Obyčejné životy
Josef Škvorecký
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/100425/obycejne-zivoty-spisy-josefa-skvoreckeho-100425.jpg
4
31
31
Danny Smiřický série
< 9. díl
Román s autobiografickými prvky vypráví životní příběhy spolužáků z náchodského gymnázia, kteří se sejdou po dvaceti letech na maturitním večírku. Setkání mimo jiné ukáže, jak se třída pod tlakem doby rozdělila. Spíše než třídně si dřívější dobří přátelé nerozumí ideově. Většina politických zlomů ve střední Evropě dvacátého století se každého z nich tak či onak dotkla. Postavy a události mají pravzor v životě, ale nejsou to ani portréty lidí, ani faktografické reportáže. Poměrně rozsáhlý oddíl autorských vysvětlivek pisatel zdůvodňuje: "Protože mi knihy vycházejí už od roku 1958, víc než čtyři desetiletí, domnívám se, že čtenáři uvítají, když jim v Poznámkách připomenu některé postavy a události v mých románech zachycené, které se zde pouze mihnou a na něž už možná pozapomněli..."... celý text
Přidat komentář
Přehlídka životních cest, které mohly potkat předválečnou generaci, jednou v měnící se situaci 60. let, podruhé smířeným pohledem zbytku zestárlých a většinou nad všechny přemety historie povznesených spolužáků po Listopadu. A mezitím vzpomínky na válku, kdy už se někteří vydali po jiné trati (alespoň zdánlivě). Nejvíc mě to zajímalo jako dějiny všednodennosti, která pro tuhle generaci, která zažila čtyři změny režimu, málokdy byla všední. V podání Josefa Škvoreckého je to navíc krásné, jen lehce melancholické čtení.
„Stoupal jsem po strmé lesní pěšině, plné neměnných vůní, které mi připomínaly, že co jsem tady tak dávno prožil, je pravda, ne fantazie vylíhlá ze vzpomínek.“ V kratinkém prologu Josef Škvorecký uvádí, že si vzpomínání na protagonisty svých knih (a lidi, kteří nepochybně byli z velké části jejich předlohami), svým způsobem věnuje k 80. narozeninám, po nichž už je takové rozjímání dovoleno.
Stejně jako on sám nevedl obyčejný život, neumějí to ani jeho postavy. Moc ráda jsem se k nim vrátila a seznámila se navíc s pár novými. A hlavně si zase připomněla úžasný autorův styl, včetně mnoha úvah a narážek. Je krásné, když někdo umí psát se samozřejmou lehkostí, promyšleně, citlivě, s odpovědností a výpovědní hodnotou i pro laika… Vždycky jsem Josefa Škvoreckého měla ráda a přibývající roky na tom nic nemění. Možná mu dokonce rozumím ještě o něco víc.
PS: Děkuji kap66 za (jako vždy milou, originální a fundovanou) recenzi, bez níž by mi tahle knížka nepochopitelně utekla.
Starého pána chytila nostalgická a bilancující nálada, říkala jsem si s krapítkem despektu a moc od četby nečekala. Samozřejmě jsem se začetla okamžitě, jako v případě Škvoreckého/Smiřického pokaždé, samozřejmě jsem si zase o něco silněji uvědomila, jak moc ráda tahle jednovaječná dvojčata mám a jak mi vyhovuje „jejich“ pohled na velké dějiny skrz ty malé, dramatické až tragické. Není to jenom sonda do historie, je to i poodhalení zdrojů autorovy inspirace a jejího konkrétního zpracování. A asi bych poslechla autora a respektovala tuhle knížečku jako „novelu pro stálé čtenáře“ (rozumějte čtenáře a znalce Dannyho); je to dílko uzavírající, nikoliv motivující. Achjo, stýská se mi po Josefovi i Dannym a jejich nadhledu.
Autorovy další knížky
| 1964 |  Zbabělci |
| 1990 | Prima sezóna |
| 1990 |  Tankový prapor |
| 1991 | Mirákl |
| 1965 | Legenda Emöke |
Život jedné generace, která musela prožít hrůzu protektorátu, války a komunismu. Nejsi Němec? Jsi Žid? Nejsi Čech? Jsem komunista... Vyprávění o partě spolužáků a jejich setkání na třídních srazech v roce 1963 a 1993. Život za protektorátu a války, v totalitě a po revoluci. Strhující osudy sedmdesátníků té doby. Uff.