Dômyselný rytier Don Quijote de la Mancha

06.07.2018

Kniha se mi líbila. Knihu jsem četl velmi dlouho, poněvadž je velmi obsáhlá. Kromě humoru zde nalezneme i filosofické pasáže.

Hlavní postavou je Don Quijote, který rád čte dobrodružné rytířské romány a spolu se svým sluhou - Sancho Panzou, se vydávají vstříc dobrodružstvím. Doprovází je kůň jménem Rocinanta.

Líbila se mi např. bitva s větrnými mlýny, zápas s měchy vína, utkání se stádem ovcí nebo útok na lvy.

Kniha obsahuje velmi pěkné ilustrace.

24.10.2017

Můj hrdina...

28.04.2017

Vskutku, podivuhodný hrdina je Don Quijote. Dobromyseľných bláznov každý z nás určite postretal veľa, no blázon, ktorý rovnakou mierov mimo dobromyseľnosti oplýva aj múdrosťou (a priznajme si to, aj štastím), to už také bežné nieje. Taký je Don Quijote. Najprv vás rozosmeje svojou naivnou fantáziou a tvrdohlavou odvahou, no vzápätí zarazí múdrou radou.

Táto kniha nieje druhou najčítanejšou po biblii kôli tomu, že by Saavedra za ňu dostal Nobelovku za literatúru. Je stáročia obľúbenou kôli tomu, lebo je prístupná, veselá (ale aj veľmi smutná), čtivá a poučná. A aké je vlastne to posolstvo ? Zastavte sa a zamyslite sa. Čo z toho, čo robíte vám niečo dáva a čo je iba mrhanie času ? Pretože aj knihy sú dobré a zlé a človek by si mal vyberať. Trochu z Dona Quijota má totižto v sebe každý z nás a čím skôr si to uvedomíme, tým lepšie pre nás.

11.10.2016

Pul knihy mi trvalo nez jsem se zacetla a dokazala soustredit,a druhou polovinu jsem se uz bavila. Ale uznavam ze je to narocne cteni,neni pro kazdeho.

10.12.2015

Ach, ty klasiky! Chápu, že renesančně-barokní čtenář musel být nadšen, ale co si z toho má vzít nešpanělský čtenář v roce 2015? Srandovní to fakt není (neustálé padání z koně, postele, prdění!, žvanění Panzovo atd.), galantní historky na 50 stran o nevěrných paničkách z dnešního pohledu vyzní jako úplné krávoviny a nějakou velkou filosofii aby v tom čtenář hledal pod lupou.
A přece tam je, ukrytá pod sedimenty zastaralých forem a nacionálních specifik, takže Španělé nejspíš chrochtají blahem, ale co my, kteří to nemáme po těch staletích šanci ocenit ani rozpoznat?
Ještě, že existují krásné doslovy od profesorů Černých; čili: ideály jsou dobrá věc, je potřeba je mít, ale ne ve formě fanatismu (což se přihodilo Cervantesově Španělsku a kterýžto problém zůstává součástí španělské povahy doposud); je tudíž potřeba brát ohledy i na realitu a jít zlatou střední cestou. Pěkné, že?
Já to ovšem dočetl jen z profesionální čtenářské cti a se skřípěním zubů. (OK, a taky proto, že jsem za to dal v antikvariátu 80 korun).

23.12.2013

Taková kniha se čte prostě sama, protože taková kniha která vás nutí neustále se potuleně usmívat a zároveň vás pěkně peskuje a cosi v člověku tříbí je neuvěřitelně zajímavá a zábávná. To co zde Cervantes předvedl je v podstatě neopakovatelné a pakliže to někdo zopakuje tak jen proto že tu máme dobré "učitele" Je to smělé dílo, pěkné, půvabné dílo, pružné dílo a co víc je to dílo no jak jinak nežli solidní. Nepotřebuje jako většina knih, které zdobí čas, komentář.
Cervantes vytvořil křehkou postavu které je však lépe rozumět nežli nerozumět, ale protože v prorozumění bývá ten největší zádrhel zdá se často že mu nerozumí ani on sám, ale on se skrze něj jen dívá. Postava dona Q není postava hloupá, není to postava naivní a už vůbec to není postavička roztomilá, pokud Cervantes byl nucen aby stále opakovala to co už desetkrát předtím řekla a udělala a nátáhl tím román, bylo to zjevně tím že člověk může naslouchat třeba celý jeden věk a málo kdy co pochopí. Nemohu říct že jsem dona Q ve všem pochopila na to byl přílíš mrštný, přílíš svůj a nedobový ( příliš lidský) byl vždy kousek víc přede mnou a já za ním. Má v sobě dost člověčiny na to, že se mnohým může zdát že sem nikdy nepatřil. Tak na mne působí don Quijote.5/5

03.05.2013

Popravdě, nic moc. Slibně to začalo, ostatně, jako všechny knihy. Pokačovalo rychlými, ale postupně nudícími, dotěrnými až otravnými a opakujícími se tématickými scénkami, z nichž vás některé zaručeně pobaví. Prozatím bych stejně neměl vystupovat ze sci-fi, tento můj krůček vně se mi moc nezamlouvá.

07.01.2013

vydaní 2012 je velice pěkná kniha ,vazba knihy je velice hezká s mnoha překrásnými ilustracemi a s počteníčkem jsem byla nadevše spokojená. .

