Dědictví

Dědictví
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/536668/bmid_dedictvi-66214a2ebcaf5.png 4 181 181

Slezská trilogie série

1. díl >

Osud ti dá to, co potřebuješ. A trápení má každý. Bez trápení není život. „Roba je enem na robotu,“ zní poučení, které předávají ženy na Hlučínsku z generaci na generaci. Těžký život, do kterého zasáhne i válka, poutavě popisuje autorka, která tento kraj dobře zná. „Dobrá žena se nevyptává,“ řekne tchyně mladé nevěstě, která se přivdá na statek v Darkovicích. Zpočátku se zdá, že se příběh Agnes bude odvíjet očekávaně – mladá žena usiluje o lásku svého muže a respekt jeho rodiny v tvrdých podmínkách odlehlé vesnice. Jsou však třicátá léta 20. století a přichází válka. Muži z Hlučína dostávají německé povolávací rozkazy a zanedlouho se u každé chalupy objevuje pošťák s obávanou zprávou o jejich úmrtí. Tím však těžký osud žen nekončí. Musejí vychovávat děti a vyrovnávat se s dalšími životními zkouškami. Tak jako Agnes, která v životě vyplakala víc slz, než měla důvodů se usmívat… A nám její osud i příběhy dalších žen, o kterých autorka píše, také vžene slzy do očí.... celý text

Přidat komentář

simona1742
14.07.2018 5 z 5

Nádherná knížka, až mě mrazilo. Hrozná doba, ale úžasně napsáno. Moje první knížka od této spisovatelky. Hned se vrhnu na další, a vřele doporučuji přečíst.

Lucek
27.02.2016 5 z 5

Velmi drsné a dojemné čtení. Podobný osud měla moje prababička. Inu, Prajzská...


Plútarchos
15.11.2015 5 z 5

"Dědictví je charakterizováno tím, že si je nevybíráme, že si naopak nekompromisně volí ono nás." (J. Derrida)
Půvabné vyprávění o životě hrdinky Agnes v Darkovicích na Hlučínsku. Obyčejné lidské hrdinství obyvatel tohoto 'razoviteho regionu'. Jejich starosti, radosti, bolesti a víra v běhu událostí, kdy Hlučínsko přecházelo z područí do područí, osudy mužů nucených narukovat do wehrmachtu a bojovat za Hitlera. Osudy rodin, žen a dětí, kteří zde žili, bydleli a prožívali své osudy tak těsně spojené s tímto zvláštním až odstrkovaným krajem po válce a za nástupu komunistů. Dojemné vyprávění o pokračování historie v dětech, vnucích a pravnucích, kteří již nepamatují a nemají ponětí o těžkém životě svých prarodičů, ale přesto si nesou jejich dědictví v sobě a ve svých životech. Slzy se tlačí do očí při čtení těch laskavých a dojemných osudů, nad snášením příkoří těch obyčejných lidí, kteří vidí své štěstí ve svých dětech a vnucích. Ty střípky osudů se zrcadlí a třpytí v životě pravnuků aniž mají vědomí o tom, že je to dědictví, které i oni jednou předají dál...
Kniha je doplněna dobovými autentickými (samozřejmě černobílými) fotografiemi z nichž na čtenáře dýchá opravdovost příběhů z né tak dávné minulosti.

denjis2957
04.06.2015 4 z 5

Spisovatelka velmi zaujatě a s citem vypráví o ne zrovna tak pradávné minulosti místa mně ne až tak cizího. Jsem ráda, že se někdo konečně rozhodl psát o oblasti Hlučínska, myslím, že je to region velmi zajímavý.
Nicméně z pohledu literárního musím přiznat, že 'Třešňovou alejí' je pro mně stále favoritem. Toto dílo se mi také líbilo, ale především příběh Agnes. Je mi jasné, že v ostatních částech se autorka chtěla podělit o skutečné osudy a vyprávění lidí, kteří válku ve Slezsku skutečně zažili a po dlouhé době se pokusili 'vrátit do minulosti', ale nějak mi prostě nepřirostli k srdci tak, jako s hrdinkou na začátku knihy.
Nicméně doufám, že toto není poslední autorčin román odehrávající se v malebné krajině Hlučínska. A pokud jí bude docházet inspirace, nebude mi vadit, pokud se zaměří na mou rodnou, nedaleko se nacházející Opavu, bývalé hlavní město Slezska s mnoha památkami a kulturním vyžitím, místu mému srdci tak blízkému. :)

Yorika
18.09.2012 4 z 5

Silné příběhy žen,těžce zkoušených nelehkým údělem.Při četbě osudů hrdinek,jsem si okamžitě vzpomněla na svoji Omu.Na její vypravování,na její drsné upracované ruce,kterými mě hladívala ve vlasech.Na vypravování o Opovi,který zahynul v uniformě Wermachtu v nesmylsné válce....Kdo nepoznal Hlučínsko nepochopí...

mejsatvar
30.05.2011 5 z 5

Příběhy v knize jsou neuveřitelně silné. Možná je to protože patřím mezi potomky lidí z prajzké a poznávala jsem v tom svou babičku a její rodinu, pradědu bojujícího za wermacht,pobožné Kravaře a pro mě dnes už nesrozumitelné nářečí. S věkem se člověk začne zajímat o své kořeny a chce vědět kam patří. Docela jsem si poplakala.