Růže života

13.03.2025

Opět jsem si tuto knihu užíval

19.02.2024

Výborně popsané, knížka skvělá, užívám si ji.

14.10.2022

Zase nádhera, král nám už začíná kralovat a Petr Emanuel začíná plnit stejnou roli, jakou plnil otec, intriky u dvora, prostě pořád se něco děje.... takže hurá na další díl....

24.02.2022

„Z výše velkého okna naší knihovny pozoroval markýz ze Sioraku a rytíř La Surie … přípravy zjihlým, pobaveným zrakem. „Hrabě,“ zvolal La Surie, „podobáte se kapitánovi, kterého čeká inspekce generálplukovníka!“ „Než o to právě jde!“ dodal můj otec s jemným smíchem. „A sázím se, že stejně jako ten generálplukovník najde paní z Guise přes všechnu vaši péči ještě něco k pohanění, buď na mužstvu, nebo na kapitánovi.“ „Pane otče!“ křičel jsem otáčeje se s nohou již na stupátku, „smilujte se a už nic nedodávejte: vyděsíte mne!“ „No tak odvahu, synu, odvahu!“ smál se otec ještě více. Nemýlil se.“

Milý Petře, Vaše spanilá čtenářka Vám zůstává věrná, navzdory tomu, že mne Vy a předtím Váš otec, vláčíte hrubě neupravenými cestami napříč Francií, v drkotajících kočárech, třesouc se zimou a chladem, už dlouhých 9. dílů Vaší rodinné ságy, i přesto jsem stále dychtivá poslouchat dál. Tu malou zlomyslnost, úvodní citát, mi odpusťte, ostatně, Vaše předobrá kmotřička, paní z Guise, už se jistě postará, aby všechny ty drobnosti a mírné nedostatky, nezůstaly smlčeny :-).
S převelikou netrpělivostí jsem očekávala, kdy si na mne uděláte zase chvilku času a začnete opět vyprávět. Přiznávám, s neskrývanou dychtivostí jsem naslouchala příběhu krále Francie (a tedy velkých dějin), soucítila s ním, když v tak převelice mladém věku musel čelit mnohým strastem s vládnutím v zemi hrubě poškozené jeho chamtivou a zlostnou matkou z rodu Medici, která ještě, jak se domnívám, neřekla své úplně poslední slovo, a zrovna tak, když musel čelit neméně velkým strastem v manželství s Annou Rakouskou (představujíc ona pro něj nemilované, ba přímo nenáviděné, Španělsko), ale abych se přiznala, nejdychtivěji jsem naslouchala příběhu Vašemu, rodinnému. Vy, Siorakové, se ve zdraví a dobré duševní kondici dožíváte opravdu úctyhodného věku, jak jen potvrzuje Váš nezlomný prapředek baron z Mespechu, tudíž je mi příslibem ještě mnohé další putování, třebas po Vašem nově získaném panství v Orbieu, kde jsou cesty opravdu nanejvýš hrubě zanedbané (věřím, že při správné Vaší péči o panství, se mohu brzo těšit cestám poněkud klidnějším, však Vám Váš otec stále stojí s dobrou radou a pomocnou rukou po boku). A věřte mi, Petře, pokud mohu posoudit, že si vedete věru dobře, ve své kariéře, i u královského dvora, stojíte věrně po králově boku, obratný slovem i činem, jak v králových službách, tak ve svých soukromých záležitostech.
Jen na dámy, hlavně ty nestoudnice ode dvora, si dejte trochu víc pozor, však jsem si všimla, že mnohé z nich po Vás mrskají očkem, a jak říká Vaše předobrá kmotřička, paní z Guise …
„Nerozumíte ani za mák ženám …! Ostatně jak byste mohl, když zůstáváte uvězněn pod baldachýnem té své Němky! Doneslo se mi dokonce, že jste jí věrný! Je to pravda?“ „Takřka.“
„Jak žalostné!“
„Madame, nemůžete vytýkat zároveň vévodovi z Chevreuse, že běhá za ženskými sukněmi, a mně, že tak nečiním.“
„Nic vám nevytýkám, pane, leda to, že by vám dělalo větší čest a víc by odpovídalo vašemu postavení, kdybyste byl milencem některé vysoce urozené dámy francouzského dvora. Znám mnohé, kteréž k vám vzhlížejí nyvým okem, víte o tom?“

… nejspíš to s Vámi myslí, Petře, dobře, zmítaná tisícerými zlomyslnostmi a životními strastmi, blížícími se zoufalství, a ... především mateřskou láskou :-) ...

