Daj mi tvoje meno
André Aciman
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/374623/bmid_daj-mi-tvoje-meno-rM3-374623.jpg
4
1052
1052
Dej mi své jméno série
1. díl >
Môže vás pártýždňový vzťah poznačiť na celý život? Čo ak v sedemnástich rokoch prežijete tú najintenzívnejšiu skúsenosť, ktorá sa už nikdy nezopakuje? Daj mi tvoje meno je strhujúcim príbehom lásky, ktorá vzplanie medzi 17-ročným Eliom a 24-ročným Oliverom, hosťom Elieho rodičov, počas jedného leta na slnečnej talianskej riviére. Obaja najskôr predstierajú ľahostajnosť, ale postupne ich čoraz viac pohlcuje vzájomná príťažlivosť – prerastajúca do posadnutosti aj strachu, fascinácie i túžby. Úprimná, nesentimentálna pocta ľudskej vášni od oceňovaného autora Andrého Acimana sa stala predlohou pre rovnomenný film, ktorý získal Oscara za adaptovaný scenár a bol nominovaný na Zlatý Glóbus vo viacerých kategóriách vrátane ocenenia za najlepší film roku 2017.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno: 2018 , Slovart (SK)Originální název:
Call Me by Your Name, 2007
více info...
Přidat komentář
Tahle kniha mě vůbec, ale vůbec nechytla. Téma je už strašně ohrané, připadá mi, že téhle tematiky jee všude kolem nás nějak moc. Děj i dialogy jen tak kloužou po povrchu. Ale jak je vidno, jsem tady spíš v menšině.
Tohle rozhodně není optimální čtení pro racionálně smýšlející realisty, je to spíš atmosférická jednohubka plná chtíče, nadřženosti, zamilováných pocitů a poznávání sebe sama.
Pokud přijmete fakt, že děje je zde poskromnu, zato dumání a erotiky až dost, může se vám Dej mi své jméno zalíbit.
Pro strhující pobláznění a obrovskou touhu bych i měla pochopení, bohužel postava Eliema mi přišla až přespříliš hloubající a málo uvěřitelná, díky tomu jsme se nedokázala do knihy dostatečně ponořit.
Knihu jsem vyhledala na základě filmu, který je hodně zdařilý a z knihy vytahuje to podstatné. Kniha je pro mě hodně zdlouhavá. Myšlenky a úvahy hlavního hrdiny byly zajímavé ale pro mě v některých bodech až nudné a pro příběh a čtenáře mnohé z nich nepodstatné.
Co mě na knize hodně nadchlo, tak to je popis prostředí kdy přesně vidím léto, moře, sad a vilu... Postavy byly také hodně dobře komplexně popsány, což je velké plus.
(SPOILER) Od začátku se mi to četlo velmi špatně, bylo to až moc hutné a přemýšlivé - ačkoli to mi nikdy dřív nevadilo, tady u tohoto autora mi to prostě nesedlo. Kolikrát jsem se musela vracet na začátek odstavce, i když to byla možná moje chyba, četla jsem vždy před spaním, kdy už se mi oči zavíraly únavou. Ale i tak - jakmile jsem se dostala do bodu, kdy se spolu poprvé milovali, nebylo už nic, co by mě nutilo číst dál, absolutně mě přestalo zajímat, co bude následovat, takže jsem knihu nakonec odložila…
Nejprve jsem viděla film. A i v tomto případě opět platilo, že kniha je lepší. Ale zcela jiným způsobem. Knihu jsem četla téměř měsíc, avšak ne proto, že by mě nebavila. Protože jsem nechtěla, aby ta romance skončila. A ačkoliv jsem věděla jak skončí (nebo to alespoň tušila), stejně mě konec knihy neuvěřitelně zasáhl. Jako by se můj život rozdělil na "před Oliverem a po Oliverovi".
