Čtvrtá politická teorie
Alexandr Dugin
Každý politický systém moderní éry se odvozoval od některé ze tří velkých ideologií. První a nejstarší z těchto ideologií je liberalismus, druhou je komunismus, třetí je fašismus. Druhá a třetí ideologie se diskreditovaly a časem opustily jeviště dějin západního světa. Liberalismus s námi zůstal dodnes, nikoli však jako ideologie, nýbrž jako cosi daného. Vědomě si jej nevybíráme: tiše se předpokládá, že s ním souhlasíme. Svět kolem nás proto stojí na prahu postpolitické reality, kde jsou hodnoty liberalismu natolik zažité, že jejich ideologický rozměr si už nikdo ani neuvědomuje. Aby se předešlo monopolizaci politického diskurzu, aby nedošlo k merkantilizaci všech hodnot a zabránilo se utopení rozmanitých kultur a národů v globální homogenitě trhu, autor této knihy přichází s návrhem na vypracování čtvrté politické teorie. Ta bude čelit liberalismu z nových pozic, odlišných od komunismu i fašismu a překračujících dělení na pravici a levici. Ve svém díle hledá cesty, jimiž se myšlení v rámci tohoto nového paradigmatu může ubírat a nebojí se při tom sáhnout po těch zdánlivě nejsubverzivnějších plodech postmoderního myšlení.... celý text
Přidat komentář
Spíše než ucelená kniha je to sborník různých textů. Stěžejní částí je práce z oboru politické filosofie - v Duginově podání místy téměř politického mysticismu, v níž autor rozebírá znaky čtvrté politické teorie. Navzdory názvu a mým předpokladům ji bohužel nedefinuje, ale jen hrubě načrtne. V jeho představách čtvrtá teorie částečně neguje první tři a částečně okupuje nevyužitý prostor mezi nimi. Kupříkladu základní jednotkou není jedinec jako v liberalismu, ani třída jako v komunismu, ani stát jako ve fašismu, ale etnikum. Důležitý je přísný antirasismus, který autor chápe v rozšířené definici, čili jako striktní odmítnutí útlaku a hierarchizace dobra. V jeho podání tudíž není moderní lepší než tradiční, civilizované lepší než přírodní, ani bohaté lepší než chudé. Důraz klade na odmítnutí vnějších vlivů a bezuzdné inovace bez rozmyslu. Zbylá část knihy se zaobírá geopolitikou, historií, mezinárodní politikou a tím čemu Lev Borský říká biopolitika. Tady je nutné poznamenat, že Alexandr Dugin bývá označován za vrchního ideologa Vladimíra Putina, jenže z textu je jasné, že je to jen výmysl mediální scény. Z tří tradičních myšlenkových směrů ruské mezinárodní politiky - západní, státní a euroasijský, je Dugin pevně ukotvený v tom třetím, ale Putin osciluje mezi prvními dvěmi. Z Duginových slov je cítit hořkost, protože Putin se dlouhé roky snažil Západu vyhovět a integrovat Rusko do jeho struktur. Dokonce ani v posledních dvou letech, tedy po smršti 18 000 ekonomických sankcí a po urputné snaze Západu Rusko izolovat Putin Duginův postoj nepřijal. Putin se snaží navázat na snahy Petra Velikého nebo knížete Petra Stolypina, ale podle Dugina by měl zemi modelovat na základě Moskevského velkoknížectví, které chápe jako vrcholnou fázi ruského státu. Tedy odmítnout globalizační snahy Západu, zavrhnout elity podléhající cizím vlivům a rozvíjet Rusko jako jedinečnou civilizaci. Dvě hvězdičky hodnocení nejsou za názory autora, ale za čtivost. Text je těžký na čtení i pochopení a rozhodně se nevejde do škatulky "populárně naučný". Přesto Dugin své názory dostatečně teoreticky nepodložil a čtvrtou politickou teorii ani nedefinoval.
Významné a v mnohom trefné aj ked nie až tak originálne dielo. Nemyslím, že ho Putin čítal, ale predsa jeho režim vystihuje. Je v ňom veľa pravdy, veľa oprávnenej kritiky západných neokonov rovnako ako liberalov, antikomunistov rovnako ako samozvanych antifasistov.. Dugin hovorí otvorenejšie aj umiernenejšie než niektorí iní. Hovorí Zapadu niektoré nepríjemné pravdy ktoré si Západ nechce uznať ako že v Rusku si v skutočnosti liberalizmus skoro nikto neprial (a že väčšina liberálov Putina pokojne akceptovala).
Ale jeho recept je nejasný a od fašizmu sa líši iba v máločom. Pred pár rokmi by som s ním takmer vo všetkom súhlasil. Dnes nie. Odporúčam to ale tým kto chcú pochopiť spôsob myslenia Rusov a aj ich politiku.