„Moje utrpení se netýká těla,“ povzdychla si, „ale srdce.

Tak se držte, Petře, ráda Vás na té cestě budu provázet i nadále, a vězte, že se určitě zase brzy potkáme!

PS: i pro tentokrát bych nerada zapomněla na známého kardinála Richelieu, už před časem jsem si na něj, díky Vám, mírně popravila mínění, totiž, možná něco do sebe má jeho výrok, který cituje ve svých Pamětech …
„… bylť jsem nakloněn pomalým, bezpečným cestičkám diplomacie, nikoli rozmarům a fanfarónství“.

PPS: nečekala jsem, že zrovna v těchto dnech nabude na aktuálnosti.

31.01.2021

(SPOILER) Další povedený díl. Krásně byla popisována scéna, kdy král neustále odkládal plnit své manželské povinnosti.

Pan z Luynes, namířil si to rovnou k posteli, kde král dřímal, uchopil jej oběma rukama za ramena, třásl s ním a řekl mu silným hlasem:
„Fidonc! Sire! Teď není čas na spaní! Co se slíbí, to se má dodržet! Okamžitě musíte vstát a jít za královnou!“
„Kdeže! Kdeže!“ křičel Ludvík snaže se uvolnit ze sevření.
Héroard, oba komorníci a já jsme zírali jako přibití k zemi, že se Luynes odvážil sáhnout na krále, neboť to byla urážka Veličenstva.......
.......Luynes, ztráceje trpělivost, mu obratem ruky svlékl noční košili, a když byl nahý, vzal ho do náručí, tentokrát bez sebemenšího Ludvíkova odporu, přenesl jej až k manželčinu loži a tam ho položil.

24.10.2019

Přečetl jsem všech třináct knih série "Dědictví otců". Mám jich ve své knihovně osm. Kniha Růže života je devátá. Rád bych ji měl v knihovně, abych se k ní mohl vracet.

31.10.2016

Musím, bohužel, konstatovat, že pro mě úrovně předchozích dílů tento už opravdu nedosáhl. Možná za to může nepříliš kvalitní překlad, možná absence Ulriky z Lichtenbergu od cca 1/3 knihy, kdy došlo k neblahým událostem v Říši, především v Čechách. A (opět) bohužel (zřejmě z obou důvodů výše uvedených) ani vypravěč ani jeho král nedosahují mých sympatií předchozích (nejen vůči Petru ze Sioraku a jeho oběma králům Jindřichům, ale ani vůči sobě samotným vykresleným v dílech minulých). Od odchodu paní z Lichtenbergu do Falce jsme se doslova utopili ve velké evropské politice a i když Ludvíkovo dobývání hugenotských míst, která mu vypověděla poslušnost i porušila Edikt nantský, bylo docela zajímavé, obzvlášť, když se akcí (byť z velké dálky) zúčastnila královna Anna. Čekala jsem, že se budeme více věnovat smrti kardinála Ludvíka z Guise nebo, že se Petr Emanuel po předání peněz z prodeje paláce zeptá Bassompierra na Ulriku (ale asi měli plno starostí s jeho maršálskou holí nebo Bassompierre dostatek taktu, že to neřešili), první vzhledem k blízkému příbuzenství s vypravěčem, druhé pak proto, že se mi to zdálo vhodné a správné (Petr Emanuel je sice téměř periodický monogamista, ale tak rychle učiněné "sejde z očí sejde z mysli" bych od něj rozhodně nečekala).

