Čtyřicet dnů
Franz Werfel
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/154153/mid_ctyricet-dnu-TFO-154153.png
5
186
186
Německy píšící autor narozený v Praze zachycuje v rozměrném románě, dokončeném v roce Hitlerova nástupu k moci, útlak Arménů a vyhlazovací boje proti nim v Turecku v době první světové války. Jádrem příběhu je čtyřicet dní trvající hrdinský boj malé nezkušené arménské armády, statečně odolávající na Hoře Mojžíšově na pobřeží Středozemního moře mnohonásobné turecké-muslimské přesile. Román byl v době svého zrodu přijat jako varovné, umělecky podmanivé humanistické poselství. 4. vydání... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1972 , OdeonOriginální název:
Vierzig Tage des Musa Dagh, 1933
více info...
Přidat komentář
Na základě zdejšího hodnocení jsem čekal dobrou knihu. Přesto jsem byl zaskočen - nenapadlo mě, že tato ne zcela neznámá, ale vedle jiných děl 20. století zdaleka ne tak protežovaná kniha, suveréně zaujme místo mezi desítkou nejlepších knih, které jsem kdy četl. Je to dílo, na které stupnice nestačí, dílo stejně působivé jako Vojna a mír nebo Bratři Karamazovi, kniha, která v člověku doznívá ještě dlouho po tom, co otočil poslední stránku.
Koncert je to i po stylistické stránce - Werfel v sobě nezapře básníka. Není to ovšem nic pro příznivce hemingwayovského minimalismu.
Hodně zajímavá kniha o hledání sama sebe v historicko-politickém kontextu. Je zde zobrazen boj Armenu proti muslimům. Kniha mě překvapila, nečekala jsem že mě bude tak zajímat.
Tohle nebylo zadarmo.
Zdálo se mi, že jsem tuhle knížku už někdy nedočetla, což se mi pak potvrdilo. A že i teď jsem mnohokrát chtěla hrdiny opustit a utéci k odlehčenější literatuře, kde by narozdíl od této bylo aspoň trochu vtipu (což popravdě v knize o genocidě nemohu zrovna čekat - ale i tak hádám, že v jejich situaci by se skuteční lidé občas bavili šibeničním humorem) . Nemaje takovou k dispozici, vždycky jsem se k nim zas vrátila. Výhodou knihy je, že si připadáte, jako byste tam se vzbouřenci fakt byli. A nevýhodou je, že si připadáte, jako byste tam s nima fakt byli. Pocitově celejch těch 40 dnů, opírajíc se o strom a pozorujíc jejich bídnou existenci a mnohé roztržky v nepřáteli obklíčeném pohoří, frustrovaně sedíc na kameni, nemoci se odtama hnout. Mnohokrát sem si říkala, kde je váš bůh teď, no? Někdo vzpomněl Malevil, kdy se v krizové situaci pořád řešilo náboženství a bohoslužby, i já si na něj vzpomněla.
Mám pocit, že, jak by řekl Josef II, je tam moc not. Tedy vět. Zastaralý způsob psaní je docela znát, prospělo by tomu, kdyby to mělo méně introspekce hlavních charakterů, resp. tak o polovinu méně vět, kolikrát jsem se přistihla, že mám přečtenou celou stránku a nevím co se na ní psalo. Ačkoliv jsem spíše knižní osoba, stravitelnější by ten příběh byl v podobě velkofilmu - jako bych už slyšela všechnu tu machometskou brblaninu, co by se teď proti tomu strhla.
