Dědictví

21.02.2021

„Ti křesťané, kteří za těchto vichřic nenávisti přinesli nesmírné oběti na svobodě a na životech, by neměli být nikdy zapomenuti. Z jejich věrnosti a statečnosti vyrostla totiž nynější velká mravní autorita křesťanů v této zemi. Především oněm věrným svědkům je třeba vděčit za to, že křesťané, byť po desetiletí tupeni a znevažováni ateistickou propagandou bez možnosti obrany a obhajoby, jsou dnes přijímáni jako vážní partneři dialogu o budoucnosti národa, budoucnosti společnosti. Křesťané by měli do tohoto dialogu vstoupit ve vzájemné bratrské jednotě, a jako ti, kdo usilují o skutečnou jednotu v celém národě.“
(papež Jan Pavel II. při první návštěvě Československa v dubnu 1990)

V předmluvě ke knize je zmíněn známý český teolog a kněz Josef Zvěřina a jeho úchvatná myšlenka, že krutost trýznitelů nesmí vést k nenávisti trýzněných. Je to samozřejmě v praxi těžko uskutečnitelné (i já, v pozici čtenáře jsem měl problémy udržet pocity hněvu v mezích, ve kterých může být hněv užitečný – tedy aby bránil lhostejnosti tváří v tvář nespravedlnosti), ale mužům a ženám, kterým paní Havlíčková ve své podrobné cestě po stopách starých ran dává slovo, se to daří. Je úžasné to sledovat, a já často naslouchal se zatajeným dechem, když hrdinové téhle knihy mluvili o svých těžko představitelných útrapách, aniž by se z nich stali lidé naplnění zatrpklostí a pomstychtivostí. (cituji: „Lidé nebyli zlí, zlá byla doba. Kdo neměl sílu k odporu, tomu nezbylo než poslouchat.“) A hlavně o svém osudu mluví bez sebelítosti, i v tom jsou mi velkou inspirací. Výmluvně o tom svědčí paní Vlčková: „Samozřejmě, že náš život mohl být jiný, pohodlnější. Ale za jakou cenu? Dočkali jsme se svobody, máme čisté svědomí a máme se rádi. Co ještě si mohu přát?“

Přestože se na stranách knihy (v mém případě při mnoha hodinách poslechu v archivu rádia Proglas) potkáme i se známými jmény, jejich slova nejsou tím nejcennějším. Nadčasové myšlenky Václava Havla, vzpomínky Michala Horáčka na rok 1989 nebo Jaroslava Brodského na rok 1968, stejně jako krásná slova Jana Čepa o Václavu Renčovi – ne, nic z toho na mě neudělalo takový dojem, jako příběhy mediálně neznámých „obyčejných“ (ve skutečnosti velmi, velmi neobyčejných, úžasných!) lidí, kněží i laiků, řádových sester (ach, pokorná oddanost řádových sester, ta mě snad nikdy nepřestane dojímat!). V přirozenosti jejich žité víry, ochotě nést svůj kříž, a naopak v neochotě ze sebe dělat mučedníky hodné zvláštní pozornosti je největší poklad tohoto úctyhodného knižního počinu.

Ještě jedno mi ale přijde důležité zmínit (snad se mi to povede srozumitelně): když si čteme o výjimečných lidech, kteří zvládli se ctí enormně náročnou situaci, může se zdát, že komunistická brutalita je vlastně něco, co v lidech šlechtí charakter. Že útisk vyvolává povznášející pocit osvědčení se. Že, řečeno se svatým Pavlem, tam, kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost. Obávám se ale, že takový pohled na dobu komunistického teroru by byl značně zavádějící, protože by přehlížel fakt, že na každého člověka, který bolševické násilí zvládl, připadá mnohem víc těch, kteří byli režimem utlačováni natolik, že pod tím tlakem ztratili svoji čest, svoji sebeúctu a svoji víru. To nejsou hrdinové, o kterých je povzbuzující číst (jistě se jim o tom ani nechce vyprávět), ale nejsou to v žádném případě ani viníci. I lidé, kteří v komunismu „selhali“ jsou oběti. Viník je jednoznačný: nelidský komunistický režim!