30.11.2012

Dnes, 30.11.2012, jsem se vzbudil v 3:30 a rozespalý pustil do knihy. Dostal jsem se přes rozbor Václava Černého, Cervantesův úvod, věnování a prvních pár kapitol. Pak jsem zhasl a seděl ve tmě na posteli a sledoval oranžově zářící ledku. Vzpomínal jsem a říkal si, jak moc by ovlivnilo můj život, kdybych si tehdy, myslím, že to bylo v roce '06 nebo '07 v Levných knihách, koupil ten poslední výtisk Dona Quijota (vydání z roku 2005, držel jsem ho v ruce). Tehdy jsem netušil, že to bude kniha, na kterou budu muset tak dlouho čekat, (do listopadu 2012), ale hlavou mi především poskakovala myšlenka, jak moc by mě tahle kniha změnila a co by se během těch let asi událo jinak.

Don Quijote je bezesporu něco, co mě vždy fascinovalo, v podstatě je to příběh, jako na míru napsaný pro mě. Už odmalička jsem si rád hrál na rytíře (dodnes mám jakýsi šlechtický komplex, kdy se tak snažím vystupovat a působit, ale jak bylo jednou řečeno "Šlechticem se člověk nerodí, stává se jím svými činy"), kreslil je, bitvy, zbrojnoše, stráže, plátové zbroje, masakry, krvavé řeže, historii a její výjevy celkově a v podstatě stejně tak zbožňoval i absurditu, bláznovství či šaškovství. Logicky mě tedy cosi ke Quijotovi přitahovalo, už když jsem o něm prvně slyšel ve výkladu na ZŠ. Nejspíš pro jeho smysl jít hlavou proti zdi, protože věřil, že jednou tu zeď prorazí. V podstatě to skvěle kombinuje oba dva výše zmíněné prvky, coby střet dvou mých světů.

Je docela smutné, že Don Quijote, druhá nejčtenější kniha po Bibli, je zde odbyta pár nadšenými a pár zklamanými komentáři, když jde o dílo tak neuvěřitelně hluboké a komplexní, že to asi ani sám Cervantes netušil, když ho psal. Ale autoři a jejich díla jsou odrazem doby, ať už o tom ví, či ne. Docela jsem si vzpomněl na Markétu Lazarovou, zde a dnes stejně zavrhovanou knihu a snažil se zjistit proč. Rozsah, jak vidím, není překážkou (Lazarová je krátká, Quijote dlouhý), je jí pouze forma, která není dnešním pohodlným konzumním čtenářům po chuti. Tohle je dobrodružný rytířský román, takže jestli jste to otevřeli s tím, že to bude o čemkoliv a stejnou formou, jako dnešní braky na pultech, pletete se, Dovolil bych si odplivnout, kdybych nepsal komentář k Donu Quijotovi a neměl jej v úctě. Protože kdo z nás dnes setrvá v tom, čemu věří? Téměř nikdo. Ne nadarmo je Don Quijote symbolicky tím, čím byl o staletí dřív Ježíš, zavrhovaný blázen. Nejvíc mě ale fascinuje, jak většina lidí nabývá přesvědčení, že bez knih z dob minulých by tu byly i ty dnešní, že by tu byla i dnešní mentalita, zkrátka a dobře - nevidí.

Další unikem vydání, které vlastním (Československý spisovatel, 2012), je krom jeho rozměrů, připomínajících středověkou kroniku, na kterou by byl ke čtení vhod nějaký ten stojan (jakotyč), jsou ilustrace Gustava Dorého. Ten svého času asi opravdu neměl jinou zábavu a tak nakreslil téměř každý výjev jen snad trochu hodný čtenářovi pozornosti - tedy, bohatěji ilustrovanou knihu já opravdu neznám (myslím, že jsem napočítal a nejspíš se o jedno dvě číslo spletl, celkem 316 ilustrací - spousta přes celou A4 stránku, některé menší). Tady další prvek přímo pro mě, protože jako kreslíř a malíř zbožňuji ilustrované knihy. Takže možná tohle vydání čekalo jen a právě na mě a na dobu, až bude má mysl pro něj nejvhodněji připravena, jakoby snad šlo o osud. Zrovna si totiž připadám jako Don Quijote a to víc, než kdy dřív, jen čtu a čtu a tvořím si jakýsi vlastní řád... a začíná mi to pomalu lézt na mozek No, zbývá už snad jen vstát a udělat to, co většina z nás ne - jednat.

Dočíst tuhle knihu je sám o sobě boj s větrnými mlýny.

Toto staré vydání upoutá každého čtenáře především překrásnými ilustracemi Quido Mánesa a Karla Purkyně podle vydání I.L.Kobra z roku 1866.

17.10.2011

Krásný příběh. Zpracování místy trochu pokulhávalo, vynechala bych rozvláčnosti, ty se ale dají připisovat době. První díl jsem četla dva týdny, druhý skoro dva měsíce; ale nelituji ani jedné stránky.
Jen kdyby si Miguel de Cervantes víc pohrál se závěrečnou kapitolou a rozvedl smrt dona Quijota tak, aby čtenáře dojímala, bylo by to úžasné zakončení této už tak velkolepé knihy. Má to ale být humorně pojatý román, takže nic. Rozhodně by ale neuškodilo si na závěr trochu poplakat, když u toho člověk stráví tolik času ;)