Zajímavý young-adult román či jakýsi "bildungsromán" o dospívání chlapce, který si uvědomil svou "jinakost". Příběh je vyprávěn retrospektivně, z pozice Elia, 17iletého hrdiny, jenž se bezhlavě zamiluje do Olivera, o sedm let staršího. Děj se odehrává během jednoho léta v sídle jejich rodinné rezidence, kam si zvou vybrané hosty z univerzity, a později se přesouvá do Říma.
Sledujeme Eliovy podrobné zápisy. Takřka fyzicky trpí spalující vášní a návalem rozporuplných emocí: nevyzná se sám v sobě, svou nejistotu maskuje a cit zprvu skrývá. Později se však až téměř hladově vrhá do vztahu, který oba dva spolu navážou, přestože si dobře uvědomují jeho neperspektivnost a předurčenost k zániku: proto se z něj snaží vytěžit maximum.
V textu se objevují nebývale otevřené popisy sexuálních scén, což lehce zavání pornografií. Autor používá četné metafory a personifikace, skvěle vystihl povrchní život zdejší smetánky /zábava v podobě sportu, hraní her, sexu a vyjížděk lodí/ a poněkud laxní mentalitu Italů ve stylu "Dolce vita". Je trochu škoda, že blíže nevykreslil charaktery dalších postav: Eliových rodičů, dívek Marzie a Chiary, zahradníka Anchise, řidiče Manfreda a kuchařky Mafaldy. Netrpělivému čtenáři může vadit, že naprostou většinu románu tvoří Eliovy výlevy představ a nenaplněných tužeb, spojené s jeho nejistotou: trvá skutečně dlouho, než se rozhodne svůj cit realizovat. Najdeme zde spousty odkazů na klasickou italskou literaturu a antickou mytologii, včetně zajímavých narážek na jiná literární díla. Hodně mi však vadilo, že některé výrazy v italštině zde nebyly vůbec přeloženy.
"Možná to začalo brzy po jeho příjezdu během jednoho z našich vyčerpávajících obědů. Posadil se vedle mě a já si konečně uvědomil, že navzdory lehkému opálení, k němuž přišel během svého nedávného krátkého pobytu na Sicílii, mají jeho dlaně stejnou barvu jako bledá jemná kůže na jeho chodidlech, hrdle a spodní části předloktí, která nebyla příliš často vystavena slunci. Ta kůže byla téměř světle růžová, lesklá a hladká jako spodek ještěrčího bříška."
"Ten jeho ocelově tvrdý pohled se vždycky vrátil. Jednoho dne, když jsem seděl vzadu na zahradě u bazénu, u toho, z čeho se stal "můj stůl", a cvičil na kytaru, ležel poblíž mě na trávě a já ten pohled okamžitě poznal. Díval se, jak se soustředím na hmatník, a když jsem najednou pozvedl tvář, abych zjistil, jestli se mu líbí, co hraju, byl tam: ostrý a krutý jako lesklá čepel, která se stáhla ve chvíli, kdy ji oběť spatřil. Vrhl na mě mdlý úsměv, jako by chtěl říct: Už nemá smysl to skrývat."
"Dělej si se mnou, co chceš. Vezmi si mě. Jenom se zeptej, jestli chci, a počkej si na odpověď, kterou ti dám, jenom mi nedovol tě odmítnout."
"Nenapadlo mě, že to, co mě na jeho doteku tolik vyděsilo, bylo to, co leká panny při prvním doteku muže, po kterém touží; probudí v nich nervy, o nichž nevěděly, že existují, a které přinášejí daleko víc znepokojující rozkoše, než na jakou jsou o samotě zvyklé."
Takové "Utrpení mladého Werthera" 21. století. Knížku jsem viděl dřív než film, který mě upřímně trochu rozčiloval zvláštní kamerou a značným foot-fetishem režiséra, proto preferuji román. (Ale díky filmu jsem objevil dokonalého Sufjana Stevense, takže díky.) Tato kniha mi přirostla k srdci nejen kvůli nostalgické náladě, ale i krásnému jazyku, italskému prostředí a autorově filozofii. "Dej mi své jméno" v sobě nese určitou nadčasovost a lyričnost, která z díla dělá román přístupný pro většinu věkových kategorií. Byť je to pomalá kniha a velmi titěrná, co se popisů téměř všeho týče, Aciman stejně našel prostor, jak vytvořit scény a pasáže, které čtenář nezapomene. Upřímně věřím, že tohle bude jedna z těch knih, o které se v budoucnu bude učit v literatuře.
