Dědictví ztráty
Kiran Desai
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21654/bmid_dedictvi-ztraty-ENs-21654.jpg
4
62
62
Psychologický román odehrávající se během druhé poloviny dvacátého století v Indii a Americe vypráví příběh lidí, kteří jsou odhodláni splnit si své sny a vydat se na dlouhou cestu, ať již pomyslnou duchovní, či cestu skutečnou. Ctihodný soudce Džémúbháí Popatlal Patel žije již léta sám. Jeho osamělost naruší jednoho dne vnučka, drobná opuštěná dospívající dívka, která vyrůstala v klášteře vedeném anglickými řádovými sestrami. Její rodiče přišli o život během autobusové nehody, dívenka je tedy sama se svým smutkem. V dědečkově domě se spřátelí nejdříve se stárnoucím kuchařem, teprve posléze její opuštěná duše poznává milostný cit ke svému nepálskému učiteli. Zhruba ve stejné době, kdy Sai doputuje k dědečkovi, je na cestě za vytouženým štěstím kuchařův syn Bidžu. Ten hledá úspěch a peníze za velikou louží, v Americe. Střídá zaměstnání jedno za druhým, jeho představy však dostávají každým dnem víc a víc na frak. Bidžu totiž není ochoten jako jiní emigranti zapřít svou kulturu, rodinu, sám sebe, aby se byť jen zdánlivě zaprodal úspěchu a penězům.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
The Inheritance of Loss, 2006
více info...
Přidat komentář
Kvalitativně není knize co vytknout. Vysoce hodnotím pestrý jazyk, zajímavé obraty, vtipná slovní spojení, barvitost líčení, že je čtenář vtažen do prostředí a úplně cítí vůni harlemské pekárny, mísící se s pižmem chudého Inda, slyší hučení vlaků nad hlavou, pískání krys v haldách odpadků... naopak se ale zvládne ponořit do vlhkých dešťů a bláta chudého podhimalájského kraje.
Ale... od začátku do konce neutuchající bída, smutek, beznaděj, které se nijak nevyvíjejí, stejně jako postavy. Děj je částečně vyprávěn retrospektivně a upřímně - čtenář je víc a víc frustrovaný. A uvědomuje si, jaké má štěstí, že se narodil v bohaté, čisté a bezpečné Evropě. Měla by to být povinná četba pro všechny, kteří mají jiný dojem.
Nejvíc mě zaujal trhaně vyprávěný příběh starého soudce, ačkoliv primární linku držel Bidžu - syn z chytrče, který... ale to už bych prozradila děj :-)
"Imigrační úřad však pracoval nezávisle na policii, snad proto, aby se lépe pekl ranní chléb..." s. 84
Příběhy těch, kteří se rozhodli opustit svou vlast a hledat novou cestu ke spokojenějšímu životu… a taky příběhy těch, kteří zůstali a potýkají se s Indii, s její koloniální minulostí,
s náboženskými a národnostními válkami, s tolika mrtvými, s tolika ubožáky, ( ale z dnešního pohledu také s potenciálem energie a inteligence (hodně Indů je v Sillicon valley ))...
Kiran Desai se nám svou prací s jazykem představuje jako výjimečná autorka. Její krátké věty, kterými dokáže říct vše. Některé zase nekonečně dlouhé a přitom smysluplné. Např ten nekonečný výčet zemí, z kterých se rekrutuji imigranti doslova mrazí. Nebo seznam věcí, které Bidžu nakoupil v supermarketu, kdy se rozhodl vrátit se domů. Přestože se jedná o beletrii, nelze nevnímat, že se na vše dívá z nadhledu. Dokáže popsat osudy mnoha imigrantů žijících v ilegalitě, odsouzených k životu na cestě, nezastírá, že ne každý najde, co hledá, protože někdy ani neví, co hledat. Dokáže také vystihnout to vzduchoprázdno, ve kterém některé její postavy žijí, protože ztratily přímé spojení se svou minulosti a nedokážou na ni navázat.
