Dawkinsov boh. Gény, mémy a zmysel života

05.03.2012

Když byl Alister McGrath, ateista a chemik, z něhož se stal křesťan a teolog, v sedmdesátých letech minulého století požádán, aby napsal křesťanskou reakci na Dawkinsův Sobecký gen, odmítl s tím, že se ještě necítí připraven. Dawkins během následujících třiceti let vydal několik dalších knih, v nichž se jeho postoj k bohu, víře a náboženství postupně zostřoval. McGrath, byť obdivovatel Dawkinse jako popularizátora a vědce, cítil, že Dawkinsovy útoky proti bohu již nelze nechat bez odezvy, a v roce 2004 vychází Dawkinsův Bůh: Geny, memy a smysl života. Je třeba zdůraznit, že McGrathova kniha není reakcí na Dawkinsův Boží blud, ale na všechny jeho předchozí práce, v nichž se mimo jiné obouvá do bohů a náboženství._____Už během čtení jsem začal nabývat dojmu, že McGrath řeší spíše podružné záležitosti a vyhýbá se Dawkinsovým silným argumentům. McGrath například věnuje hodně prostoru tomu, aby vyvrátil nebo přinejmenším zpochybnil Dawkinsovu memetickou hypotézu o kulturní evoluci, na níž Dawkins ukazuje, jak se může víra a bůh šířit lidskými myslemi. V závěru této části McGrath vítězně prohlašuje, že memy jsou pouhá a důkazy nepodložená hypotéza. Já jsem ale přesvědčen, že Dawkins nikdy nic jiného netvrdil. Memetický koncept je hypotetický už od samého začátku a nikdy nebyl předkládán jako fakt založený na robustních datech a měřeních. Memy jenom nabízejí možný mechanismus kulturní evoluce._____Na začátku knihy se McGrath poměrně důkladně zaměřuje na vztah vědy a boha. Dochází k závěru, že věda se k bohu díky jasné metodické vymezenosti nemůže vůbec vyjadřovat. Potíž je v tom, že tohle své tvrzení v celé tomuto věnované kapitole nepodloží jediným validním argumentem. Pouze se odkazuje na autority, které to tvrdí taky, ale opět bez argumentace. McGrath Dawkinsovi vyčítá, že jeho argumentace je často spíše rétorické cvičení než důkazy podložené tvrzení, ale už v úvodní kapitole, na níž má ze značné části stát zbytek knihy, se dopouští téhož._____Hodně prostoru McGrath věnuje vyvracení Dawkinsova tvrzení, že víra je slepé přesvědčení i navzdory jasným důkazům. Osobně si myslím, že když Dawkins mluví o věřících jako slepých ovcích bez špetky kritického myšlení, tak má na mysli slepé ovce bez špetky kritického myšlení, nikoli rozumně uvažující a kriticky myslící věřící typu Alistera McGratha, i když je přesvědčen, že i tito lidé žijí v bludu. Dawkins sám říká, že osobní víra, byť třeba slepá, je každého věcí. Ale vadí mu, pokud někdo svou osobní víru založenou na dogmatech, nikoli na důkazech a faktech, vydává za pravdu a pak na základě podobných nesmyslů ovlivňuje např. veřejné dění nebo svobody jiných lidí.______Velký problém spatřuju v McGrathově tvrzení, že ateismus je víra. Podpoře toho tvrzení McGrath věnuje opět obsáhlou část. Ovšem opět nenajdeme jediný validní argument založený na důkazech, pouze vágní tvrzení. Navíc McGrath tvrdí, že např. Marxismus a Leninismus a komunistická zvěrstva ve východním bloku a v bývalém Sovětském svazu jsou důsledkem ateismu. Opět zcela nepodložená tvrzení. Jsem přesvědčen, že Stalin ani nikdo jiný nekonal ve jménu ateismu. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že sebevražedný muslim se vyhazuje do vzduchu právě ve jménu svého boha a protože skálopevně věří tomu, že za svou mučednickou smrt přijde do nebe._____Další obsáhlou část věnuje McGrath historické symbióze vědy a víry a ukazuje, že teologie a názory křesťanů na boha jsou značně plastické a že se v dějinách mnohokrát proměnily v závislosti na rozvoji vědeckého poznání. Člověk zde skutečně nabude dojmu, že věda a víra nejsou v rozporu, jak tvrdí Dawkins, ovšem při pozorném čtení se ukazuje, že je tomu tak prostě proto, že boha jako vysvětlení a jako stvořitele a hybatele postupně nahrazuje věda, a teologové vždy nalezli způsob, jak boha s vědeckým poznáním sladit, vždy ale za cenu toho, že už v daném odvětví boha nebylo třeba. Bůh jako stvořitel a hybatel je stále obecnější, až vyvstává nejen Dawkinsem mnohokrát opakovaná otázka, zda je bůh v tomto smyslu vůbec potřeba. A najednou jsme u tzv. boha mezer, což znamená, že tam kde věda zatím tápe, automaticky a bez jediného rozumného důvodu dosadíme boha. To zase souvisí s tím, čemu se McGrath věnuje v úvodu knihy, totiž s tím, že boha nelze vědecky dokázat ani vyvrátit. To opravdu nelze, ale jak sám McGrath, ale i Dawkins, tvrdí, pak je to otázka pravděpodobnosti. McGrath říká, že nevíme, jaké ta pravděpodobnost je, což by asi platilo, kdyby se k existenci boha nemohla vyjadřovat věda. Ovšem právo vědy vyjadřovat se k bohu se McGrathovi zpochybnit nepodařilo._____Zde bych si dovolil citovat samotného McGratha z části věnované memům. Zajímavě to dopadne, pokud si v citaci nahradíte slovo „mem“ slovem „bůh“: „But what about memes? The simple fact is that they are, in the first place, hypothetical constructs, inferred from observation rather than observed in themselves; in the second place, unobservable; and in the third place, more or less useless at the explanatory level. This makes their rigorous investigation intensely problematic, and their fruitful application somewhat improbable.“______McGrathova kniha se dobře čte, je psaná umírněně a s rozvahou. Autor sám v závěru zdůrazňuje, že jeho kniha nemá za cíl plně obsáhnout Dawkinsovy argumenty, ale spíš otevřít debatu. Škoda, že si ke kritice Dawkinse vybral ty méně podstatné věci. Je sice asi pravda, že Dawkins se dobře nevyzná v teologii a historii teologie a náboženství. Ovšem v Dawkinsově kritice víry, konceptu boha a náboženství to má naprosto marginální význam už jenom proto, že ona kritika je založena na zcela jiných věcech. (čteno v angličtině)______PS: Pro zajímavost doporučuji asi 75 minutovou debatu McGratha s Dawkinsem na Youtube: http://www.youtube.com/watch?v=wxc0NpTZE18