Začátek mi přišel trochu až moc opakující se ale hned jak se dali dohromady tak mě to opět začalo bavit. Celkově to byl další naprosto nádherný, ale srdcervoucí milostný příběh u kterého jsem na konci vzlykala a ptala se sama sebe proč je láska všechno, jen ne snadná. Těším se teď až se podívám na film.
Ještě jsem v žádné knize neviděla tak autenticky popsaný cit k druhému člověku, to šílenství a zbláznění. Myslím, že mnoho lidí se v tom najde a pak to prožije s tou knihou znova. Přečetla jsem to jedním dechem.
Rok 1983, Itálie, letní prázdniny. Kdo zažil letní lásku, chápe, jak bolí odloučení a pocit, že už toho druhého pravděpodobně neuvidí. Kniha byla plná touhy, zranitelnosti, radosti i smutku. Nechyběly ani filosofické úvahy. Sice mě mrzelo, jak se Elio zachoval k Marzie, ale i to se v životě stává. Nejvíce se mi líbil a dojal mě proslov Eliova otce po odjezdu Olivera:
„Většina rodičů na mém místě by doufala, že to přejde, nebo se modlila, aby jejich syn zase brzy stál nohama pevně na zemi. Já ale takový rodič nejsem. Pokud ve své situaci cítíš bolest, konejši ji, a jestli cítíš plamen, nezhasínej ho, nebuď k němu krutý. Chceme se vyléčit dřív, než je záhodno, a vyrveme přitom ze svého nitra tolik, že před třicátým rokem zkrachujeme. Pokaždé, když si začneme s někým novým, tak tomu člověku můžeme nabídnout stále méně a méně. Konec něčeho může být hrozný, když nám v noci nedá spát, a dívat se, jak na nás ostatní zapomenou rychleji, než bychom si přáli, není o nic lepší. Ale necítit nic, abychom se vyhnuli veškerému citu – to je plýtvání!“
přiznávám, že i přes naprosto úžasnou atmosféru filmové adaptace, kterou jsem nikdy nezhlédla do konce, jsem si knížku koupila a moc od ní neočekávala. nicméně jsem se do knížky i stylu jakým je napsána okamžitě zamilovala a patří k nejlepším které jsem kdy četla. nemám slov, vepsala se mi do srdce.
Širokou škálu hodnocení chápu. Někoho příběh a způsob psaní osloví, někoho vůbec. Buď s hlavními postavami souzníte, nebo ne.
Láska, touha, v té chvíli se nám nezdá nic divné, nepatřičné, či dokonce za hranou, aspoň pro mě to tak je. Kdo nezažil, nepochopí… Tohle se nedá číst moc rozumem, spíš se ptáme, nepřipomíná nám ten příběh něco z našeho života? Nemáme i my někde schovaný nějaký tajný, možná zakázaný příběh, který nás ovlivnil na celý život? Kdy nám rozum říkal, takhle ne, ale ono nešlo jinak?
Ze stejného důvodu se mi nezdá moc vhodné označit tuto knihu za četbu pro dospívající, nepředpokládám, že by ji autor psal cíleně pro náctileté. Celý příběh je vzpomínka na dávno minulou, pohledem mnohých nepřípustnou lásku, která teprve prověřením času a odstupem získala pro vzpomínajícího tu pravou sílu a hodnotu.
Eliovo počáteční tápání, trápení, toužení i sblížení, pozdější loučení, a nakonec přijetí a smíření mě chytlo za srdce víc, než bych čekala. Snad k tomu přispěla i ta téměř idylická atmosféra italského Středomoří, slunce, olivových a cypřišových hájů, cikád, mořského příboje a teplých večerů, kdy se zdá, že je dovolené toužit po čemkoliv.
