Co drží Nizozemí
Viktor Špaček
https://www.databazeknih.cz/img/books/58_/58742/mid_co-drzi-nizozemi-H9M-58742.jpg
4
11
11
Jako by nás fotograf nutil udělat si představu o půvabu fotografie ne z ní samé, nýbrž z negativu: co Viktor Špaček vidí, je mu tak drahé, že to nevysloví, jen k tomu ukáže cestu. Tomáš Samek o autorovi Viktor Špaček (1976 v Praze), básník a výtvarník. Studoval češtinu a dějepis na Pedagogické fakultě UK, absolvoval sochařství na VŠUP (ateliér Kurta Gebauera). Vystavoval na skupinových i samostatných výstavách v Čechách i v zahraničí. Publikoval sbírku básní Zmínky a případky (Literární salon 2007). Jednotlivé básně vyšly francouzsky, italsky a anglicky, je zastoupený v italské antologii mladé české poezie Rapporti di errore (Mimesis 2010). Pracuje jako knihovník.... celý text
Přidat komentář
Náhledy na každodennost. Viktor Špaček zkoumá nuance mezi vnímáním ("Kámen / je / kámen. // Anebo strop obydlí svinek? / Bitevní pole mravenců? / Vyhřívadlo zmije?"), v běžných situacích naznačuje velké věci. Zanedbatelné věci, jako je příchod do kuchyně, plápolání vlajky či setkání se sousedem, vyvolávají v autorově podání pochyby, zdali v tom není ještě něco víc. Takové básně jsou mi obzvlášť milé, ještě když je jejich nejistota umocněna řečnickými otázkami.
I po jazykové stránce mě to baví. Docela neotřelá přirovnání ("Jako když černá kočka zavře oči / a splyne s tmou,") a občas taková popouzející slova, která mi v určitém spojení utkvějí v hlavě ("jako když večer spolkne sluneční hodiny" nebo "číhavý dopis").
Směr
Ale už je konec
tomu podivnému
někdy vzrušujícímu,
klopýtání ve tmě...
Vyšlo slunce,
rostliny pochopily.
A všechno je teď nakloněné
tím neúprosně správným směrem.
(s. 22)
Útlá knížka, krátké básničky.
Některé se mi líbí, některým nerozumím, snad příště.
Spíše smutné.
Na obálce sochařská instalace autora.
Citát:
"Jsem tu, i jinde, vpředu a tu vzadu.
Pokoj napůl můj,
napůl už po mrtvém,
jsem obraz napůl dopředu rozmalovaný,
napůl už pozůstalost.
"někdy je tak uklidňující
že stíny lidí
ve frontě na hřbitov
mají stejnou barvu
jako stíny stromů."
"Ten vlídný, klouzavý pohyb,
se kterým mě míjí svět.
Pro stromy nevidět les.
A nepamatovat si jediný strom."
"Staré značky
...Stále ukazují. Ale kdyby nebyla ta cesta,
kterou vyšlapali ti,
kteří podle nich šli,
nevěděly by kam."
Autorovy další knížky
| 2022 |  Čistý, skromný život |
| 2015 | Něco cirkusového |
| 2010 | Co drží Nizozemí |
| 2007 |  Zmínky a případky |
| 2015 | Nejasný rozměr |
Malování
Pomezí. Někdy je tak uklidňující
být mezi
jako je mezi
sklo okna pokusného ústavu
které sdílí úzkost zvířat uvnitř
s mrazivou, čistou noční krajinou
někdy je tak uklidňující
že stíny lidí
ve frontě na hřbitov
mají stejnou barvu
jako stíny stromů.