Daleko od stromu
Zuzana Brabcová
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/343459/bmid_daleko-od-stromu-L0O-343459.jpg
4
30
30
Když vyšla novela Daleko od stromu poprvé v exilovém nakladatelství Index v roce 1986, získala za ni Zuzana Brabcová historicky první Cenu Jiřího Ortena. Když vyšla poprvé oficiálně v Česku v roce 1991, odsunul ji tehdejší zájem o velká jména zakázaných autorů poněkud stranou. Teprve její další pozoruhodné knihy vedly čtenáře zpět k prvotině. Z dnešního pohledu se ukazuje, že tato próza zrála jako dobré víno a že v produkci 90. let vyčnívá možná stejně výrazně jako Sestra Jáchyma Topola. Pod básnivým povrchem se tu skrývá zcela moderní buildungsroman – román o dospívání, zrání a vstupu do světa dospělých, v němž už máme svůj úděl nést sami. Tímto světem je ovšem normalizace sedmdesátých let a vypravěčka románu není tím, kdo by představám této éry odpovídal. Čteme příběh o hledání cesty touto dobou, který je protipólem soudobých nostalgických obrazů – vypravěččina cesta do časů dětství a mládí je vynucenou zastávkou u brány, kde se otevírá nitro temnoty. Daleko od stromu je zpovědí o hledání sebe sama v labyrintu, který si nevybrala. Zpovědí nesmírně imaginativní, v níž jazyk není pouhým komunikačním nástrojem – hraje i podtóny, kterým jsme u dnešních rychle psaných vyprávění už odvykli. Je to próza jakoby starosvětsky ručně psaná – jakmile se čtenář začte, ponoří se do hlubin, v nichž vypravěčský proud nese vše, co přišlo do cesty. A tento zdánlivě chaotický tok postupně krystalizuje do sevřeného obrazu, který bere dech.... celý text
Přidat komentář
Pozoruhodná kniha, vůbec ne snadná na čtení. Četla jsem ji dvakrát. Autorka ovládá schopnost vtáhnout čtenáře do svých niterných zápasů takovým způsobem, že knihu nedoložíte, dokud není dočtená … a pak je vám tak nějak tísnivo ...
Generační výpověď z období reálného socialismu v podání hrdinky Věry, která humorným a bohatě obrazotvorným stylem popisuje své peripetie a trable s rodinou, dospíváním, láskou, přátelstvím, světem i sebou samou, které chtěla vyřešit absolutním vzdorem, což se tak nějak nepovedlo, takže milá Věra nakonec skončila v blázinci. Vyprávění o generaci bez kotvy, které je ovšem samo takové neukotvené.
na ten štýl si treba zvyknúť. a ak je priestor, knihu treba prečítať na jeden nádych, inak je to rozkúskované, potrhané... ale vlastne také, aké boli naše životy v tej dobe...
"pradědeček v blázinci, dědek v komunistické straně, otec farář, jak bys mohla zůstat normální..."
"...archivy vydaly desetitisíce udání lidí naší řeči na desetitisíce lidí naší řeči..."
je ťažké brodiť sa touto riečkou, ktorá nedokáže splaviť všetok kal a nečistotu našej histórie. ale inú možnosť naozaj nemáme.
Bohužel, tuto knihu jsem musela odložit. Ačkoli její poetický styl je hodný obdivu, kniha mě nudila a nelákala mě k dokončení.
Někdy se zakousnu a řeknu si: dočtu tu knížku, i když je to čtení hrbolaté - klopýtám, padám a odkládám, vstávám a vracím se; dočtu ji, protože tam cítím kvalitu a nechci se nechat odradit nejednoduchostí formy. Složitější knížky mě vždycky nakonec odmění, cítím, že v mozku mi zůstávají.
Změť vzpomínek obalených do krásných metafor, do představy vody, potopy, která pomalu stoupá, pracuje, pohlcuje suchou omítku - motiv, který prolíná celou knihu.
Na první pohled působí neuspořádaně a chaoticky, ale když ji člověk dočte, dojde mu, že odchází jen s jedním (a to jedním konkrétním) pocitem. Tíseň.
Jediné, co mne na knize nadchlo, je styl, krásný poetický jazyk se spoustou metafor a vzájemných odkazů... ale jinak šel text tak trochu "mimo mne". Ale to se stává, ne vždy si autor se čtenářem k sobě skrz knihu najdou cestu...
Štítky knihy
prvotina dospívání normalizace (1969-1989) socialismus Cena Jiřího Ortena
Pro mne jedním slovem "psycho". Alespoň jako částečná autobiografie pro mne měla cenu.