Ty nejlepší knihy nám umožňují poznat postavy v nich uzamčené natolik, že s nimi soucítíme, chápeme je i jejich činy, ale hlavně hledáme možnosti, jak je dostat z toho soukolí. Není to jednoduché a není to samozřejmost. Knížka pochopitelně vyvolá hodně otázek. Proč právě západní svět je cíl imigrantů ? Proč touží pouze po jeho bohatství, když největším bohatstvím člověka je jeho svoboda ? Renesance pozvedla a přiznala hodnotu právě této entitě - člověku jako jedinci. Ale svobodu budeme darmo hledat tam, kde má prim patriarchát, dědická privilegia, kmenové kultury, lpění na náboženství, které bývá často rozbuškou, zapouzdření se ve stávajícím stavu...
Nechci zjednodušovat, nejsou jenom ekonomické důvody. Ale to už jsou jiné příběhy.
(SPOILER)
Tahle kniha se mi nečetla zrovna lehce, ale pokud hledáte něco, co má atmosféru exotického místa, může být Dědictví ztráty dobrou volbou. Především je to ale vhled do indické společnosti ve 2. polovině 20. století. Země se sice zbavila koloniální nadvlády, což ale neznamená, že se zbavila problémů – soužití mnoha různých etnik občas vede ke konfliktům, na Západě jsou Indové stále považováni za občany druhé kategorie, všichni si přejí vydělat hodně peněz a koupit si všechny ty krásné věci, které mají doma bohatí lidé – ale opravdu je to to nejdůležitější v životě?
Příběhem prostupuje lehká melancholie, protože je to skutečně příběh o ztrátách. O vyrůstání bez rodičů či životě v zahraničí bez rodiny a přátel. Je o ztrátě tradic, které jsou zastaralé, ovšem nelze je jen tak něčím nahradit, zůstává pocit ztráty vlastní identity... Je i o ztrátách zdánlivých maličkostí, které však dávají našemu životu radost a hlubší smysl a jejichž ztráta bolí, byť rozum nám říká, že se mohou stát i horší věci...
Líbily se mi indické fráze, i když jsem si nezapamatovala skoro nic a musela donekonečna listovat ve slovníčku na konci knihy. Někde se ale podle mě překladatelka trochu sekla při překladu názvů rostlin, jsem si např. téměř jistá, že v dané oblasti nikde neroste rulík zlomocný, že šlo o některý durman, bohužel v angličtině mají druhy jedné čeledi často stejné názvy a bez konzultace se specializovanou literaturou nelze identitu druhu přesně zjistit. Za to odebírám jednu hvězdičku. Jinak se mi ale příběh líbil, nevadila mi ani jeho rozvláčnost a přechody mezi různými místy a časovými rovinami, ke knize se to tak nějak hodí. Ze závěru jsem měla obavy, nebyla to lehká doba.... a tak mě potěšilo, že alespoň Bidžu a jeho starý otec se po všech peripetiích znovu setkali.
Asi po sto stranách jsem chtěla knihu odložit, ale nakonec jsem jí dala šanci. Některé pasáže se mi líbily, jiné mě nudily. Občas jsem měla pocit zbytečné rozvláčnosti a rušilo mě neustálé listování do slovníku.
Dědictví ztráty je kniha o hledání sebe sama. O hledání svých kořenů, vlastenectví, kultuře o historii jedné generace, jednoho člověka. O touze někam patřit, o budovní vlastního štěstí, které můžeme ztratit ne ze dne na den, ale doslova z hodiny na hodinu. O tom, že nic není na stálo. Každý chceme milovat a toužíme být milováni. Nikdo nechce být sám! Leckdy jenom kvůli předsudkům a povrchnosti toto vše ztrácíme. Zakomponování vztahu zvířete v kultuře, kde pes nic neznamená byl příjemně osvěžující. Jen tak nějak kniha nekončí šťastně, ale tak prostě ten život plyne... Jednu hvězdičku odebírám za určitou těžkopádnost a přehnané líčení, které mě ve čtení obzvláště zpočátku rušilo.
Atmosféra Indie z knihy úplně sálá. Živě jsem si dovedla představit její barvy, vůni i tamní počasí vlhko a teplo. Příběh sám se vylupoval pomaleji, aby na konci celého románu přinutil čtenáře k přemýšlení o vlastních i cizích identitách.