Tahle knížka byla můj obrovský rest, který jsem si chtěl přečíst spoustu let. A to i díky tomu, že jsem v minulosti pracoval s několika Armény, kteří po generace žijí na našem území. Došlo i na téma arménské genocidy, v minulosti často pomíjeného brutálního masakru, jenž ani po sto letech není všemi zeměmi uznán jako legitimní… Vše začalo 24. dubna 1915, v době, kdy turecké vojsko bojující na straně Německa utrpělo krutou porážku od Ruska. Vinu přičetlo právě arménské menšině, proti které Turci zahájili trestnou výpravu. Výsledkem byly nepředstavitelné masakry, deportace, znásilňování a ve výsledku skoro 1,5 milionu mrtvých Armenů. Ti, co měli štěstí a přežili, se rozutekli po celém zbytku světa…
Franz Werfel napsal opravdu silnou knihu. Katastrofu vyobrazil v podobě Gabriela Bagratjana, Arména po léta žijícího v Paříží, který se souhrou okolnosti vrací do rodného města právě době, kdy Turci začínají s pronásledováním Arménů. Jako důstojník turecké armády z počátku nemůže uvěřit, ale následně se stává vojenským vůdcem 4500 tisíce Arménu ze sedmi sousedních vesnic, kteří se opevní na Mojžíšově hoře – Damlaciku, kde vzdorují tureckým výpadům. Příběh je protkán notnou dávkou psychologie a citových bolístek a vytváří tak žalostnou mozaiku mezilidských vztahů pod temnou předtuchou budoucí zkázy. Mimoto Werfel příběh prostoupil notnou dávkou biblického podobenství, kdy samotná číslovka „40“ odkazuje hned k několika biblickým událostem. No a vzhledem k tomu, že román vyšel roku 1933 je nanejvýš pravděpodobné, že chtěl Werfel jako původem pražský židovský spisovatel upozornit na další blížící se katastrofu jednoho národa, jenž měla tentokrát rozprostřít svůj temný plášť zvláště nad Evropou… Výborná kniha, rozsáhlá a smutná. Snad jen některé pasáže byly trošku rozvláčnější a musím přiznat, že jsem čekal i trošku jiný konec. Ale to nic nemění na tom, že si kniha zaslouží nejvyšší hodnocení.
Pozoruhodna knizka. Nejde o lehke cteni, at uz pro vlastni tema genocidy Armenu nebo i kvuli autorove zalibe v rozvlacnosti, presto vsak stoji za to. Vic nez samotne konkretni postavy a situace cloveka zasahne ten proud myslenek, ktery mu strhne v hlave. Vyhrocene chvile na pokraji zivota a smrti - co vlastne v takovych momentech ridi nase reakce: povaha, kulturni zazemi, vira, kolektiv, cira egoisticka touha prezit..? Otazky spravedlnosti uredni a te lidske, ohybatelnost prava, diametralne odlisny vyklad tychz udalosti z ruznych uhlu pohledu, vliv jednotlivcu na chod dejin - je toho mnoho a rozhodne vam to bude rezonovat v hlave jeste peknou chvili pote, co knihu zavrete.
Skvělá kniha! Hrdinský epos o statečném vzdoru Arménů proti mnohonásobné přesile na biblické hoře Musa Dagh během genocidy Arménů. Napsáno podle skutečných událostí.
Pozor! Číst pouze v překladu Hanuše Karlacha!
Tři hvězdičky jsou málo, čtyři moc... Kéž by se dalo volit z deseti. Kniha je velmi nevyrovnaná. Začátek je rozvláčný až nudný, první ze tří knih by se klidně dala vynechat. Nemyslím, že je to jen tou dobou, kdy autor psal - jsou i literární díla o celá staletí starší a podstatně čtivější. Werfel si zkrátka nemůže pomoct, chce rozehrát psychologii postav i společenství se vší důkladností a myslím, že je to zbytečně moc. Když jsem ale přežila prvních tři sta stran, nemohla jsem se od knihy odtrhnout.
Co se psychologie týče, je opravdu brilantní. Autor skutečně nikoho nešetří, postavy jsou nahé ve své omezenosti i hloubce, ve své malosti i rozletu. To samé platí o společenství, které na jedné straně prokáže úžasnou soudržnost a solidaritu, na druhé straně houževnatou potřebu se hašteřit pro nesmysly. Potud jsem nadšená.
Méně nadšení už ve mě vyvolal jednak fakt, že autor si příběh de facto vymyslel a hlavně že nám neříká, co z toho si vymyslel. Že se nechal historickými událostmi pouze inspirovat k napsání něčeho takto výborného mi vůbec nevadí. Hodilo by se ale vydat počet z toho, co se odehrálo doopravdy a kdo skutečně žil - alespoň v pár řádcích.
