Čtrnácté patro, čtrnáctý rok
Vladimír Svoboda
Dívčí román vypráví o čtrnáctileté hrdince, jejíž rodina se přestěhovala z tichého maloměstského prostředí do velkoměsta. S jemnou psychologií a humorem jsou zachyceny i trampoty celé rodiny v moderním věžovém domě.
Přidat komentář
Ta rodina se nepřestěhovala z maloměstského prostředí, ale z hausbótu jménem Birger Jarl II do běžného bytu v paneláku. Hlavní hrdinka Stáňa se seznamuje s novým prostředím, nachází nového kamaráda Luďka a zároveň se snaží udržet kamarádství s partou z minulého bydliště. Knihu jsem si kdysi půjčila v knihovně, četla jen jednou, nepamatuji se, jak to dopadlo, ale vím, že se mi líbila. Nejvíce mi utkvěly vzpomínky na ten hausbót a okolí - Erik a Stáňa spali v kójích nad sebou a ve vedlejším hausbótu jménem Santal bydlela baba Kolíčková :) Jestli se mi to někdy dostane do ruky, určitě přečtu znova a zavzpomínám. Petra
Někdy kolem třinácti let se mi to hodně líbilo. Je to neotřelý dívčí román o tom, jak se hrdinka, která žila s rodiči a bratrem na obytné lodi, přestěhuje do věžáku na sídlišti.
Štítky knihy
první láska pro dívky stěhování nový začátek
Autorovy další knížky
1967 | Tunel do pozítří |
1985 | Čtrnácté patro, čtrnáctý rok |
1998 | Minimum o rodokmenu |
1965 | Páni inženýři! |
1960 | Ať přestane svítit |
Čtrnáctiletá Stáňa Vernerova vyrůstá v netradičním prostředí - na hausbotu Birger Jarl II. Najednou je nucena milovanou loď opustit, zvykat si na bydlení ve čtrnáctém patře městského věžáku i na novou školu a spolužáky. Příběh Stani a její rodiny je nosný, bohužel autor podle mého názoru nevyužil jeho potenciál - kniha se neuvěřitelně táhne a místy jde o nezazivnou nudu. Škoda, třikrát škoda.