Sépiový portrét
Isabel Allende
Dcera štěstěny série
< 2. díl
Aurora del Valle sa musí vyrovnať so zradou milovaného muža a vzoprieť sa hroziacej samote. Rozhodne sa rozlúštiť záhadu svojej minulosti, ktorá sa jej vymazala z pamäti pri šoku, čo utrpela v detstve. Dej románu sa odohráva koncom 19. storočia na pozadí vzrušujúcich udalostí čilských dejín a spája osudy hrdinov knihy Dcéra šťasteny s protagonistami Allendeovej slávneho románu Dom duchov.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2018 , Slovart (SK)Originální název:
Retrato en sepia, 2000
více info...
Přidat komentář
Nemyslím, že by někdy nějaký autor dokázal, že bych se stala součástí příběhu, ale Isabel Allende to jde samo od sebe. Kromě intenzivního vnímání krajiny, vůní, větru a zvuků, které Isabel popisuje a já je cítím, jako bych tam byla (konečně chápu, o čem ostatní mluví, když mluví o tomhle), mám pocit, jako bych ležela ve velké vyřezávané posteli ve starém domě někde v Chile, u mé postele seděla babička Isabel a každý večer mi vyprávěla příběhy. A protože jsem její vnučka, zdědila jsem dar vyprávění, který se v rodině dědí z ženy na ženu, a i já budu pro své děti a vnoučata spřádat rozsáhlé příběhy o našem rozvětveném rodu a rodech jiných lidí, jimž budou naslouchat se zatajeným dechem. ... Hm, tak to je asi ten magický realismus.
Ach jo. dočteno. A zase taková skvělá knížka, u které se člověk děsi toho, jak málo stránek už mu zbývá do konce. Styl jakým Izabel Allende vypráví je prostě přesně to,co se mi líbí. Jako bonus k perfektnímu příběhu je neuvěřitelné rozšíření obzorů... běžný čech o Chile téměř nic neví...a já už teď ano :) :D :) Kniha bezvadná,jako vše od autorky. Vřele doporučuji
Od Isabel Allende se mi už dřív hrozně líbil Dům duchů a tak jsem byl hodně zvědavý na tuhle knížku, která mu časově předchází a spolu s Dcerou štěstěny tvoří takovou velmi volnou trilogii. Já jsem k té trilogii sice přistoupil poněkud nestandardně, začal jsem třetím dílem a pomalu se propracovávám k jedničce, ale ty knihy se dají číst i samostatně takže to snad až tak nevadí.
Sépiový portrét se odehrává napůl v San Franciscu, napůl v Chile na konci 19. a počátku 20. století. Je to hlavně příběh dvou žen: mladé Aurory de Valle, čínsko-chilsko-americké míšenky a její babičky, velkolepé Pauliny de Valle, velké dámy jak v Chile tak ve Státech a především skvělé obchodnice. Je to radost číst, Isabel umí moc dobře vyprávět a tak se od téhle knížky špatně odchází.
Jdu shánět první díl, podle ohlasů by měl být ještě lepší než Sépiový portrét. Jestli bude Dcera štěstěny taková pecka jako Dům duchů, mám se na co těšit.
Druhý díl to u mě vytáhl na 3,5 hvězdičky což zaokrouhlíme na 4.
Tato kniha volně navazuje na Dceru štěstěny. Děj se odehrává z velké části v San Francisku a Santiagu de Chile. Setkáváme se se známými postavami z předchozí knihy a Isabel opět píše tak, že čtenáře vyloženě čapne za límec a nepustí ho až do poslední stránky, kde ho zanechá s pocitem: ještě ne, ještě nekonči a piš dál. Ostatně tak nějak je to s celou touhle volnou trilogií. Není nutné číst knihy tak, jak po sobě jdou, protože dost dobře fungují i samostatně, ale přeci jen je lepší dodržet kontinuitu, tedy Dcera štěstěny, Sépiový portrét a Dům duchů. Měl-li bych jednotlivé knihy ohodnotit, pak Dcera štěstěny je velký nádech, v Sépiovém portrétu trochu polevila, aby pak v závěru podala heroický výkon románem Dům duchů.