Po celý čas Dugin vychádza z premisy, že je treba bojovať proti Západu. Nijako ale zvlášť nezdôvodní prečo keďže ultrapravičiari aj ultraľavičiari, moslimovia a mnohí ďalší majú na to každý úplne odlišné dôvody. Má, ale pravdu, že kto chce súčasný systém zničiť musí bojovať nie proti komunizmu či fašizmu (oboje sú chiméry z minulosti) ale proti liberalizmu.
Knihu vzhledem k napěté situaci a Duginovým postojům nelze hodnotit body - bodové hodnocení by bylo, alespoň u většiny lidí, jen deklarací vlastních sympatií v rusko-ukrajinské válce. Lze však říct, že Dugin je spíše kompilátorem cizích idejí než svébytným myslitelem. Jestliže se nám na Duginově konzervativním / antimoderním / antiprogresivním narativu něco líbí, obvykle jde o prvek zcela oddělitelný od zbytku jeho díla. Zdá se, že cílem je přijít s velice vágní a co nejširší kritikou Západu a liberální demokracie, v níž si každý najde "to své", a pak předestřít multipolarismus či konkrétně posílení vlivu Ruska jako řešení. Nepracuje právě takto ruská propaganda?
Každopádně si myslím, že Dugina by si měl přečíst každý, koho zajímá kritika Západu ze strany Ruska. Nesetkáváme se zde totiž jen s hájením ruských politických zájmů - je zde pokus o jakousi ucelenou filosofii či ideologii ("čtvrtou politickou teorii"), byť vágní. Je možné, že s touto "ideologií" se v budoucnosti budeme setkávat ještě často.
Ideologie, která nejspíš stojí za současnými kroky ruské vlády. Jasné, otevřené, vše řečeno naplno. Jen jedna perlička: Jak měla podle Dugina vypadat válka v Jižní Osetii? "Po první porážce gruzínských vojsk jsme měli pokračovat ve válečném tažení, okupovat celou Gruzii a dosadit k moci prozatímní proruskou vládu. Po jisté době bychom naše vojska stáhli, avšak paralelně jsme mohli vytvořit silnou autonomní vládu v Samergelu, Adžárii a arménské oblasti Džavachetie, tj. v Gruzii mohl být ustanoven takový politický model, aby se v nadcházejících letech nemohla stát základnou globální americké říše a hatit budování naší vlastní říše." (A. Dugin, Čtvrtá politická teorie, strana 335). Mein Kampf prezidenta Putina.
"Konzervativec chrání a hájí nikoli to, co je minulé, nýbrž to, co je konstantní, co je trvalé, co je věčné, co esenciálně zůstává identické se sebou samým. Alain de Benoist při své definici konzervativismu velice správně řekl, že "jeho kořenem není to, co kdysi bylo, nýbrž to, co neustále roste" - cosi živoucího" [...] "Stejně jako přítomnost a budoucnost, tak ani minulost není hodnotná sama osobě, nýbrž pouze skrze to, že je v ní něco konstantního" [...]
"Avšak nejdůležitější idea konzervativismu je, že nemyslí na minulost [to, co minulo], nýbrž na to co bylo; nemyslí na přítomnost [to, co probíhá], nýbrž na to, co je; nemyslí na budoucnost [to, co přijde], nýbrž na to, co se uskuteční, co bude.
Zde je správné apelovat na Heideggerův filosofický model, soustředící se na otázku bytí. Je-li bytí pro pokrokáře a přívržence filosofie dějin pouhou funkcí vznikání (dějin, času), tak pro konzervativce je čas pouhou funkcí bytí. Bytí je prvotní, čas druhotný.
Tato skutečnost o mnohém vypovídá. Tajemství konzervativismu leží zde. To, co náleží bytí, přesahuje čas a není to na čase závislé."
"Čtvrtá politická teorie" Alexandr Dugin (2020, Sol Noctis)
Pokud dnešnímu odčarovanému západnímu světu vládne progresivní technokratický liberalismus, tato globální tyranie, pak se autor odvolává k samotnému Heideggerovi a představuje novou formu konzervatismu, který je založen na filosofii, duchu a znovuocarovani světa. Oceňuji především jeho velmi umělecké skloubení křesťanství a antiky, takové přátelství Platona a Heideggera! Myslím, že by jeho filosofie, které jsou velmi hluboké, jako třeba ten jeho méně známy koncept noomakia měly být známější, ale to by se z něj nesměl dělat tento demonizovaný hitlerostalin a fašistokomunista či co... Hold každý není schopen ocenit hloubky heideggerovi, křesťanské, antické a podobné filosofie, takže je nejjednodušší se tím vubec nezabývat a Dugina prostě cancelnout, že...