Autorův záměr se mi zdá rozpolcený mezi touhou popsat příběh na jedné straně mytopoetický, na druhé straně naturalistický. S tím nemám problém. Osobně mi ale příliš nesedlo to vyprávění o Bohu a jeho úradcích, které se knihou prolíná. Werfel např. popisuje "nájezd" kobylek jako trest Boha za genocidu Arménů... Mno, nevím... Ale bylo by to asi bohu podobné, aby se za smrt nevinných mstil smrtí nevinných, neboť kdo jiný než chudé děti umíral při takové ráně první? Ti, co genocidu zavinili, jistě ne... Pro ně by to byla jen další komplikace. Která ostatně uškodila i samým Arménům. Podobné z mého pohledu často absurdní závěry nadto popisované s příkladnou rozvláčností mě osobně dost vadily.
Stejně tak mi vadily jeho vesměs dlouhé a nikam nevedoucí úvahy o vrozenosti národní povahy. Takové úvahy byly v té době velmi moderní (ostatně zažívají renesanci), ale myslím, že v knize, která popisuje, k jak tragickým koncům vedou, působí poněkud bizarně.
Na závěr musím říct, že mě poněkud rozladil i závěr (možný SPOILER), který pro mě celý příběh poslal do ztracena. Myslím, že konec fiktivní postavy Gabriela Bagratjana by byl smysluplnější, kdyby se spíše držel toho, jak to dopadlo se skutečným mužem, který mu byl předobrazem. Jenže to by se vymykalo Werfelovu cíli psát příběh o Božích záměrech, příběh s přesahem do transcendentních dálek, ve kterých se, podle mě, zbytečně ztratil.
Čteno ve vydání z r.1950, v překladu Pavla Eisnera. Možná proto se mi zdál příběh více patetický,než je napsán v němčině ,i když to nemůžu posoudit ,jelikož z němčiny rozumím jenom:achtung,hande hoch a bier.
Ale přesto.
Je to pro mne jedna z knih-klenot.
Tohle téma genocidy jednoho národa je napsáno tak moderním, objektivním stylem,vyjadřujícím úctu k čtenářům a vyzařujícím zodpovědnost k psaní poselství o tom,že za svobodu stojí zemřít i v těch nejhorších podmínkách,by ,(si myslím¨) ,nikdo ze současných autorů takhle poutavě nezpracoval.
Pravda,je to čtení rozvláčné a těžké,ale kde je psáno,že by čtení takové nemělo být?
Přiznávám ,že v dnešní době zkrácených ,nic neříkajících internetových titulků je problém se do takové knihy začíst,ale kdo si tu námahu udělá ,je odměněn zážitkem na velmi dlouhou dobu.
Já osobně z knihy vyčetl nejen příběh o boji proti útlaku ,ale také o Božím vyvolení,povolání a smíření s tím ,že jen On ví co je pro vyvoleného dobré. Jsou tam nezapomenutelné,na tehdejší dobu překvapivě naturalisticky zobrazené scény,např.porodu,
pochovávání zvonů, pohansko-křesťanského zaříkávání,věštění,nebo třeba dětského tančení vedoucího až k dervišské extázi.
Kapitoly "Mezihra bohů" jsou údajně přepisem skutečného vyjednávání.Fascinovala mne objektivita v popisu povah jak Arménů,tak Osmanských Turků.Negativní,jakož i kladné vlastnosti obou národů,co se týče povah,oblékání a národní zatvrzelosti vynáší bez milosti na povrch.Werfel opravdu nešetřil nikoho,ani Evropany,jež zaseli sémě této bouře a pak se nestačili divit,co za plody v této oblasti sklidili.
Pikantní je,že údajně USA,Velká Británie a Izrael toto utrpení arménských křesťanů za genocidu neuznali,neb Turecko je důležitým partnerem v NATO.
Dle Wikipedie.
Nahlédnutí do doby, kdy nebyla televize, lidé po večerech četli a spisovatelé dýchali za hrdiny i čtenáře mělo co do sebe!!
Jsem už rozmazleným a zpovykaným čtenářem "moderní" doby, proto se mi nečetla snadno a mnohokrát jsem se do Arménie musela pokorně vrátit z jiných snazších či líbivějších knih.
Příběh skupiny 5000 Arménů je o samé podstatě přežití určité vyšší úrovně kultury či lidského společenství, jež se snaží nejen uchovat lidskou důstojnost, ale také neztratit svou duši. O obtížné a křehké rovnováze mezi jednotlivcem a nároky společnosti.
