Co muži dali a vzali
Tereza Čiháková
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/223673/co-muzi-dali-a-vzali-223673.jpg
3
36
36
Příběh na motivy skutečných událostí. Svobodný fešák, bezdětný, bohatý a úspěšný gentleman - jako ten pověstný Pan Božský... Idylický vztah s osudovým mužem se pro dívku z maloměsta postupně mění v boj o přežití vlastní i právě narozeného dítěte. Novela ze současnosti je strhujícím čtením o narušeném dospívání, o podvodech, násilí a kriminální činnosti jako nejčastějším způsobu zbohatnutí v Čechách, o peripetiích, radostech i strastech mladé ženy při trnité cestě k sebevědomí, hledání opravdových hodnot a k poznání vyjádřeném v krédu: Mohou nám vzít ideály, naše sny i naději. Mohou nám vzít i kus života a radost z něj. Nikdy nám ale nemohou vzít, co jim nedovolíme, aby si vzali… Novela Co muži dali a vzali, se rozhodně nepřiřadí k feministickým agitkám. Naopak, hlavní hrdinka ctí tradiční roli ženy, manželky a matky i v dnešní společnosti, v rodině, ve vztazích, a je odhodlána pro ni také nemálo obětovat. Často ale není připravena na poznání, že její oběť nemusí stačit.... celý text
Přidat komentář
Dlouho jsem přemýšlela, než jsem tenhle komentář napsala.
Vypravěčku chápu. Nedokáže rozpoznat, že je s jejími vztahy něco špatně, to vidíme jen my. Potřebovala by, aby jí to někdo řekl. Ale ne jako odsouzení, že si za to může sama, to by ji naopak ještě víc zabejčilo a začala by se stranit okolí. A je sakra těžký se rozejít, když nemáte jiný zázemí nebo někoho, kdo vám schválí to, že odcházíte. Sebeobranou je, že na sebe začne být pyšná, že to utrpení zvládá. Tím si připadá silnější. Radši se přizpůsobí, než by se musela rozejít, to je moc velký krok.
Ale to čtenářky/čtenáři nevidí. Vidí jen blbku, která setrvává v destruktivním vztahu. Chyba je na obou stranách - autorka to musí lépe podat, aby lidé byli víc shovívaví k ženám, které trpí. Ve společnosti panuje chybné přesvědčení - ony si za to utrpení NEMŮŽOU SAMY! Není tak snadné odejít. Není snadné vidět se objektivně, to můžou jen ostatní. Musí jí to říct a pomoct jí odejít. Ne jí nadávat, že je kráva. Nadávat je tak strašně snadný...
Hlavní je mít oporu, ale proč jediná pozitivní postava je pořád SimoNA, když na druhém břehu stojí IvanKa? To mi dost vadilo. Byla to ironie?
Ta knížka vám dá pocit, že hrdinka to přece musí vidět, vždyť oba ti přítelové byli objektivně toxičtí. Proto by to chtělo buď zmírnit tu toxicitu, aby zlo bylo méně nápadné, nebo prostě víc vysvětlovat čtenářům/čtenářkám, že hlavní postava je paralyzovaná, že z toho sama jen tak nemůže ven, že potřebuje pomoct. Říct, jak to mělo vypadat správně. Co by udělala jinak. Aby ten příběh měl přínos i pro ženy, které trpí jakoby "míň" a toxicita jejich vztahu je plíživější, a přesto stejně destruktivní.
Svalovec, Fotbalista, masožravec, býložravec, Tomas&Tomášek a kdo další...? Knížka se četla celkem dobře, ale musím říct, že Ema mi ve vztahu s býložravcem přišla jako naprostá pitomá a zaslepená blbka, na což samozřejmě doplatila (jak jinak). Holt jak se říká : "Každý svého štěstí strůjcem"...
Velmi poučný příběh, který by si měla přečíst každá z nás. Připomíná mi to román Řasnatci, který je také skvělý.
A tak mě se to docela líbilo, děj měl spád, taková Simona Monyová , ale pro mě dobrá. Oceňuji, že příběh byl prokládán situacemi z přítomnosti a že konec nebyl úplný happy end.
Kdyby mi knihu nepůjčila kámoška a kdybych ji nepřihodila do kufru na dovolenou, jejíž půlka propršela, nikdy bych to nedočetla.
Mělo by se to jmenovat "Příběh blbky". Něco tak brutálně podprůměrného jsem snad nikdy nečetla.
Další ze začínajících autorek, které si prostě řekly "proč to nezkusit", napsaly román, poslaly jej do nakladatelství a kniha prostě nakladatele zaujala.
Téma je zajímavé a nadčasové, ostatně jistá dávka autobiografičnosti je tam znát.
Knizka sa cita velmi dobre, citatel je do deja vtiahnuty prakticky okamzite. Zbiehajuce sa casove linie su velmi vhodnym formatom. Az na velmi specificke spolocenske umiestnenie vsetkych muzov je dej velmi realisticky a nenutenou formou su na pozadi pribehu hlavnej predstavitelky vykreslene nie velmi ruzove praktiky "hornych 10.000" sucasnej doby. Postoje hrdinky posobia casto naivne a hodnotovy system, orientovany vylucne na dobre zabezpecenych muzov, moze sice vzbudzovat kritiku, no na druhej strane prispieva k autentickosti hlavnej postavy. V mnohych z jej bolestivych zazitkov sa dnes zrejme najde nemalo zien.
Čekala jsem od toho trochu víc. Po většinu času mě to spíš nudilo. Nemyslím si, že by autorka zažila až tak něco převratného, o čem by se musela napsat kniha.
Kniha se v celku dobře četla, rozjezd knihy je, ale pomalejší. Co se týče zápletky, hlavní hrdinka měla nadměrné štěstí na extrémně bohaté muže (řekla bych, že to téměř připomíná sci-fi), kteří se né zrovna pěkně chovají k ženám.
"Když se ocitnete na kolenou, nečekejte, že vám pomůže vstát ten, kdo vás na kolena dostal."
Ze začátku kniha vypadala nadějně - zajímavá sonda do života ženy, která má prostě smůlu na muže ve svém životě. Postupem času už mě ale rozčilovala neschopnost hlavní hrdinky, převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí. Když se totiž i po stém zklamání rozhodnete vrátit k člověku, který si o vás jen otírá podrážky, asi těžko se s ním budete mít jako v ráji.
Vyznívalo mi až vtipně, jak se Ema - hlavní hrdinka - i po sto prvé divila, jak je možné, že ji muži opět hodili na dno. Věty typu "Mnohem víc, než rána pěstí mě bolelo, že se mnou nechce žít." ve mne vyvolávaly až hanbu za fakt, že jsem rovněž rodu ženského.
Milá Emo, lidé si k nám dovolí jen to, co jim sami dovolíme. A je jedno, zda jde o muže či ženy.
Myšlení hlavní hrdinky je tak hloupé a ubohé, že přestávám číst, nechci si tím zaplevelovat mozek.