť svetielko. Jedinou chybičkou krásy, ktorú by som autorovi "vytkol" je jeho jazyk, ten mi akosi nesadol. Nevadí, možno na druhé prečítanie...
ide o skutočný príbeh dvoch židovských utečencov z koncentračného tábora Auschwitz, ktorý je veľmi pútavo napísaný. Sama som sa bola pozrieť na tvare miesta. Je zarážajúce, čo všetko je človek schopný vymyslieť ako inému človeku ublížiť, ale najviac ma zarazil fakt, že o vyhladzovaní židov vedeli spojenci v Londýne,Paríži, ale nič s tým absolútne neurobili. Vychádza mi z toho, že aj im vyhovovalo, to čo sa židom dialo ináč by nenechali vyhladiť maďarských židov, keď už vedeli čo sa tam deje a neobstojí to, že oni neverili, že je to pravda. vrelo odporúčam všetkým, ktorí majú radi literatúru faktu.
Je to kniha o tom istom, o čom píše aj Rudolf Vrba, avšak svojim ponímaním je písana štýlom románu, čo však neuberá na výpovednej hodnote knihy. A. Wetzler resp. Jozef Lánik bol starší z dvojice utečencov z KL Auschwitz, čo sa odráža aj v spôsobe jeho podania. Je to kniha, ktorú sa oplatí čítať s plánikom koncentračného tábora (kvôli predstavivosti), zároveň je to kniha, ktorá ma pohltila a prečítal som ju snáď skor, ako som ju čítať začal - oplatí sa...
RE venulka.b : "Já sama jsem v Osvětimi byla, musím říct, že mě tam už nejspíš nikdo nikdy nedostane."
No comment...
K této knize jsem přišla úplně náhodou, ale hned od začátku mě pohltila. Přečetla jsem již mnoho knížek s tématikou druhé světové války. Četla jsem mnohé svědectví očitých svědků. Tahle kniha mě však zaujala především svou nezaujatostí. Čistě popsáno vše, co lidé museli prožívat v koncentračních táborech (zde kokrétně Osvětim). Já sama jsem v Osvětimi byla, musím říct, že mě tam už nejspíš nikdo nikdy nedostane.
Kniha je psaná jako román. Vyprávění několika mužů o pokusu o útěk.
Určitě doporučuji všem, kteří mají o knihy tohoto žánru zájem.
Kniha pojednává o nejslavnějším útěku z Osvětimi, který uskutečnili 7. dubna 1944 dva odvážní slovenští Židé WALTER ROSENBERG a ALFRED WETZLER. Oba patřili k tzv. „prominentním“ vězňům, tedy vězňům, kteří díky zařazení k „lepším“ komandům, měli větší šanci na přežití než běžní vězni.
Kniha doplácí na dobu vydání. Vyšla v roce 1966, a ta cenzura z toho nepříjemně kouká. Snaží se zamlžit, že ti hlavní vyhlazovaní v Osvětimi byli Židé. Slovo „Žid“ bývá zhusta nahrazováno „bolševikem.“
V tomto směru je mnohem lepší kniha Rudolfa Vrby „Utekl jsem z Osvětimi.“ (Rudolf Vrba původním jménem Walter Rosenberg). Tahle Wetzlerova kniha je ovšem jinak neméně dobrá. Jeho popis příslušníků táborové „ SS čisté rasy“ je jedinečný, perfektní!
Je třeba zdůraznit, že tihle dva neutekli jen proto, aby si zachránili svůj vlastní život. Oni utekli i proto, aby podali svědectví o tom, co se v Osvětimi skutečně děje. Sepsali více než 60 stránkovou zprávu „Svědectví Rosenberga a Wetzlera.“ Chtěli, aby mocnosti bombardovali vyhlazovací zařízení, včetně kolejí vedoucích do Osvětimi. Chtěli zachránit statisíce maďarských Židů, kteří byli na řadě. Bohužel, k bombardování nikdy nedošlo, a statisíce Židů maďarských, i Židů jiných národností byly zplynovány a jinak povražděny.
Proč k bombardování nedošlo, o tom se prý vedou dodnes spory. Já za to kritizuju jak britské, tak americké politiky. Fabriky v podobné doletové vzdálenosti tehdy bombardovali. Osvětim ne!!
Půl bodu strhávám za tu cenzuru. V Osvětimi byli totiž převážně vražděni Židé, nikoli bolševici, jak se nám snaží kniha sdělit. Alfréd Wetzler je v tom pochopitelně nevinně. Co mohl dělat, když chtěl, aby kniha vyšla?