Čtyřcestí
Tommi Kinnunen
Audiokniha Čtyřcestí je kronika tří generací a čtyř vypravěčů jedné finské rodiny. Příběh rozehrává v roce 1895 babička Maria – emancipovaná porodní bába bojující za práva žen, následována dcerou Lahjou, která se snaží přizpůsobit době, ve které žije. Následuje vyprávění snachy Kaariny, jíž nezáleží na ničem jiném než na rodině, a Lahjina manžela Onniho, válečného hrdiny, tesaře a stavitele. Tyto čtyři postavy se snaží každá po svém vyrovnat se svými společenskými rolemi a budovat si svou životní cestu na pozadí finských dějin 20. století. Každá z hlavních postav vnímá historické i běžné rodinné události svým způsobem, každá něco skrývá. Tajemství však člověku vždy berou sílu a izolují jej od ostatních, komunikace začíná váznout, rodinné vztahy se narušují. Čtyřcestí je empatický román o lidech, kteří se nebojí hnát své sny až do zakázaných výšek, i když tuší, že za to mohou draze zaplatit.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Audioteka
Originální název:
Neljäntienristeys, 2014
Interpreti: Simona Postlerová
více info...
Přidat komentář
Osudy čtyř lidí jedné finské rodiny v průběhu sta let. Kniha se díky krátkým kapitolám četla dobře. Ženy byly samostatně, živily sebe i své děti, co dělali muži? Stavěli domy, kde se všichni nakonec hledali a zůstali se svými problémy každý sám.
Zvláštní a přesto velmi poutavá kniha. Zajímavě a reálně napsaná.
100 let viděno očima jednotlivých členů rodiny, několik pohledů na tytéž věci, různé pocity, jiné hodnoty a jiné touhy.
Líbilo se mi to.
Námět se mi velmi líbil, postavy byly realisticky charakterizovány a zpracovány a mozaika skládaná z pohledů více postav nám nabídla hlubší pochopení pro příběh. Přesto, jak již bylo v komentářích zmiňováno, koncept nebyl zvládnut dobře stylisticky.
Trvalo mi dlouho knihu přečíst, jelikož mě místy až zoufale nudila a do čtení jsem se musela nutit. Příběh sám obsáhl příliš dlouhou časovou linku, která nutně musela být příliš fragmentována, aby se do knihy vešly perspektivy tolika postav. Tak dostáváme různorodé útržky, momenty, zážitky z života různě starých členů rodiny a tak se příliš narušuje kontinuita příběhu - nemohla jsem se do něho pořádně ponořit. Kinnunen si také očividně vypůjčil tzv. metodu ledovce, tudíž neříká vše a čtenář si musí valnou většinu věcí domyslet, což někdy funguje a někdy ne. Zároveň celý příběh provází vyčerpávající popisy stavby domu, který je očividně jakýmsi symbolem a odrazem celé rodiny. Nicméně jelikož nejsem stavební nadšenec ani architekt, táhlé popis jednotlivých místností, plánů a zatloukání hřebíků jsem nedokázala ocenit.
niekoľkokrát som knihu odložil a zasa vzal do ruky, až som ju odložil definitívne.
pri severskej literatúre som zvyknutý na inú šťavu, toto akoby chvíľami vysychalo, chvíľami strácalo iskru. pritom námet je výborný.
kniha je dôkazom, že ani kurz tvorivého písania z vás neurobí spisovateľa.
Poslouchal jsem jako audio knihu. Úplně mě kniha nepohltila, ale na druhou stranu jsem ji nepřestal poslouchat. Zajímavé, ale někdy dost rozvleklé popisování běžných věcí, občas jsem se ztrácel v časových rovinách. Často mi přišlo, že místo vygradování zajímavé situace došlo k ukončení jejího popisu. Přes tyto skutečnosti má kniha zajímavou atmosféru.
S knihou jsem se docela pral, chvíli mne nebavily ty nekonečné popisy úplných banalit.
Navíc rozuzlení přijde už ve třetím příběhu ze čtyř. Ale na posledních deseti stránkách mi došlo, že je to zatraceně zajímavě napsané. Jsou tu tací, kteří by měli plné právo být zlomení a nejsou (Kaarina), a tací, kteří sice žijí zdánlivě štastně a postavili se tomu obdivuhodně čelem, ale uvnitř zlomení jsou ještě víc, než bychom čekali (Onni). Pak jsou tu ti, kteří vypadají nezlomně a možná je nezlomilo nikdy nic, jen jim prostě život nějak prošuměl (Lahja). Podle mne je to knížka, kterou si přebere každý sám podle své empatie a vlastních duchů, do nitra jsem si díky ní tedy sáhl...
