Dcery
Lucy Fricke
Martha a Betty, dvě nerozlučné kamarádky, které vyrážejí na nedobrovolnou cestu do Švýcarska. Na zadním sedadle jejich vozu sedí smrtelně nemocný otec jedné z nich. Má to být jeho poslední, definitivní cesta – Kurt hodlá ve Švýcarsku podstoupit eutanázii. Nakonec ale nic nedopadá tak, jak očekáváme. Všechno se v průběhu jejich cesty změní a nic už nebude jako dřív. Lucy Fricke ve své knize vypráví o ženách, které zaskočil střední věk, protože ve svých očích nikdy nedospěly. Vypráví o loučení, jehož nezůstane ušetřen nikdo z nás. Vypráví o otcích, kteří odcházejí až příliš brzy. V živých dialozích a s černým humorem autorka vykresluje poněkud groteskní cestu na jih, přes Švýcarsko a Itálii až na osamělý řecký ostrov, a zároveň se nepozorovaně noří stále hlouběji do příběhů a osudů hlavních hrdinů. A její hlavní otázkou přitom není, odkud přicházíme, nýbrž jak jsme se ocitli tam, kde jsme a jestli vůbec vede cesta zpátky. – Vychází za podpory Goethe Institutu.... celý text
Přidat komentář
Trochu jiná roadmovie je především oslavou života, přátelství a síly žen, které si ani ve středním věku nepřipadají (a nechovají) adekvátně ke svému číslu. A také o tom, že rodiče svým dětem mohou bez mrknutí oka lhát i na sklonu svého života…
Nesourodá trojice – Martha, její umírající otec Kurt a Betty, která svého mrtvého otce nikdy nepoznala, společně vyráží do Švýcarska, splnit nemocnému otci poslední přání – eutanázii na místní klinice. Černým humorem prošpikovaná jízda je plná vzpomínek i úvah o roli otců v životě jejich dcer. O otcích přítomných i nepřítomných, o těch biologických i těch náhradních. Smrtí a Švýcarskem cesta nekončí, stočí se až na malý zapomenutý řecký ostrov.
Vypravěčka Betty balancuje v období, které je v literatuře málo akcentováno, ženy na prahu čtyřicítky nejsou příliš lákavým tématem, ale přitom mají tolik co říci. Ironická až uštěpačná Betty bez servítek glosuje svoje životní peripetie, ale pod melancholickým nánosem je znatený její smutek i obavy ze stáří.
Dcery Lucy Fricke nejsou jen ironickou úvahou o smrti a umírání, ale i vyprávěním o přijetí vlastní dospělosti a odpuštění sobě samotnému.
Betty bude čtyřicet. Má mámu, které říká jménem, mrtvého tátu, který vůbec nebyl jejím tátou, a kamarádku, které se její skutečný táta vrátil do života až ve chvíli, kdy umírá na rakovinu a potřebuje, aby ho někdo odvezl do Švýcarska, kde se chystá podstoupit euthanasii.
Jenže rodiče dětem občas lžou a je fuk, jestli jsou jim čtyři nebo krát deset.
A tak se road trip za důstojnou smrtí mění v groteskní putování napříč zeměmi a časem, aby skončilo tak, jak nejspíš o začátku muselo.
Je to chmurné a těžké vyprávění, které se na můj vkus příliš snažilo být něčím víc, než jen road tripem - a těch velkých vět tam prostě bylo příliš mnoho.
Nakonec mi to celé připadalo jako opravdu dobrý koktejl, který vám zkraje moc chutná, ale víc než tři skleničky se ho vypít naráz nedají, a ráno vám je z něj pěkně blbě.
Téma znělo zajímavě, bohužel zpracování zklamalo. Zásadně. Bylo to rozvláčné, sáhodlouhé tlachání, které zanechalo jen naštvání ze ztráty času. Pokud stručná recenze, pak jediné slovo z popisu knihy – groteskní.
