Dárek

05.02.2024

Vymírající knižní druh? Není to strohá kriminálka s vraždou, ani vztahovka ze současnosti (nebo možná místy), ani moderní sociální kritika, ani žánrová fantasy z příslušných světů. Ani tzv. vyrovnávání se s minulostí, s křivdami minulých režimů, které dnes tu a tam představuje i obstojnou literární živnost, ani nic z módních a mýtických Sudet. Spíš trochu přerostlá hříčka, literární hra snad v linii Karla Michala, Jiřího Kratochvila (?) a nověji Vratislava Kadlece (Hranice lesa), kde se výchozí ireálná situace s požitkem a víceméně racionálně rozpracovává dál a dál v konturách běžného světa. Ostentativní nereálnost vlkodlačí, respektive člověkodlačí zápletky jistě knihu diskvalifikuje před většinou čtenářů, kteří se v pseudoreálných kriminálkách a spol. domnívají stát pevně na obou nohou a dozvídat se něco o skutečném světě. Je tedy s podivem, že Dárek mohl vyjít v až starosvětsky solidní úpravě, v pevné vazbě s přebalem a stužkou, v dobré sazbě s komfortními okraji a ilustracemi. Kasaštyk to asi pro nakladatele nebyl, v antikvariátu jsem knihu koupil absurdně levně. Takhle se vydávalo spíš kolem roku 2000.

Autorka zná svoje řemeslo a ví, který výraz na které místo přesně sedne. Vypravěčský hlas je hravý, vtipně na různých místech přejímá dikci a mentalitu postav. Kdo tedy výchozí situaci přijme za svou bez obavy, že čte cosi nepatřičného, třeba dětskou literaturu, může se slušně bavit. V první ze tří částí je podána geneze vlkočlověčího hrdiny, který si snadno získá čtenářské sympatie. V druhé části román přece jen trochu přechází do současné vztahovky, zajímavých postav se objevuje víc a původní hrdina není už v popředí. Poslední část na mě zapůsobila rozpačitě – jako by autorka nevěděla, co přesně si s rozjetou hříčkou počít. Rozvíjí se tu ještě nějaké motivace postav (flanďák Kryštof, izraelské téma...), ale nikam už nesměřují. Ukončení příběhu se mi zdá chatrné, i v logice daného světa trochu přitažené za vlasy, postavy jen tak vyšumí.

Božena Správcová nicméně stojí za pozornost už proto, že ani v kontextu současné, údajně ženami formované české literatury nemá potřebu nás co dva roky zásobovat svými novými prózami.

P. S. Hříčkou je nejspíš i název románu: v závěru je totiž uvedeno, že dva přednostní exempláře dostali darem autorčini blízcí. Jiný zásadní motiv dárku se v knize neobjevuje, anebo jsem ho přehlédl.