Co napsat abych neopakovala to, co už bylo napsáno přede mnou...kniha se mi každopádně velmi líbila. příběhy byly takové spíše"načrtnuté"... autor nechal čtenáři prostor pro fantazii. Každopádně mám moc ráda styl vyprávění očima více postav.To mně baví. Obdivovala jsem Kaarinu, její trpělivost, laskavost a sebeovládání, Lahja to byla pro mne především nešťastná ženská, kterou to prostě semlelo a její hořkost z ní tryskala široko daleko. Onni měl mé sympatie, v podstatě jsem ho upřímně litovala. Muselo to být neskutečně těžké být tím kým byl v té době. No a Maria byla fajn... taková statečná moderní samostatná... Z celého příběhu byl úplně cítit ten sever Finska, ten chlad, šero, vítr a plískavice. Dávám knize 90 procent..nevím však jestli nadchne široké masy.
Musím říct, že mě to velmi zaujalo. Není to úplně WOW kniha, ale po přečtení to nutí člověka přemýšlet a musím říct že je to opravdu dobře napsáno. Oceňuji nápad, kdy se na období života jedné rodiny dívají 4 členové (babička, dcera, zeť, a přivdaná manželka dcery a zetě) svým pohledem, každá osoba má své touhy a sny, každý z nich je svým způsobem vyjímečný a pro okolí těžko přijatelný a musí se po svém vypořádat se svými odlišnostmi a hlavně musí nějak komunikovat se svými nejbližšími, což se ukazuje jako nejtěžší. Asi nejsympatičtější mi byla Kaarina, moc se mi ale líbí, že to není "černo-bíle" a v každém je něco dobrého, každý má i nějaké své stinné stránky, chyby a problémy, které musí řešit a vypořádat se s nimi. Doporučuji k přečtení.
Skvělá sonda do života několika generací jedné rodiny.
Poutavě napsaná, spíš smutná.
Zajímavá kompozice - a to tohle slovo fakt moc nepoužívám :). Zkrátka jako byste několik příběhů vyprávěli naráz, ale dokud neskončíte, nepoznáte všechno. Hlavně následky...
Čumím jak péro z gauče :).
Tady u té knihy jsem si uvědomila, že hodně záleží na tom, v jakém období konkrétní knihu čtete a hlavně, jaká kniha předcházela čtení ... to se pak odrazí i na celkovém pocitu, pokud bych před touto knihou nečetla famozní knížku Osamělost prvočísel, tak bych byla nadšená, jak autor dokázal pomocí čtyř příběhů rodinných příslušníků vystihnout pocity osamění uprostřed rodiny a neschopnost komunikace mezi nimi... nicméně Osamělost prvočísel byla kniha tak silná a tak mě chytila za srdce, že podvědomě jsem stále srovnávala a musím říct, že kniha Čtyřcestí z tohoto souboje vyšla jako poražená... jinak jde ale o kvalitní čtení a hodnotím nadprůměrně :-)
Strhující kniha, která se čte v podstatě sama. Všechny čtyři osudy byly svým způsobem fascinující, mně osobně se nejvíc líbila Maria a potom až Kaarina. I když nechci být nespravedlivá, protože i životy ostatních byly navýsost zajímavé. Jen jsem ze začátku měla problémy s orientací při střídání různých časových rovin. Co jsem ale nechápala, byla ta absence komunikace uvnitř rodiny - vždyť to mohlo mnohé nejen ulehčit, ale možná dokonce i změnit celou budoucnost všech zúčastněných... Určitě se jedná o knihu, která není pro každého, já jsem si ji však užila a hned tak na ni nezapomenu.
Mám ráda příběhy zachycující osudy postav po několik generací a střídání pohledů, navíc zde byli hrdinové opravdu zajímaví. Nejraději jsem měla Mariu, zajímavá mi přišla Lahja, Onniho mi bylo líto... Jinak je to taková hodně finská kniha o nedostatku komunikace a osamělosti. Hodně mě překvapila míra veřejného tlaku ještě po druhé světové válce, ať už v podobě mravnostní policie vstupující do soukromí lidí nebo předvolání jednotlivců farností, aby jim byla vytknuta malá pokora nebo jiný "závažný prohřešek" vedoucí k vyčlenění ze společnosti. Jen byla někdy kniha až moc útržkovitá, postavy jsou zachyceny vždy jen v nějakém okamžiku a pak je na několik let opustíme. Vzhledem k tomu, že příběhy jednotlivých postav šly postupně po sobě, měla jsem někdy problém si události uspořádat, asi by mi pomohly trochu častější náznaky/odkazy v textu. Ujasňovat si časové souvislosti v seznamu kapitol mě moc nebavilo.
Váhala jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale nakonec přece jenom úplně nej nej to nebylo. Nicméně je to hluboká a krásná kniha překvapivě napsaná mužem, jako jeho románový debut.