Nápad skvělý - dvě kamarádky vezoucí smrtelně nemocného otce jedné z nich na eutanázii do Švýcarska. První polovina je výborná, tak akorát patosu, černého humoru, umírání, vzpomínání a vyrovnávání se s dětstvím bez otců. Druhá polovina, kdy už Betty putuje sama, se všechno tohle ztratí, zbyde poměrně nepravděpodobný příběh se spoustou opakování a sebelítosti.
Pychologický román popisující osudy otců a dcer, kteří se ocitli v mezní situaci. Téma rozhodně zajímavé, jeho zpracování hodnotím jako solidní.
Začít v Hamburku a cestou do Švýcarska skončit na jakémsi zapomenutém řeckém ostrově a mezitím pohřbít jednoho otce a toho, který už pohřbený byl, najít mezi živými, to je vážně "trip". Ale příjemný a čtivý, autorka dobře vystihuje psychologii svých postav a neobvyklé zvraty jsou osvěžující.
Příběh o dvou kamarádkách, které vyrážejí na nedobrovolnou cestu do Švýcarska. Nemocný otec Marthy tam chce podstoupit eutanázii. Nic však není tak, jak to vypadá a cesta se protáhne přes Itálii až do Řecka. Příběh o ženách, které zaskočil střední věk a o otcích, kteří odcházejí až příliš brzy.
Tak tohle byla jízda, vážení! A to nejen tím, že to bylo road movie (které mám mimochodem moc ráda), ale ten příběh byl tak ze života, že Vás to prostě musí zasáhnout.
Kniha je o převážně smutných tématech, jako je umírání, alkohol, eutanázie, osamělost, ale také o veselejších jako vztahy, rodičovství, mateřství a láska. Příběh je plný super hlášek, někdy vážných, někdy plných černého humoru. Při čtení se budete smát, budete plakat, budete cítit smutek i pochopení. Bylo tam tolik moudrých vět, že ač moc „nelepíkuju“, v knížce mám plno záložek, abych se k tomu mohla kdykoliv vrátit.
Opět nechci škatulkovat, ale knížku bych doporučila spíše těm, co už mají něco odžito a lépe se tak v hlavních hrdinkách najdou, ale na druhou stranu to zase těm mladším může přinést v určitých věcech něco jako prozření :-)
Za mě je to jedna z nejlepších knih, co jsem letos četla, tolik emocí, co ve mně vyvolala, nemohla jsem se od ní odtrhnout a přečetla jsem ji na jeden zátah. Kolikrát jsem měla pocit, že bych si měla s Betty a Marthou sednout do auta a jet s nimi dál.
Knihu je asi zapotřebí číst v určitém rozpoložení a věku, není určitě pro každého. Dvě kamarádky a umírající stařec se vydávají na cestu napříč Evropou. Je to niterná knížka, která se hloubku snaží maskovat mimo jiné černým humorem. Vypráví o cestě sama k sobě, o tom, že aby člověk došel k vnitřní spokojenosti a vyrovnanosti musí napřed dospět a bezpodmínečně sebe sama přijmout. Pro mne byl román velmi příjemným překvapením.
Dcery
Nelíbilo se mi tolik, jako autorčina Diplomatka, ale pořád to bylo sakra dobrý čtení, a ačkoliv je osou knihy road trip po Itálii, rozhodně nečekejte romantiku, protože když jedete na road trip starým Golfem, táhne vám na čtyřicet a jste obě úplně zoufalý (tyhle dvě jsou, fakt že jo), tak už to prostě romantický bejt nemůže, ať už po cestě vypijete lacinýho vína kolik chcete. Taky bych netvrdila, že je knížka oslavou života, pro mne z ní vyplynulo hlavně to, že někdy je láska tak dobře skrytá, že si jí všimneme až úplně na konci, a někdy si celý život myslíme, že láska byla, a ona přitom nikdy nebyla.