Ďáblův elixír
E. T. A. Hoffmann (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12992/bmid_dabluv-elixir-gRQ-12992.jpg
4
74
74
Jste stará čarodějnice nebo ctitel tajuplna? Lákají vás doby, kdy odsouzenci žili na dně temných kobek? Nic nemilujete tolik, jako když vypnou elektřinu a vy se můžete bytem ploužit jako přízrak? Okouzluje vás strach, když vám jeho ostří přejíždí po zádech? Nakladatelství Mladá fronta pro vás nedávno vydalo temný román Ďáblův elixír. Knížka vypráví o pocitech muže, který je přes den vzorným úředníčkem a v noci se propadá do svých černých fantazií. Příběh se odehrává v přítmí, v chladu a nejistotách. Čtenář se octne i v nejtemnější kobce, takřka ucítí neútulnou vlhkost jejích stěn. Ve světě, kde se na hřbetech černých koní hrdě nesou neznámí jezdci, se čtenář může lehko ztratit. Z temnoty jej však pomocí rozžatých svící vyvede hlavní postava knihy, mnich Medard. Pozor na něj, není zrovna počestný. Kromě vůně ohně miluje i hříchy... V romantických kulisách honosných sídel, temných kobek a hlubokých hvozdů se odehrává životní příběh Satanova potomka, hříšného mnicha Medarda. Hrdinova mysl zmítající se mezi Bohem a Satanem, mezi zbožností, touhou po světské moci a tělesnou žádostí, prochází nevýslovným duševním peklem rozdvojené osobnosti. Umně zkomponovaný román německého romantického spisovatele, v němž se prolínají fantastické přeludy se skutečností, v sobě nese i silný erotický náboj.... celý text
Literatura světová Horory Romány
Vydáno: 2001 , Mladá frontaOriginální název:
Die Elixiere des Teufels, 1815
více info...
Přidat komentář
Tak zase jednou malé knižní trápení. Hecla jsem se, že si zase jednou přečtu vše ve stávajícím kole #klasikomilove a to znamená i Hoffmannův román Ďáblův elixír. Dočetla jsem, to ano, ale v průběhu jsem měla asi stokrát chuť hlavního hrdinu chytnout a praštit něčím po hlavě. A pozitivní vztah jsem si vlastně nevytvořila ani vůči autorovi, protože jeho rozvleklé vyprávění, které je navíc často i cyklické (jednu věc se dozvídáme z úhlu vícero postav, a to s minimem obměn děje). Skoro bych řekla, že je to psané bez jakékoli vstřícnosti vůči čtenáři, ale na druhou stranu je třeba si přiznat, že kniha poprvé vyšla v roce 1815, asi by tak bylo marné očekávat, že to bude svižné čtivo.
Protagonistou je kapucínský mnich Medard, který podlehne svodům Ďábla a dá se na cestu hříchu. Vydá se za zdi kláštera, aby splnil jemu zadaný úkol, ale v tu dobu už zvažoval vzít kramle, takže jen využije situace a naprosto se zvrhne. Doslova.
Četla jsem vydání, na jehož konci je k dispozici Medardův rodokmen, který on sám postupně v průběhu románu odkrývá. A postupně se ukazuje, že smilnění a obecně hřích jsou asi jistým dědictvím rodu. Pokud mě na knize přece jen něco překvapilo, pak je to rozhodně závěr, protože osobně jsem očekávala, že toho superhříšného mnicha dostihne poněkud jiný osud. A jestli jsem si mezi hrdiny někoho oblíbila, pak to byl ztřeštěný Peter Schönfeld neboli Pietro Belcampo. =)
Zdlouhavé čtení bylo vedle spisovatelova stylu určitě podpořeno hutným textem, který je jen velmi málo členěn do odstavců a přímá řeč je tu jen výjimečně. Z celé knihy pak více než cokoli strašidelného čiší hlavně neukojitelný chtíč. A mimochodem: autor zemřel poměrně mladý bylo mu teprve 46 let, když ho skolila syfilis.
Bohužel, tato kniha mě neoslovila.
Příběh velmi zmatený, mnoho postav, které jsou všechny provázány nějakými příbuzenskými vztahy, za mě dost šílené dílo.
Struktura textu je také hrozná, žádný odstavec, vše v jednom ,, pytli,,.. špatně se mi to četlo, ke konci už jsem nevěděla ani kdo jsem já, natož kdo je kdo v knize..
Na mě celkem zmatené a nepřehledné. Popravdě ani nevím, kde byla pravda. Ale je to klasická četba, tak to tak beru.
Spořádaný mnich propadne svodu lásky, která ho nakonec vede k hříchu. To je námět, který je pro křesťanství rozhodně silným tématem. Svod je zde samozřejmě projektován skrze sílu Ďábla, což je pro tohle prostředí pochopitelné a zároveň to zde vnáší mystickou linku v podobě elixíru. Zároveň se zde otvírá otázka dvojnictví a prohazování rolí, což v díle hraje velkou roli. Chybět zde nesmí ani pokání, které vlastně vedlo fiktivního Medarda ke stvoření tohoto díla. Díla s křesťanskou a duchovní tématikou mám rád a Ďáblův elixír si určitě v budoucnu přečtu znova.
