Dcery měděné ženy

22.05.2023

Příběhy, mýty a dokonce i pověsti posbírané od žen z kmene Nutka. Moudrost žen, která se předávala z generace na generaci, ale po katastrofách v podobě epidemií, genocidy ze strany bílých a úpadku původních obyvatel Kanady už nebylo komu moudrost předat. Proto vznikla tato knížka, jako odkaz všem ženám, nebo všem lidem. Dojemné a smutné čtení. Z hlediska etnografického jsou velmi zajímavé pověsti, které se po staletí zachovaly a které popisují první kontakty mezi bílými a původními obyvateli Kanady.

26.09.2022

Výjimečná kniha! Poprvé jsem ses ní setkala před téměř 20 lety. Nabízeli ji tehdy v Dobré čajovně v Č. Budějovicích, kam jsem občas zašla během svých služebních cest, za nějakých 150,- nebo 180,- Kč. Mnohokrát jsem do ní tehdy nahlížela, četla si úryvky, zvažovala, zda koupit – ale nakonec jsem dala přednost tu nové čajové konvičce, jindy zas sáčku čaje s sebou. Kde by mě tehdy napadlo, že jednou za tuhle knihu zaplatím mnohem víc, protože bude tak vzácná a nedostupná – a přece se budu radovat, že ji mám. Člověk asi musí něco prožít, aby ji dokázal ocenit...

I když se v té knížce píše o mnoha smutných věcech, je zvláštním způsobem uklidňující. Vždy je nějaké východisko, nějaká naděje, nepadá nám ovšem z nebe, musíme chtít, věřit, milovat a napnout všechny síly v zájmu Dobra.

V této pohnuté době jsem nemohla nepřemýšlet, co by bylo, kdyby se běloši při kolonizaci amerického kontinentu nechovali tak odpudivým a primitivním způsobem, jak se chovali. Kdyby se od původních obytel Ameriky dokázali něčemu naučit... dost možná, že by naše civilizace byla někde úplně jinde než je dnes. Možná, že bychom nevěděli, co jsou to války, energetická krize či globální změna klimatu... anebo bychom si alespoň uměli lépe poradit. Jisté je, že nenasytnost dnešního "západního" světa, která nutí všechny bez rozdílu, aby se jí přizpůsobili, často pod záminkou "blahobytu", všechny uvedené problémy stále více vyhrocuje. To vše ovšem za cenu ztráty svobody – stáváme se otroky věcí, které jsou nám tak dlouho vnucovány, aniž bychom je chtěli, až nakonec podlehneme, stáváme se otroky vydělávání peněz na ty spousty zbytečností a otroky snahy stihnout toho víc a víc a víc, i když předem víme, že se nám to nikdy nemůže podařit.

Osobně mi tato kniha dala mnohem víc, než např. "Pokrokem k zániku" od Mnislava Zeleného Atapany. Ty knihy jsou zcela odlišné, i geografickým záběrem, ovšem dotýkají se podobných témat. Zatímco Atapana na můj vkus zbytečně moralizuje a prosazuje pouze mužský pohled na věc, z knihy Anne Cameronové je cítit láska a pochopení pro odlišné a vlastně neslučitelné kultury. Je to kńiha, která říká všem ženám, že na jejich názoru a pohledu záleží mnohem víc, než je společnost učí. Že je dobré umět překonávavat překážky i hranice vlastních schopností, když to má smysl pro Dobro, ale neznamená to mířit stále výš a chtít stále víc, jen kvůli zaklínání se pokrokem. Že pokrok, jak ho známe, není univerzálním lékem na problémy lidstva – ba právě naopak.

06.06.2020

Už nevím, z jakého popudu jsem si kdysi dávno tuto knihu koupila - od té doby se k ní stále vracím. Pokaždé mě osloví trochu jiná část (příběh, myšlenky...). Začala teď jsem kousky předčítat své jedenáctileté dceři. Máme z toho takový večerní rituál (bylo jí líto, že už jí před spaním nečtu, že musí jen sama - a trochu záviděla mladšímu bráškovi). S tou knihou se dá vyrůstat a dospívat, postupně pronikat do do toho, co je to být ženou.

21.02.2020

Kniha sama o sobě je smutná, i když poselství těch příběhů je v oslavě moudrosti Života jako takového.
Doslov je snad ještě smutnější
***
„Kdo spatří druhou polovinu Sebe sama, spatří Pravdu.“ (Sisiutl)
***
„Potom Měděná žena řekla Hai Nai Ju, že moudrost je třeba vždycky předávát z ženy na ženu. Připomněla jí, že bez ohledu na barvu kůže všichni lidé pocházejí z téže krve, a ta krev je posvátná. Řekla jí, že přijde čas, kdy moudrost téměř vymizí, nikdy však nezanikne úplně, a kdykoli jí bude třeba, najde se způsob, jak ji ženám nabídnout. Ty se pak budou moci rozhodnout, zda se jí chtějí naučit, nebo ne“ (Prabába)
***
Když jsem byla mladá, říkalo se, že když jedna generace musí zabíjet jiné lidi, trvá to pak čtyři generace v míru, než se lidem zase srovnají hlavy. (Královna Matka)