Darmata
Petr Hruška
Pátá sbírka významného českého básníka obsahuje verše, v nichž autor reflektuje postřehy a prožitky přibližně z pěti let každodenního života. Titul Hruškova opusu "darmata" lze chápat jako miniaturní "dramata o marnosti" a název této sbírky je pak symbiózou obou těchto slov. Hruška důsledně vychází z reálných událostí a prožitků, které se staly, ze světa, jenž je mu důvěrně známý. Opět se tu proto objevují ostravské kulisy, ponejvíce v podobě zaplivaných paneláků. Rozhlížet se v tomto prostředí je pro autora impulsem k smutnému přesvědčení, že pominula doba nadějí a následovat může pouze čas apatie a znechucení. Od úvodní básně rozehrává Hruška mozaiku mnohdy až hrůzyplných obrazů, v nichž je veškerá kladná aktivita potlačena a v dramatické zkratce působí zcela zbytečně a nadarmo. Zároveň bohatým metaforickým jazykem přináší i výpověď, do níž se pokouší zařadit určité bilanční prvky a hodnocení. I to je ovšem ponejvíce charakterizováno smutným a bolestným tónem, v němž převládají pochybnosti a nejistoty.... celý text
Přidat komentář
Určitě to nebyla nejlepší lyrika, co jsem kdy četla, ale Hruška obecně píše dobře. Bylo to čtivé, něžné. Vše co kvalitní poezie má mít!
a to mám za to
že miluju poezii
že mi není dost
jak ten západ slunce
a ta námraza
ach Bože
to mi umrznou prsty
a to mám za to
že nenasytně
doluju
podhoubí slov
a to mám za to
že ponocuju
a ještě jednu a ještě jednu
až mi pálí víka
a pak vydoluju tudle
hubenou
Pravdu:
Mlčící
To je on.
Stává se to.
Mutismus,
říkají tomu studovaní lidé,
náhlá ztráta řeči.
Ze dne na den,
člověk přitáhne ruce k tělu,
ústa promění v linku,
už nevydá slovo,
vzlyk,
ani vzdech.
Místo smíchu jen výjimečně
němé cenění,
pláč bez slz.
Nemluví ani ze snu.
Postává při ostatních
celý podélný
jak úlek nebo hrozba.
Příčina neznámá.
Doktoři radí nenaléhat,
a tak ostatní
většinou jen přidají na síle,
rozhazují ruce
a mluví teď úporněji a víc,
i za něho.
napsal Petr Hruška:sb.DARMATA a napsal to i za mě Díky!
Některé básně provokují, hádám se s nimi, jestli to ještě vůbec jsou básně. Některé jsou tak prozaicky přímočaré, že se u nich nudím. A některé mi prostě přijdou boží. Za varle žárovky jedině pět hvězdiček.
Moje základní životní naladění je vděčnost a klidná spokojenost. Moje životní podmínky jsou (a vždy byly) bezpečné a vždy jsem se pohyboval v láskyplném prostředí. Teoreticky bych tak vůbec neměl být cílová skupina pro básně Petra Hrušky. Ale je to přesně naopak. Je něco v jeho poezii, co mě zasahuje. Něco v tématech, o kterých píše, něco ve způsobu, jak to podává. Něco, co mě nenechá klidným. Něco, o čem mám pocit, že tomu dobře rozumím, že to můžu prožívat i když jsem od toho – objektivně bráno - vzdálen.
Pro mě jsou Hruškovy básně hlavně o lidech na hraně. Nejsou to lidé na samém okraji společnosti, ale do blahobytné existence mají také daleko. Jsou chyceni do ubíjející všednodennosti, do den co den stejné rutiny. Ráno se vzbudí, otevřou oči, představí si, co je čeká – a to co chtějí nejvíc, je ty oči zase zavřít. Prostředí Ostravy a místních sídlišť ten pocit posiluje (Strávil jsem tam mládí a ty chladné panelákové chodby důvěrně znám. I ty nonstopy a herny), ale není podmínkou, zažít se to dá všude.
Přesto v básních Petra Hrušky cítím i dost naděje, možná si to jen namlouvám, ale jako bych někde pod slovy cítil i kus toho optimismu a vůle k životu. To má tahle sbírka společné s tvorbou Jana Balabána (a Rastislava Rusnáka, pokud bych měl zabrousit do sesterského žánru – písňového textu). Vícekrát se mi při čtení vybavil verš z žalmu 51: „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“
„To je on.
