Čtvero ročních období v Římě
Anthony Doerr
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/404540/bmid_ctvero-rocnich-obdobi-v-rime-pQ3-404540.jpg
4
283
283
Výjimečná kniha – je plná mimořádných postřehů a popisuje Doerrova dobrodružství v jednom z nejúchvatnějších měst na světě. Anthony čte Plinia, Danta a Keatse ‒ staré kronikáře Říma ‒ a navštěvuje náměstí, chrámy a pamětihodnosti, o kterých tito muži psali. Účastní se vigilie umírajícího Jana Pavla II. a v prosinci vezme svá dvojčata do Pantheonu, aby jim ukázal, jak dovnitř okulem padá sníh. Společně se svojí rodinou se spřátelí s místními řezníky, zelináři a pekaři, jejichž hlučné příběhy a osobité výchovné rady jsou stejně neodolatelné jako samotný Řím. Tato osobní kniha odhaluje mnohé, je oslavou Říma, úžasným novým pohledem na rodičovství a úchvatným příběhem spisovatelského řemesla ‒ díky němuž Doerr přetváří své zážitky a zkušenosti do vět.... celý text
Literatura světová Cestopisy a místopisy
Vydáno:
2018
,
MOBA (Moravská bastei)
Originální název:
Four Seasons in Rome, 2007
více info...
Přidat komentář
Kniha ve mě nevzbudila nic kromě otázky - proboha proč? Nic se nestalo, nezábavné, nezáživné, s historickými vsuvkami. Žena zavřená doma s dvojčaty, muž dělající svou práci s poznáváním Říma. Čekala jsem, že kniha ve mě vzbudí alespoň touhu znovu procházet Římem, ale spíš právě naopak mě od něj úplně odradila... 2* snad jen za knihu Jsou světla, která nevidíme.
Knihu jsem dostala jako dárek, jelikož se do Říma chystám, baví mě jeho císařská historie, je to město Felliniho, ale tohle... Bohužel mě vůbec kniha neoslovila, spíš naopak. Vadily mi "střihy" krátkých popisků všeho možného, co viděl, sdělování, co všechno dvojčata dělají nebo nedělají a autorův styl psaní.
Půvabná knížka plná postřehů o životě, rodině, o minulosti, současnosti i ne/všední každodennosti, o krásném Římě z pohledu cizince. Do Říma se rozhodně vrátíme. Opravdu nejde o román, spíše vzpomínky, vyprávění.. A stojí za přečtení, zvlášť pokud máte Řím rádi.
Po přečtení knihy Jsou světla, která nevidíme přišlo velké zklamání.. Krásně popsané prostředí Říma, občas hezké myšlenky, ale kniha neobsahuje žádný děj, který by čtenáře upoutal. Po 50 stranách jsem knihu odložila.
Pokud potřebujete pohladit po duši, sáhněte po téhle knížce. Při jejím čtení jsem měla pocit, že se procházím po Římě, cítila jsem vůni kaváren, pekárniček, květin, slyšela jsem vodu, jak zurčí ve fontánách na malých kamenných náměstíčkách a poslouchala italštinu. K tomu úžasné úvahy o nové roli rodičovství a užívala si humor. Velmi příjemné čtení:)
Skvěle napsaná kniha, sice bez příběhu, ale za to plná úžasných postřehů a zamyšlení. A to jsem Řím nikdy nenavštívila.
Kniha se mi líbila tak, že jsem si ji rozhodla zakoupit, četla jsem ji zatím pouze jako e-knihu, jsou v ní krásné myšlenky, obdiv k Římu současnému a historickému a ještě příběh spisovatele, který se stal hned dvojnásobným rodičem, převrátil se mu život naruby a on se přesto chytil své šance strávit s rodinou rok v Římě a zjistit, že rodičovství je dar nade vše. Rok v Římě se mi asi nepodaří strávit, ale určitě se tam co nejdřív chci podívat a zažít tu atmosféru. Za mě max hvězdiček
Roma, říkají, non basta una vita. Jeden život nestačí.
Pro mě byla tato knížka nádhernou vzpomínku na Řím, připomínkou všech těch úchvatných míst, která jsem kdysi viděla a nikdy na ně nezapomenu. Prožila jsem s touto římskou vzpomínkou pár hodin, které mě obohatily o nové vědomosti a bylo mi přitom tak krásně...