Docela rád bych viděl originál, protože v textu je dost podstatná chyba, a tak by mě zajímalo, jestli ji udělala Isabel, anebo je to chyba v překladu, která unikla redaktorce textu Iloně Sánchezové a jazykové korektorce Mie Matysové. Na straně 187 vázaného vydání z roku 2003 se totiž píše, že se z cesty po Evropě vrátili do Chile koncem prosince 1908 a na straně 204 se rozhodli připravit divadelní představení k oslavě nového století, které je pak na dalších stránkách provedeno. No a taky se asi 2x nebo 3x objeví jméno Santiago del Valle místo správného Severo del Valle, což je určitě chyba na české straně.
Voľné pokračovanie Dcery štěsteny, ktoré nadchne každého, kto má rád magický realizmus a la GGM :-) A bystrý čitateľ a fanúšik zistí aj to, že sa tu stretávajú a objavujú postavy z Domu duchov :-) Mňa to priam fascinovalo, mám rada tieto "migrujúce" postavy a pocit, že túto postavu už odniekiaľ poznám :-)
Štítky knihy
milostné romány magický realismus pátrání v minulosti ságy Chile chilská literatura rodinná tajemství hispanoamerická literatura smíšené kultury
Autorovy další knížky
2002 | Dům duchů |
2006 | Eva Luna |
2003 | Dcera štěstěny |
2003 | Město netvorů |
2001 | Paula |
Isabel Allende je autorka, která mě vždy znovu a znovu překvapí. Její hrdinové jsou světoběžníci, kosmopolité, ale Chile z jejích románů vždy vychází jako země, v níž stojí za to prožít život. Vidí chyby a nedostatky obyvatel i politického systému, a přesto svou vlast dokáže popsat způsobem, při němž se – alespoň mně – tají dech a je mi moc líto, že se tam nikdy nepodívám.
První díl téhle volné série jsem nečetla, ale všechny postavy, jimiž je zalidněn právě ten druhý díl, mě oslovily. Některé hrůzně a neuvěřitelně: co to muselo být za ženu, tahle A Tou, když provozovala svoji živnost takovým způsobem? Rodiče nádherné Lynn, Eliza a Tao Čchien, jaký úžasný život spolu dokázali prožít v San Franciscu, navzdory všeobecnému pohrdání žlutou rasou! Nívea a její skvělá vychovatelka, jeptiška Maria Escapulariová, po ní pak Aurora a její soukromá emancipovaná učitelka, Matilde Pinedová. A samozřejmě tetička Paulina a její synové Severo a Mattías, majordomus a manžel Williams, fotograf Juan Ribero a mnoho dalších postav, namátkou jen slitovná tchyně Eliza . . .
Krásné, i když náročné čtení: hustý text, malá písmena, přímé řeči jako šafránu, ale stojí to za to, takže určitě doporučuju!
„Moje vzdělávání bylo dost nahodilé, dokud do mého života nevstoupila výjimeční chilská učitelka, slečna Matilde Pinedová, která mě naučila téměř všem důležitým věcem, které znám, kromě zdravého selského rozumu, jejž sama postrádala. Byla to vášnivá idealistka, psala filozofické básně, které nikdy nemohla publikovat, trpěla neukojitelným hladem po poznání a byla nesmlouvavá vůči slabostem ostatních, což bývá příliš inteligentním lidem vlastní. Nestrpěla lenost a věta „já nemůžu“ se v její přítomnosti nesměla vyslovit. Babička ji najala, protože o sobě prohlašovala, že je agnostička, socialistka a stoupenkyně feministického hnutí, což byly tři důvody, jež bohatě stačily k tomu, aby ji nezaměstnali v žádném školním ústavu. „Uvidíme, jestli trochu narušíte zpátečnické svatouškovství téhle patriarchální rodiny,“ řekla jí Paulina del Valle při jejich prvním rozhovoru, se souhlasem Frederika Williamse a Severa del Valle, kteří jako jediní vytušili talent slečny Pinedové, zatímco ostatní tvrdili, že tato žena jen podpoří všechny ty ohavnosti, co ve mně klíčí.“