Dále nevyšlapanou cestou

Pro toho, kdo chce pochopit, co chtěl Scott Peck sdělit, je nadále nepostradatelná kniha Nevyšlapanou cestou; tohle jsou dodatky, které bez ní těžko pochopíme (ostatně upozorňuje na to už název).
Ovšem některé ty dodatky jsou podstatné: podle mne zejména odpuštění jako nezbytný předpoklad duchovního růstu (kap. 2) a čtyři stádia tohoto růstu (kap. 7).
Důležité také je, co tu Scott Peck píše o křesťanství a o své konverzi k němu, kterou uskutečnil už po napsání Nevyšlapané cesty (kap. 9): ke křesťanství došel přes zenbuddhismus s jeho důrazem na paradox; paradox shledává i v samotném jádru křesťanství (totiž v Ježíšově plném božství a plném lidství) a podstatu herezí vidí právě v tom, že z paradoxu přijímají jen jednu stranu. Především však je podle něj křesťanská nauka blíž skutečné podobě Boha než ostatní velká náboženství a také nejlépe vysvětluje podstatu hříchu.
Kupodivu nemluví o tom, že křesťanství poskytuje asi nejlepší rámec pro myšlenku zbožštění člověka, k níž sám došel na konci knihy Nevyšlapanou cestou.
Scott Peck nechtěl patřit k žádné z křesťanských denominací (a ostatně i křesťanské vyznání přijal neúplné, bez víry ve vzkříšení těla), ke konverzi však pro něj patřilo i přijmout hříchy křesťanské církve.
Užitečná, byť dnes už asi ne tak aktuální, je i analýza hnutí New Age, i epilog o vztahu psychiatrie a lidské spirituality.
Škoda, že redaktor nechal v textu několik přechodníků, dnes už rušivých, a že neopravil "existenční utrpení" tam, kde autor říká "existenciální"; nezávazné "tajemno" tam, kde autor říká natvrdo "tajemství" či "mystérium"; "sebeúctu" tam, kde autor říká "sebeobdivování", a pár dalších věcí.

19.06.2017

"Nevyšlapanou cestou" byl známý autorův bestseller, který jej ve své době proslavil a u něhož mnoho čtenářů zajímajících se o psychologii a spiritualitu začalo i skončilo. Po 15 letech však Scott Peck na své nejslavnější dílo navázal a vzniklo pokračování, v němž jsou uloženy ještě větší poklady, které prozrazují autorovo duševní a duchovní vyzrání a vhled do mnoha oblastí, o nichž předtím pojednával sice trefné, ale někdy nepříliš ucelené úsudky. Tato kniha se dá bez problémů číst, aniž znáte původní "Nevyšlapanou cestu", a skoro bych řekl, že z pohledu moderního čtenáře ani není nutné se u té první zastavovat. Na druhou stranu Pecka mezitím jeho vlastní životní pouť přivedla ke křesťanství, a tak i jeho novější "Cesta" vykazuje určité tendenční křesťanské zabarvení, které některým čtenářům může poněkud překážet (může zabrnkávat o jejich případnou zaujatost vůči křesťanství). Avšak Peck vždy zůstal profesionál a jeho poznatky pokaždé primárně poukazují k tomu, co je zcela universální a co není a nemůže být plně postihnutelné jednotnou formou.
Zřejmě nejcennější, co jsem si z této unikátní knihy odnesl, je Peckovo pojednání o stádiích duchovního růstu člověka. Považuji to za přinejmenším stejně významné a přínosné pro bližší porozumění samotné podstatě lidství jako jiné modely, které se staly základem psychologického vzdělání a které dnes zná každý gymnazista - např. vývojová stádia podle Eriksona, Piageta, Freuda aj.