Čtenářských recenzí je k tomu napsáno dost, je zbytečné něco opakovat.
Tak za mně jeden z úryvků, který mne oslovil:
"Tenhle pokoj si Onni vybral hned, jak byl dům dokončený. Lahja spala na opačném konci domu, Anna v pokojíku na půdě a další dvě děti někde mezi nimi. Párkrát Onniho prosila, aby se přestěhoval k ní, ale tam by se prý oba nevešli a jeden druhému by rušili spaní.
Matka už nevyšla do poschodí a uzavřela se do samoty v přízemí. Zavinula se jako kukla.
Zanedlouho všichni žili každý ve svém pokoji za zavřenými dveřmi a dávali si pozor, aby se navzájem neobtěžovali. Obrovský dům se naplnil tichem a zdvořilou pozorností, kdy se pootevřené dveře pro jistotu potichu přibouchávaly, aby jeden nerušil klid druhého.
Nakonec každý seděl na kraji své postele, naslouchal opatrným pohybům ostatních a čekal, jestli se za ním někdo zastaví. Třeba by se posadil na kraj postele a zeptal se, jaký byl den. Ale nikdy nikdo nepřišel, nikdy se nikdo nezeptal, všichni byli vězni zavřených, přibouchnutých dveří bez zámků."
Problémem člověka je, že veškeré události, ať už dějinné či osobní, vidí pouze z jednoho, subjektivního pohledu. Literatura nám dává umožňuje prožít jednu a tutéž situaci očima více osob různých generací. A tím nám dává příležitost zamyslet se nad vlastním životem. „Já právě prožívám to a to a cítím se tak a tak. Co když ale člověk naproti mně to vnímá jinak?“
Jak v reálném životě zjistíme názor, pocity jiných? Budeme o nich hovořit. Jak se můžeme přiblížit ke svým snům? Svěříme se. Ale to je velmi těžké. Nedokázali to ani literární hrdinové Čtyřcestí.
Skvělá kniha, která mě svými popisy dřevěného městečka, přírody či saunování opět vrátila na cestu do Merikarvie, kde jsme si užily horké páry na břehu studeného mořského zálivu. Doporučuji všem, kdo mají rádi románové kroniky.
Ačkoli kniha není žánr, který běžně čtu, tak ve mně Čtyřcestí zanechalo hluboký dojem. Příběhy čtyř členů jedné rodiny, které se navzájem proplétají s leckdy velmi realistickými popisy, které o to víc podtrhují dojmy čtenáře.Oceňuji i autorovu odvahu nedávat čtenáři nic na zlatém podnose. Střípky děje si člověk musí do jednoho celku poskládat sám... a je to skvělé.
Kniha mě dostala. Je emočně hodně silná, zanechá ve vás myšlenky na příběh a život 4 členů jedné rodiny. Každý přednese svůj pohled a svá tajemství. Je to místy surové, místy smutné, ale hodně krásné, tak nějak zvláštně krásné. Je to kniha, o které budu ještě chvíli přemýšlet, která ve mně něco emotivního zanechala. Stojí za přečtení .
[audiokniha]
Čtyřcestí vám od prvních stránek nenechá na pochybách, že ho napsal autor ze severu.
Vypráví o kleci, do které se uvězníme sami, nebo nás do ní dostrká společnost, konvence a rodina.
Sledujeme životy čtyři členů jedné rodiny napříč 20. stoletím. Většinu knihy mi přišly výpovědi jednotlivých postav odtažité a příliš sebelítostivé, ale poslední pohled ten Onniho, celé knize dodal hloubku a vám dochází tragičnost promarněných životů, které se poddaly někomu jinému.
Čtyřcestí je pravdivý a velmi věrohodný román o snech a tajemstvích, radostech i trápeních obyčejných lidí ve Finsku, který mě vzal za srdce a nenechal mě klidnou. Komu se líbila knížka Spálená křídla tomu se bude líbit i Čtyřcestí.
Čtyřcestí jsem poslouchala jako audioknikhu, kterou velice sugestivně čte Simona Postlerová.
Poslouchala jsem jako audioverzi v podání skvělé Simony Postlerové. Myslela jsem si, že budu mít poslechnuto za pár dní, ale tato kniha se asi musí vychutnat více, nelze ji slupnout jako jednohubku. Skvělý, pomalu se táhnoucí příběh jedné finské rodiny, z pohledu několika osob . A že to nebyly zrovna jednoduché osudy. Z knihy jsem přímo cítila jakési napětí, nevyřčené křivdy, skrývané pocity. A na druhé straně i sílu a odhodlání. Kniha si plyne svým tempem, určitě tak nečekejte velké akce, klasické zápletky. Jen se nechte unášet jejím poklidným tempem a pak dostanete zajímavý obraz lidského soužití.