Čtvero ročních období v Římě je poklad, který leží v mé knihovně ! Chci ho již teď zas číst !
Půvabnou, čtivou, zábavnou knížku Anthony Doerra jsem přečetla za dvě odpoledne. Není to dramatický příběh, je to prosté vyprávění o ročním pracovně-studijním pobytu v Římě, což je mimochodem jediné město na světě, které miluju, a kde bych si uměla představit život, s manželkou a dvěma malými dvojčaty. Bála jsem se, že mě povídání o miminech bude nudit, ale bylo to v mezích, které jsem snesla. Popisy římských reálií jsou více než povedené, nálada města, jeho světlo, obyvatelé, každodenní střípky, to vše je dokonale autentické. Jo, líbilo se mi to.
"Mysl touží po klidu; podporuje smysly k rozpoznání symbolů, ke glosování. Vytváří mapy našich kuchyňských šuplíků a ulic v sousedství; vyrábí nám ze života jakousi algebru... Bez zvyků by nás krása světa přemohla. Omdleli bychom pokaždé, když bychom uviděli - opravdu uviděli - květinu. Představte si, že bychom mohli vidět cumulonimbus nebo souhvězdí Kasiopeji nebo sníh jen jednou za sto let: na ulicích by bylo peklo. Lidé by po tisících leželi na zádech na polích.
Habitualizace, napsal v roce 1917 Viktor Šklovskij, ruský armádní komisař, ze kterého se později stal literární teoretik, zhltne práci, oblečení, nábytek, manželku a strach z války. Tvrdil, že časem přestáváme vnímat známé věci - slova, přátele, byty - tak, jak opravdu jsou.
...
Úpadek republiky, rozklad impéria, neustálý rozpad církve – smrt je řeka tekoucí městem, která se žene pod mosty a víří v peřejích u nemocnice na Tiberském ostrově. Smrt je ve skvrnách na zdech; je to tíha Keatsova náhrobního kamene na travnatém drnu; je to povolení, které Římané podepisují, když dlouhovlasá dívka sedá za přítele na motocykl značky Vespa; když bankéř prudce zabrzdí a vezme knihovnici do náručí. Rozhodl jsem se žít v přítomnosti, žít tak sladce, jak to jen půjde, naplnit šaty větrem a oči světlem, ale přitom si uvědomuji, že jednou přijde konec.
...
Naturalis historia, borovice pinie, Borominiho Sant´Ivo, otázka špačků a otázka otcovství – můj zájem o všechny tyto věci se točí kolem jediné otázky: Jestli jsme my tvorové na zemi jen proto, abychom zajistili přežití druhu, jestli se příroda stará jen o reprodukci, jestli máme vychovávat děti jen do věku, kdy se budou moct samy rozmnožovat, a pak jen chřadnout a zvolna se propadat do smrti, tak proč se svět vůbec obtěžuje být tak neuvěřitelný, komplikovaný a nádherně úžasný? Je to jen pouhá genetická variace? Geologie a počasí? Chemické cuknutí, elektrický impulz, peří a tokání?“
Kniha je psána velmi čtivě, přesto bych ji nenazvala oddychovou, při jejím čtení je nezbytně nutné se soustředit a myslet. A vnímat. Nezbývá mi nic jiného, než knihu vřele doporučit. Je to po dlouhé době četba, která si mě přitáhla.
Tak tahle kniha pro mě byla oříšek. Bohužel pro mě málo děje a moc pocitovek. Řím mám ráda, a tak jsem na knihu byla zvědavá, ale prostě to na mě bylo moc. Nakonec jsem knihu musela v pravidelných intervalech odkládat, abych u ní neusla, a četla jsem ji tak asi půl roku. Podle mě se bude kniha líbit jen specifickému okruhu lidí - buď jsem fanatici na Řím nebo máte rádi tento styl psaní. Jinak se do toho snad ani nepouštějte...
Knihu jsem začala číst díky čtenářské výzvě. Měla jsem jiná očekávání, kniha mě nebavila, odložila jsem ji jako nedočtenou. Těšila jsem se na příběh v mém oblíbeném městě, ale tento styl psaní mě nezaujal, nedokázala jsem se do knihy začíst.
Římský "místopis" s filozofickým přesahem, psaný z pohledu Američana vstřebávajícího italské reálie během ročního pobytu. Doerr jak ho neznáme a trochu poznáme...