Werfel dokázal nádherně do svého mnohovrstevnatého, monumentálního a velice popisného líčení vtělit snad veškerou lidskou a společenskou moudrost směrem k boji za přežití v nelidských podmínkách. Tolik touhy po životě, lidské křehkosti, jemnosti i bojovnosti a odvahy k utrpení. Zároveň hluboká inspirace křesťanskou identitou tohoto malého společenství.
Pro mě nejsilnějším úryvkem bylo pohřbení zvonů a odnášení hlíny na budoucí pohřby na Mojžíšově hoře....stejně jako první porod při němž tři arménské plačky přijdou od pohřbu k rodičce. Nuničino křesťanské "zaříkávání" při porodu má v sobě kromě pověr skryto jemné tajemství dobra a zla. Ničily mě paralelní vztahy ústřední dvojice Julie a Gabriela a jejich vyrovnávání se vzniklou situací. Postava Julie mi byla blízká, moje sympatie k ní kolísaly, ale snažila jsem se jí pochopit. Největší soucit jsem měla se Štěpánem a obdiv vůči schopnostem a houževnatosti Gabriela - postavy, na které vše stojí.
V ČASECH SMRTELNÉ NOUZE MUSÍ KAŽDÝ ARMÉN BÝT KAŽDÉMU ARMÉNOVI KNĚZEM I OTCEM
Nebyla to moje první kniha tohoto Mistra pera, proto vzhledem k Nevysvětlitelnému v nás i nad námi, byl konec přesně na míru každému jednomu účastníku čtyřiceti dnů na Mojžíšově hoře :o)
Naprosto nesmrtelnou myšlenkou či duchem tohoto zdařilého příběhu mi přišel diametrální rozdíl mezi celkovou mentalitou či nastavením turecké a arménské společnosti jako celku. Ano. Dobro i zlo bylo na obou stranách, ale . . .
Tak na tento příběh hned tak nezapomenu. Po čtyřiceti dnech s Bagratjanem na Mojžíšově hoře se sice dá zavřít kniha a odložit, ale myšlenkám a dozvukům lidských osudů a celé utlačované národnostní menšiny, nenaplněné lásky a nevysvětlitelnému což v nás je i nad námi, se ubránit nedá...
Těžká, těžká, těžká kniha a zároveň velmi krásná. Nejen počtem stran, příběhem, ale i stylem psaní a myšlenkami. Ze začátku jsem byla dost zmatená tureckými výrazy, i stylem vyprávění, ale časem se to lepšilo. I tak se mi nečetla lehce, četla jsem ji 14 dní a to se mi stává málokdy. Od té chvíle, kdy byli všichni na Mojžíšově hoře, už jsem se nemohla odtrhnout. Dobrý konec jsem nečekala, žádný by nebyl dobrý, ty věci se prostě děly. A úplně mě překvapilo poznání, že i lidé odsouzení k smrti, kteří jí čekají, stále trvají na svých malých pravomocích, na svých výsadách a na svém majetku. Asi je to drží ve starém životě. Tolik myšlenek a vět k zamyšlení, tolik popisů lidství, malosti a lidského nezájmu. Opravdu krásná kniha.
Krásná kniha, bolestně aktuální. Poslední část jsem četl jedním dechem; přiznávám ale, že některé předchozí pasáže jsem přeskakoval. Jako svědectví toho, co zmůže lidská nenávist vůči určité skupině obyvatel, je to však kniha nadčasová. Doporučuji.
Hayk - díky za to poděkování v arménštině ve Vašem komentáři k této úžasné knize.
Jsem Armén; snad proto se mi kniha četla jedním dechem.
Je až neuvěřitelné jak to autor popisuje.
Krásné a zároveň silné..
Šnorakalucun (děkuji)
četla jsem už v 80. letech (Odeonské vydání) a dodnes mi běhá mráz po zádech; skvěle napsaná kniha, bohužel trochu opomíjená; doporučuji všem!
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) křesťanství Arménie Turecko genocida pronásledování křesťanů rozhlasové zpracování arménská genocida historické rományAutorovy další knížky
| 1988 |  Čtyřicet dnů |
| 2007 | Píseň o Bernadettě |
| 2006 | Jeremjáš |
| 2001 | Ne vrah, zavražděný je vinen (4 povídky) |
| 1967 | Verdi: román opery |
Jeden z nejlepších románů jaký jsem kdy četl.