Stává se to.
Mutismus,
říkají tomu studovaní lidé,
náhlá ztráta řeči.
Ze dne na den,
člověk přitáhne ruce k tělu,
ústa promění v linku,
už nevydá slovo,
vzlyk,
ani vzdech.
Místo smíchu jen výjimečně
němé cenění,
pláč bez slz.
Nemluví ani ze snu.
Postává při ostatních
celý podélný
jak úlek nebo hrozba.
Příčina neznámá.
Doktoři radí nenaléhat,
a tak ostatní
většinou jen přidají na síle,
rozhazují ruce
a mluví teď úporněji a víc,
i za něho.“
Mé první čtení od tohoto autora, první dojem... , bylo dosti málo řádků,které mě obvzlášť zaujalo . Zkusím tedy jeho jiné knihy :-)
Syrová atmosféra moderního odosobnělého města přímo zavání z básní. Nebo z nich spíše hnusoplně stéká. Místy je to velmi znepokojivá sbírka, místy zase ironická. Velmi oceňuji Hruškův smysl pro detail.
Používání vulgárních slov mi vadí, v poezii obzvláště. Jejich absence v chlapských básních není na závadu, naopak je dokladem autorova umění vyjádřit i drsnou skutečnost bez pomoci přízemních berliček. S chutí jsem se začetla do první básně o tuňákovi, která svojí syrovostí slibovala nevšední zážitek. Žel, stačilo jediné slovo a dobrý dojem byl pryč. Takto (z mého pohledu) zkažených básní ve sbírce sice není mnoho, ale stačí k rozpačitému pohledu, který na ní teď mám. Knížka totiž obsahuje i některé velice dobré básně s osobitou atmosférou (Chodba, Sýkora). Pochvalu si zaslouží jemné ilustrace Kataríny Szanyi, ke kterým se ta "silná" slova také nehodí.
Krásná básnická sbírka, asi nejlepšího autora poezie u nás. Příjemné čtení plné zajímavých slovních obratů, hříček a především smusluplného zamyšlení nad světem.
Začerstva, totiž několik hodin po pořádném přečtení: sice jsme teprve v polovině roku, ale mohu jistiti, že tohle bude letos jedna z nejlepších básnických knížek. Petr řeže pořád svým starým způsobem, a přeci pokaždé jako by poprvé, a každé to řezání je nesmírně objevné a katarzní – jako projít se málem neprůchodným šíleným lesem. Báseň o žluti okurkových květů ve mně stále pulsuje, jako bych si do žíly vstříkl koncentrovaného Miróa. Petr píše svým jedinečným způsobem – trhliny do skutečnosti. A v celé knížce není jediné nadbytečné slovo. Úžasná sbírka!
Báseň na str. 16-17 může P. T. čtenář znát z antologie „Nejlepší české básně 2011“: stojím už podruhé v němém úžasu nad tím, jak Petr její téma zpracoval.
Štítky knihy
básně poezie česká poezie Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zelený svetr |
| 1995 |  Obývací nepokoje |
| 1998 | Měsíce |
| 2013 | Darmata |
| 2005 | 7edm 2005 |
Skoro u všech básní nacházím něco, kvůli čemu rozumím, že stály za napsání (silné téma, odvážný motiv, pádný "ústřední" verš, např. "Tenkost děti / z rozdělených rodin."). Ale často to úplně nestačí, jiné verše působí stylisticky neobratně ( např. skvěle načaté dvouverší "zdrsníme povrch pryže / necháme v prasklině pracovat chemický proces" na konci silně zaskřípe). Ale to už je hnidopištví. Daleko větší problém je, že básně jsou často jalové, potenciální kvality zůstaly nevytězené.
Zároveň jsou ve sbírce ale i skvělé kusy, v nichž funguje všechno (za mě jsou to po jednom čtení: prsa, řeknu ti, řeknu víc, dcera, palivo, henry, návrat). Výrazným prvkem sbírky je mimo to báseň, která se vrací jako refrén, vždy s jinou 2. strofou. Nepochopil jsem její funkci, nepřišla mi tak dobrá a měl jsem pocit, že první (vracející se) strofa se zbytkem básně prostě nesouvisí.
Celkově sbírka působí jako deníček pozorovatele. Co sleduje stojí za sledování, ale chybí tomu koncept, který by sbírce dal přidanou hodnotu (a skoro jako by to autor věděl a v poslední básni se za to omlouval).