Za mě top. Budu se opakovat, ale prostě Doerr není napínavé čtení, které budete číst v desetiminutovkách v MHD po cestě do práce, protože toužíte vědět, co se stane.
Doerr je vhodnej na večer u krbu pod dekou a s kakaem. Je vhodnej, když se chcete zavřít ve svojí "bublině" a nechat se příběhem přenést jinam. Jen pak si to můžete užít. U Doerra totiž nenajdete žádnou výraznou zápletku, žádné zvraty a šokující momenty. Je spíš takovou poklidnou říčkou, po které plynule poplujete jen, pokud se na tuhle vlnu klidu dostanete taky. Když se naplno soustředíte a vypustíte svět okolo, podaří se Vám vnímat atmosféru každého odstavce, každé věty...
Myslím, že obecně u jeho knih záleží na rozpoložení, v jakém se do nich pustíte.
Ačkoli je kniha psána malebným a krásným slovem, já ji dočetla s vypětím všech sil. Musela jsem se neustále soustřeďovat, naciťovat, nesměl kolem mne ani špendlík upadnout, jinak jsem se zase ztratila ... a byla jsem z toho už jen vyčerpaná. Takže ... uff.
Je to osobní kniha, má to být cestopis .... a nakonec je to všechno dohromady. Autor popisuje svůj život Američana, spisovatele na stáži v Římě s manželkou a malými dvojčaty. Anthony Doerr je dobrý vypravěč a umí i dobře popsat vlastní pocity. Ocitnete se v duchu s ním v Římě a zažijete všechna roční období s trochou historie a zeměpisu. Pěkné.
Kniha má smůlu.
1. Je evidentně špatně tematicky zařazená, neb o cestopis nejde a knížka za to nemůže. Jde spíš o časově ohraničené osobní vzpomínky. Na deník je to pro mě málo niterné.
2. Podle mého názoru je knížka určena užšímu okruhu čtenářů a to ji bohužel také determinuje.
Řím docela dobře znám, tedy i místa, která autor zmiňuje. Pro mě je Řím "město měst". Najdete v něm celou stopu lidstva. Všechno důležité, co nás kdy potkalo, v něm prostě je. Autor měl možnost strávit ve městě jeden celý rok. Rozdělení na roční období je logické a docela dobrý nápad. Držela jsem mu palce, aby zažil sníh v Pantheonu a teď je už držím sobě, třeba někdy, náhodou...
Četla jsem kvůli Výzvě, docela mě to bavilo, něco jsem se dozvěděla, takže čtyři hvězdičky. Ta pátá, kterou často nedávám, je osobní a je za připomínku, kde je "ta klíčová dírka". Nemohla jsem si na to vůbec vzpomenout. Za týden se do Říma chystám, takže se jedním okem zase mrknu.
PS. Rada pro zájemce, do Baziliky svatého Petra jděte ráno, jinak si ji neužijete. Je to jedna z mála věcí, kvůli které se vyplatí vstát a být v kostele nejpozději v půl osmé. I snídaně na vás počká. To stejné platí i pro Vatikánská muzea, je dobré, být při otevření už na místě s elektronickou vstupenkou.
Štítky knihy
místopisy Řím rodičovství církevní památky archeologické památky historie měst, obcí a regionůAutorovy další knížky
| 2015 |  Jsou světla, která nevidíme |
| 2017 |  O dívce Grace |
| 2016 | Zeď vzpomínek |
| 2016 | Sběratel mušlí |
| 2018 | Čtvero ročních období v Římě |
Knihu jsem přečetl během jediného dne, kdy u nás vypadl proud, a musím říct, že mě moc bavila a autor mě vtáhl do prostředí Říma velmi snadno. Ono se v knize vlastně vůbec nic neděje, název přesně vystihuje to, co čtenář dostane naservírováno na prostoru 216 stran, proto chápu nízké hodnocení některých uživatelů. Mně se ale kniha líbila tím, jaká je milá a nenáročná. Byť mi Doerr ne vždycky sedl, nemůžu mu odepřít jeho perfektní styl psaní, barvité popisy prostředí a to, jak umí ve svých dílech prodat svoji citlivost a věčně přítomnou nostalgii. Jestli hledáte krátkou knihu, která vás (aspoň na chvíli) vytrhne ze shonu a stresu, pak věřím, že s tímto dílem neminete.