„Vzpomínám na ty dny a ničeho nelituju, ani rizika, ani toho studu, ani naprostého nedostatku předvídavosti. Lyrický sluneční svit, pole hemžící se vysokými rostlinami přikyvujícími v silném odpoledním žáru, vrzání našich dřevěných podlah, zaškrábání hliněného popelníku lehounce odsunutého po mramorové desce mého nočního stolku. Věděl jsem, že naše minuty jsou sečteny, neodvážil jsem se je však přepočítat. Stejně tak jsem věděl, kam tohle všechno směřuje, ale neobtěžoval jsem se číst si ukazatele. V jedné chvíli jsem úmyslně přestal odhazovat drobečky na zpáteční cestu; namísto toho jsem je snědl.“
Film se mi moc líbil, proto jsem se rozhodla sáhnout i po knize. Bohužel to pro mě bylo velmi obtížné čtení. Myšlenkovým pochodům Elieho jsem nedokázala porozumět.
Kniha mě ničím nepobouřila, i když mě celkem překvapilo, jak moc je nemravná.
Poté, co jsem zhlédla film s úžasným Timothéem Chalametem v roli Elia, jsem měla obří nutkání si přečíst knihu. Film ve mně nechal intenzivní pocit něčeho nenaplněného. Doufala jsem, že kniha mi vyprázdněná místa zaplní. Místo toho mi rozcupovala srdce na atomy. Úžasný příběh, úžasný jazyk, úžasné postavy. Zamilovala jsem si to líné tempo vyprávění, ty detaily. Místy jsem se i zasmála, většinu času jsem ale měla pocit, jako by to byl můj příběh a příběh mnohých dalších lidí, kteří prožívají to samé, co Elio. Kéž bych mohla restartovat život a přečíst si tuhle knihu znovu, aniž bych věděla, jak to skončí.
Call Me By Your Name pro mě byla knížka, kde jsem téměř každou druhou větu četla tak třikrát, protože jsem se toho nemohla nabažit. Doporučuju čtení v originále, protože to, jaká slova André Aciman vybíral a pak je skládal, je nádherné. Zároveň mi bylo moc příjemné to prostředí italského bezstarostného léta. Narozdíl od spousty lidí se mi vztah Elia a Olivera nehnusil a cítila jsem tam tu lásku, provázenou stovkou dalších emocí. Je to zároveň jediná knížka, kterou jsem si přečetla, i když už jsem viděla film (protože ten film, to je něco). Při čtení jsem si přehrávala v hlavě - a občas nahlas - CMBYN soundtrack a bylo to prostě boží. Taky bych chtěla vyzdvihnout monolog otce Elia (který byl zároveň mojí velmi oblíbenou postavou) na konci, protože to byla asi jedna z nejhezčích částí celé knihy. Chápu, že to není kniha pro každého, ale pokud vás zrovna zaujme, tak věřte, že to bude stát za to.
Tahle kniha se hezky čte, mnoho hlubokých myšlenek ale dost připomíná lolitu. Nezdravi až závislí vztah či posedlost na starším "muži". Někdy dost zvrácené a jindy depresivní. Není to oddechové čtení ale stojí za zamyšlení
Velmi nepříjemná a místy nechutná kniha o chtíči, nezdravé posedlosti a vztahu nezletilého kluka s o sedm let starším mužem; ať se na to dívám jak chci, lásku v tom prostě nevidím.
Jazykově mi to taky nesedlo, text se navíc jenom hemží pseudohlubokými úvahami á la John Green a i samotné postavy jsou správně greenovsky ploché a nevýrazné (a k tomu stokrát tak nesympatické).
Nedočteno.