Ještě se pokusím vyjádřit k chybám, asi potom doplním přesné stránky a citace. Myslím si ale, že to jsou chyby vyplývající z překladu. První je téměř "vondruškovská". Neboť při svatbě slečnu z Montbazon (později paní z Luynes, ještě později vévodkyni de Chevreuse) líčí jako velkou, při těle, později je štíhlá a má vosí pas... Pak se na jedné stránce vyskytne nepřeložený Ludvík (jako Louis). Co se týče té volby českého krále, o níž píše kolega Richie1, jsem taky v pokušení přičíst ji překladu, neboť autor současně mluví o volbě římského krále, kterou popisuje naprosto přesně a na jiném místě ještě znovu o volbě krále českého, kterou nespecifikuje a myslím, že ti kurfiřti - volitelé (krom toho, že český král byl jedním z nich) k tomu v autorově podání (tj. v originále) vůbec nepatřili. No a jedna věc, spíše z mého hlediska, takové to mám pocit, že ... Tak já mám pocit, že když se pan markýz, Petr ze Sioraku, ptal svého slzami smáčeného syna: "Máte ji ještě rád?", překlad měl znít: "Milujete ji ještě?" A všechno by bylo daleko přirozenější a pochopitelnější. To už se v tom ale pěkně nimrám, což? Dělám to ale proto, že se domnívám, že mít ty schopnosti přečíst si knihu v originále, bylo by to i přes veškeré výhrady uvedené v prvním odstavci zase za pět hvězd.

Zde jsem tedy vybrala úryvek a s jeho volbou tentokrát měla dost práce, jelikož mi tentokrát nic neutkvělo v paměti jako se to vždy stalo u dílů předchozích a navíc už necharakterizuje celou knihu, ale jen její část:
" Jejich zadek, madame! To se v té vaší Falci mluví takhle bez obalu? Kvůli tomu by paní z Rambouilletu křičela, jako by ji na nože brali."
"Pro smilování boží, nevyslovujte přede mnou jméno té neblahé upejpalky! Já mluvím po německu, přímo a jasně!..."

A ještě jeden, protože jsem si už už myslela, že vévodkyně Kateřina z Guise není až tak dobrá matka, když skoro po sedmi letech neví, ona mě ale na s. 83 přesvědčila o opaku:
"Proto, že je výraz přesný, není ještě méně urážlivý!", odpověděla paní z Guise krčíc rameny. "Nerozumíte ani za mák ženám, jestliže tomu nerozumíte! Ostatně jak byste mohl, když zůstáváte uvězněn pod baldachýnem té své Němky! Doneslo se mi dokonce, že jste jí věrný..." ;-)

18.01.2015

V devátém díle své historické ságy líčí Merle další osudy mladého Ludvíka XIII. a francouzského království - vše očima Petra Emanuela ze Sioraku, věrného králova šlechtice, nově povýšeného do hraběcího stavu. Kromě služby králi se hlavní hrdina také věnuje zvelebování svého nově nabytého rodového území, a tak máme možnost se seznámit i s životem prostých lidí a drobné šlechty na francouzském středověkém venkově.
V průběhu románu dojde i na popis událostí, které zahájily třicetiletou válku - český boj proti habsburské snaze o ovládnutí Čech a jejich rekatolizaci. Zde se ovšem autor dopustil drobných chyb: českým králem nezvolili Ferdinanda roku 1617 němečtí kurfiřti, ale čeští stavové (možná je ale chyba v překladu francouzského originálu) a hrabě Thurn nebyl roku 1619 u Vídně rozprášen, ale musel upustit od obléhání Vídně, protože se mezitím zhoršila situace v Čechách (porážka Mansfelda u Záblatí).
Překlad (Jarmila Fialová a Marie Janů) již také není tak výborný, jako tomu bylo v prvních dílech ságy, kdy byl překladatelem Miroslav Drápal. Bylo v podstatě úplně upuštěno od dobového stylu jazyka a navíc se v překladu vyskytly různé nespisovné tvary či nářečné (moravské) výrazy.
Drobné historické nepřesnosti a méně kvalitní překlad však neznamená, že by se zhoršila kvalita Merleova vyprávění. Stále jde o velmi povedený román, kdy kromě přitažlivého a čtivého příběhu poznáváme i zajímavé historické období Francie. 70%