Na tuto knihu jsem se dlouho těšil a nakonec se z toho vyklubala zmatená nuda. Ve své době to bylo asi dost hororové dílo, dneska už bohužel ani toto vůbec neplatí. Jediné co si člověk asi z knihy může odnést je to, jak nepřirozený je pro člověka kněžský celibát a jak špatný byl tehdejší fanatismus. To jsem ovšem věděl už i před čtením knihy...
Tato kniha byla pro mě náročnější na čtení. V knize se vyskytovalo hodně postav a nacházely se mezi nimi různé propletené vztahy. Oceňuji, že autor v závěru knihy uvedl rodokmen, podle kterého se čtenář může zorientovat v postavách.
Citáty, které mne oslovily:
Existuje snad něco většího než to, vládnout na tomto světě svým životem, poroučet podle libosti vládce, jako kdyby byl člověk mocný kouzelník, všemu, co v životě existuje, všem jeho bohatým požitkům?
Četl jsem to kvůli podobnosti s Poem. Nebo spíš podobnosti Poa s Hoffmannem. Kniha je plná mysticismu. Některé části hodně drsné na svoji dobu. Prostě počátek horroru vyrůstajícího z romantismu.
E.T.A. Hoffmann je můj velký oblíbenec a dokazuje, že i v 18. století bylo možné napsat kvalitní nadčasový horor ve stylu E.A.Poea, který bude čtivý i ve 21. století.
Kniha je velmi napínavá, místy opravdu děsivá. Dávám pět hvězdiček, avšak musím zmínit i minus této knihy, a to naprosto zašmodrchaná konstelace postav, ve které se musel ztratit i sám autor. Někdy bylo to množství jmen (navíc když se část postav jmenuje František, Francesco atp.) ještě děsivější a tísnivější než děj sám a pokud jsem chtěla opravdu vědět "kdo s kým", musela jsem se tak pekelně soustředit, až jsem knihu nakonec pro přetížení mozku odkládala na později.
Do popředí zde vystupuju typicky hoffmannovský motiv dvojníka a mísení reality a snu/iluze, což dává rovněž pořádně zabrat.
I přes tyto nedostatky, kdy se autor zřejmě snažil "natřískat" do děje vše, co jej napadlo (přesto však zachovává logickou strukturu), považuju toto dílo za skvost německého pozdního romantismu.
Podle komentářů ,které mohou čtenáře ovlivnit již u výběru knihy jsem i já váhal zda se mi vůbec bude kniha z 18.stol. dobře číst ,ale musím říci ,že tomu tak bylo.
Na můj vkus je zde moc náboženství proto hodnotím takto (musel jsem se prostě kousat těmi kapucíny až po papeže) ,avšak na druhou stranu je napsaná tak zajímavým způsobem ,že když jsem za svitu čelovky a zvuku praskajícího dřeva z kamen ve tři ráno četl větu "Sova se vdává ,vylezem na střechu a budeme zápasit, a kdo koho shodí dolů ,je král a může pít krev.",docela mi lezl mráz po zádech.
Proto si myslím že kdo má rád tajemno a hrátky s peklem v trochu starším vyobrazení neměl by toto dílo zavrhnout.
Román z dob, kdy se romány psaly jinak. Téma, které dnes už žel nebudí hrůzu. A přeci má svou cenu prokousat se Ďáblovým elixírem právě proto, aby člověk zakusil styl a dobu. Je dílo těžkopádné? Je. Je někdy matoucí? Rovněž. Ale ani jedno, ani druhé nemůže zkazit dojem z barvitého líčení vnitřního života hlavní postavy a zbavit čtenáře pocitu pokoje ze skutečnosti, že vše dopadlo, jak mělo.
Na knihu jsem byl hodně zvědavý, ale nedostalo se mi to, co jsem od ní očekával. Anotace mi přijde, jako kdyby patřila k úplně jiné knize. Děj je často nedůvěryhodný a popis příbuzenství některých osob je tak zašmodrchaný, až to působí groteskně. Námět příběhu mi nepřijde špatný a z počátku to vypadalo nadějně, ale brzy se děj stal špatně čitelným, nerealistickým a vydal jsem hodně sil, abych knihu vůbec dočetl.
Výborné čtení, barvité, fantaskní, živé. Vtipné bylo, jak hlavní postava začala dělat kariéru v církvi až po tom, co ztratila vnitřní klid...
Autorovy další knížky
| 2001 |  Ďáblův elixír |
| 1964 |  Louskáček a myší král |
| 1979 | Životní názory kocoura Moura |
| 1976 | Mistr Blecha |
| 2016 | Noční kousky |
První půle byla čtivá a vcelku svižná, avšak asi v polovině (od kapitoly "obrat") začal autor filozofovat (lépe řečeno blouznit) pořád dokolečka o již prožitých událostech, a taky postavách, které byly spíše jakýmisi mlžnými přízraky bez psychologie. Vždy se jen zjevily, postrašily a zase zmizely. A to se týkalo i hrdinovy lásky Aurélie, i ona byla jen takové strašidlo. Druhá půlka nebyla za mě už ke čtení. V dnešní době se autoři myslím obecně vyhýbají nějakým sáhodlouhým popisům hrdinova bouřícího nitra, a tak bych řekl, že tu jde přímo o mentální bariéru, která stojí mezi textem a dnešním čtenářem. Howgh!