Kniha je vhodná k pomalému, přemýšlivému čtení.
Zřejmě zcela po právu tahle knížka svého času vyhrála Man Bookerovu cenu – její literární hodnoty jsou nesporné. Namátkou krásný jazyk, neotřelé obraty a metafory, působivé obrazy krásné přírody i drsného života v indickém podhůří Himálaje, poutavé vyprávění nevšedních a většinou neveselých osudů několika hlavních i nespočtu vedlejších postav, jemný humor (obvykle z kategorie toho černého) … Přesto nemůžu říct, že by mě tahle kniha dokázala dostatečně vtáhnout do děje. Možná za to můžou postavy, z nichž vlastně žádná (snad kromě Sai a psa Ťunti) nedokázala získat mé sympatie. To ovšem jednoznačně není výtka autorce, která takto rozporuplné postavy vytvořila zcela záměrně, aby i jejich prostřednictvím co nejlépe vyjádřila složitost života v Indii, do něhož stále velmi významně zasahuje koloniální minulost pod vlajkou Anglie.
Dědictví ztráty je knihou, na kterou je těžké si přivyknout. Odmění se vám však nevšedním příběhem o uvíznutí mezi dvěma světy, o ztrátě vlastní identity na úkor nevydařeného amerického snu. O snaze žít lepší život, který se často promění ve vykořenění či neschopnost nalézt vlastní domov. A jak Markéta Musilová trefně shrnula v doslovu „o honbě se za anglickými růžemi, které jsou však v konečném důsledku velmi trnité, brzy zvadnou a ve váze po nich zbude jen páchnoucí voda“.
Není to žádná bomba ale čte se dobře. Jen dělení knihy do kapitol a odstavců se mio zdá dost divoké. Hodně mne zaujal doslov neboli pár slov o autorce a žánru.
Dědictví ztráty je presne ten typ knihy, v ktorej je síce veľa vecí napísaných priamo, ale ešte viac je ich skrytých medzi riadkami. Čitatelia, ktorí pôjdu výlučne po dejovej rovine príbehu budú sklamaní, keďže táto je silne potlačená na úkor ústrednej myšlienky. Dej sa obmedzuje iba na časovo nie príliš dlhý úsek života viacerých, hlavných i vedľajších postáv, pričom retrospektívne sa dozvedáme súvislosti podstatné pre prítomnosť, avšak uspokojivého zavŕšenia príbehu sa nedočkáme.
Zaujala ma ústredná myšlienka románu, sčasti odlišná oproti ostatným knihám indických spisovateľov, resp. spisovateľov, ktorí sa vo svojej tvorbe venujú dejinám Indie (generálne možno povedať – konfrontácii dejín akéhokoľvek štátu a súčasného diania v ňom). Obvyklé témy ako boj starého tradičného indického a nového moderného západného, pozostatky britskej koloniálnej nadvlády v Indii, rasové, náboženské, triedne rozdiely, kastovný systém, nádej na lepší život, túžba splniť si svoj „americký sen“, biedny život indických ilegálnych emigrantov v cudzine, sú tu doplnené o myšlienku súčasných novodobých generácií Indov, ktorých dedičstvom je pocit vykorenenosti, nie len v cudzine, ale aj v rodnej krajine, vedomie, že na svete niet miesta, ktoré by mohli nazvať domovom, neschopnosť zaradiť sa do spoločenského života, strata národnej identity, strata minulosti i budúcnosti, pomyselné zamrznutie vo vzduchoprázdne na pomedzí odlišných svetov, kultúr. Pocit, že sen, ktorému sa zapredali nemá nádej na naplnenie a cesta späť nie je možná. Nikto nemôže mať všetko. Je správne zaprieť rodinu, kultúru, odhodiť morálne zábrany, prispôsobiť sa novým pomerom v záujme prežitia, keď kompromisy neprichádzajú do úvahy? Zostáva len pýtať sa, tak ako to robí jedna z kľúčových postáv príbehu, Sai: „Je možné, aby uspokojení přineslo stejně intenzivní prožitek, jako stráta?“
Dědictví ztráty
Nedocteno. Zda se mi to rozvlacne a příliš popisné.