Štítky knihy
homosexualita umění láska zfilmováno 80. léta 20. století Itálie posedlost (obsese) léto pro dospívající mládež (young adult) bisexualitaAutorovy další knížky
| 2018 |  Dej mi své jméno |
| 2020 |  Najdi mě |
| 2020 | Enigmatické variace |
| 2024 | Džentlmen z Peru |
(SPOILER) Elio a Oliver jsou popravdě asi jedna z mých nejoblíbenějších literárních dvojic. Jejich krátký vztah je tu popsán tak plasticky, že po přečtení mám pocit, jako bych ho s nimi snad prožíval. Elio jako vypravěč může působit lehce nespolehlivě, ale každý kdo někdy procházel nějakou formou přiznávání si vlastní odlišnosti, stejně tak jako každý, kdo byl někdy zamilovaný, musí pochopit jeho někdy zmatečné, rychle se střídající a často i protichůdné myšlenkové pochody ve vztahu k Oliverovi. Jako postava je díky tomu uvěřitelnější než Oliver, který je vylíčen jako až příliš dokonalý. Není mi jasné, jak by během pouze šestitýdenního pobytu stíhal všechno, co je v knize popsáno (od sepisování filosofického spisu, práci pro Eliova otce, cest do města za překladatelkou po tenis, poker a spoustu nicnedělání, ke kterému středomořské prostředí přímo láká) a do toho ještě navázal tak pozitivní vztahy se všemi, které potkal. Kniha je o jejich vztahu, další postavy nejsou podrobněji popsány, i když u některých z nich najdeme zajímavé motivy (Vimini, Eliův otec).
První dvě části knihy (Kdy, když zatím ne? a Monetova pěšina) jsou pro mě nejzdařilejší a možná by výsledný dojem byl ještě silnější, kdyby se tu příběh zakončil. Vůbec se tak nedivím tvůrcům filmové adaptace, že další dvě části v podstatě vypustili. Tempo první poloviny je sice pomalé, ale zároveň tak příjemně připomíná líné, prosluněné dny na Riviéře, které Elio popisuje. Zaznamenal jsem, že někteří čtenáři mají v těchto částech problém s 2 věcmi - přehnaným filosofováním a explicitními sexuálními scénami. Ani jedno mi osobně nevadilo. Filosofie a odkazy na umělecká díla byly používány v míře, kdy to pomáhalo dokreslovat charakter postav. Nikdy jsem zároveň neměl pocit, že by tyto odkazy byly nesrozumitelné nebo natolik detailní, že by z autorova pohledu působily snobsky nebo povýšeně. Sexuální scény a obecně Eliovy představy jsou sice jistě pro některé čtenáře za hranou snesitelnosti a minimálně hraničí s fetišem, ale přiznejme si - kdo někdy alespoň nemyslel na něco neobvyklého...
Třetí část Syndrom svatého Klimenta je pro mě asi nejproblematičtější. Nálada se příliš změní a ve chvíli, kdy jsem čekal nevyhnutelné emočně devastující vyvrcholení celého příběhu, jsem se dočkal líčení nepříliš zajímavých a se zbytkem příběhu pouze okrajově souvisejících událostí s nepřehledným množstvím postav, které nic zásadního nepřináší. Poslední čtvrtá část Místa duchů, ač značně zkratkovitá a odehrávající se v epizodách s dlouhými intervaly v průběhu 20 let, vede k poměrně důstojnému zakončení a onoho emočně vypjatého zakončení jsem se tu přece jen dočkal. Mám ale pocit, že události z této části mohly být blíže rozpracovány v dalším díle, protože změna příjemného tempa z prvních dvou částí je tu až příliš patrná. Pokračování nakonec vzniklo a já se na něj chystám se zvědavostí, ale i mírnými obavami, protože podle anotace má být děj zasazen někam mezi již odvyprávěné události a nejsem si tak jistý, jestli vůbec dokáže příběh Elia a Olivera nějak obohatit, když známe začátek a nejspíše i konec.
Recenze může působit daleko negativněji, než jsem ji původně zamýšlel. Většina knihy je pro mě ale velmi silná a na Elia jsem se dokázal opravdu napojit. Kvůli výše zmíněnému, ale nemohu hodnotit plným počtem hvězd, přestože moc nescházelo.