Najdi mě
André Aciman
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/433773/mid_najdi-me-qhr-433773.jpeg
4
269
269
Dej mi své jméno série
< 2. díl
Autor světového bestselleru Dej mi své jméno znovu oživuje své postavy, aby si položil otázku: může opravdová láska uvadnout? V novém románu zachycuje Eliova otce Samuela na cestě z Florencie do Říma, kam jede navštívit svého syna, nadaného koncertního klavíristu. Náhodné setkání s krásnou mladou ženou však Samiho plány obrátí vzhůru nohama a navždy změní jeho život. Elio se brzy přestěhuje do Paříže, kde i on naváže milostný vztah, zatímco Oliver, nyní ženatý vysokoškolský profesor v Nové Anglii, začne znenadání uvažovat o návratu do Evropy. Nezapomenutelný román Andrého Acimana Dej mi své jméno svým líčením podstaty lásky dnešní čtenáře oslovil jako žádné dílo z nedávné doby. Jeho pokračování Najdi mě zve čtenáře, aby si nepřestal klást otázky o tom, co láska je.... celý text
Přidat komentář
Vše je tak, jak má být. Tahle kniha je jako připomínka toho, že někdy ujdeme dlouhou cestu, potkáme lidi, kteří nám ublíží a pak ty, kterým ublížíme my, že žijeme na spoustě míst, že žijeme naše životy, nebo se o to snažíme, a pořád si klademe otázku, kam tohle všechno vede, jaký to má smysl. A někdy právě tohle všechno musíme prožít, aby až dojdeme tam, kam máme jsme poznali, že tady opravdu chceme být a tady také chceme zůstat. Aby jsme si na konci mohli říct, vše mělo nějaký smysl, vše bylo tak, jak to mělo být.
,,Osud působí dopředu, dozadu a do stran a je mu úplně jedno, jestli při svých vachrlatých úvahách o minulosti a budoucnosti prohlédneme jeho záměry."
První díl je samozřejmě lepší, více jsem ho prožívala. Tohle dílo, které je rozděleno na tři části, kdy každá z nich je o někom jiném (Elliův otec, Ellio a Oliver) se také povedlo. Autorovy dialogy a myšlenky mě nikdy nezklamou. Vždy když je čtu cítím se, že nic se neděje jen tak a vše má svůj důvod.
Doporučuji.
Andrému se povedlo něco mimořádného. Opět. Stvořil úctyhodné pokračování, které není podbízíme čtenáři. Měla jsem zprvu obavy, jak to všechno dopadne. Pro mě celý příběh skončil s koncem Dej mi své jméno. Vše už bylo řečeno, nebo snad ne? Ale André překvapil. V Najdi mě nám nabízí ještě víc lásky v jejích rozmanitých podobách a navíc celý příběh osvěží tím, že se zprvu zaměří na Samiho a jeho lásku z Říma, a to se mi moc zamlouvalo. Navíc nás plynule vede přes další stránky a příběhy k vytouženému konci. Vypráví klidným tempem s naléhavostí sobě vlastní, která musí zákonitě oslovit každou romantickou duši. Dvacet promarněných let přetvořil na nový začátek. Zároveň kvituji i to, jak se napojil na konec Dej mi své jméno, což ve mně ze začátku spíš budilo obavy a přiznám se, že tahle kniha mě bavilo o něco víc. Ale kdo ví, kdyby tu nebylo nejdřív Dej mi své jméno, tak by Najdi mě nemělo onu potřebnou výchozí pozici a celá kniha by pak neměla takový dopad na čtenáře. Krása!
Kniha je rozdělena na několik částí - ta první a nejdelší vypráví o Eliově otci Samuelovi, který při cestě vlakem potká ženu jménem Miranda, jež mu od základů překope život.
Druhá část se věnuje Eliovi, který se v Paříži seznámí s o mnoho let starším mužem Michelem, se kterým nakonec bude rok žít.
Třetí část se zaměřuje na život Olivera, který se stále nepřenesl přes to, co se stalo v Itálii před dvaceti lety.
A v poslední, čtvrté části se konečně dozvíme, jak tedy dopadl vztah Elia a Olivera.
Protože je tento titul volným pokračováním knihy Dej mi své jméno, ze které jsem byla nadšená, má očekávání byla vysoká.
Od knihy jsem očekávala vyřešení situace, ve které se ocitl vztah Elia a Olivera, a ona se skutečně vyřešila.
Od příběhu jsem očekávala větší náhled do života Elia; jednoduše jsem očekávala, že se jím v knize bude autor zabývat mnohem více. Toto mé očekávání se bohužel nenaplnilo, jelikož se autor zdaleka nejvíce zabýval příběhem jeho otce Samuela, který zabral polovinu knihy.
Ačkoli kniha neoplývá mnoha zvraty a spoustou akce, člověk se u jejího čtení nenudí. Jak “Dej mi své jméno”, i “Najdi mě” je hlavně o myšlenkách, pocitech a emocích. Tyto pocity a myšlenky ještě završuje autorův mnohdy až poetický styl psaní, jenž je pro něj velmi typický. Zatímco popisy míst v jiných knihách svým způsobem většinou odvádí pozornost od podstatného děje, tady jsou popisy lokalit tak působivé, že mi připadá, jako bych na tom místě stála. Autorovy jedinečné popisy lokalit úžasným způsobem dotvářejí atmosféru a vůbec mě neobtěžují.
Vyhovuje mi i způsob líčení postav, který mi umožňuje dobře chápat jejich osobnosti. Máte pocit, že jde o lidi, které můžete dnes nebo zítra klidně potkat někde na ulici. Velmi výstižně jsou popsány i jejich vlastnosti, z nichž některé jsou mi blízké. Například určitá překombinovanost a složitost myšlení a analyzování situací, která může bránit rychlejšímu přijímání často jednodušších a přímočařejších řešení. Nedalo mi to, a spoustu myšlenek a výstižných obratů jsem si musela poznamenat (je jich asi čtyřicet).
I přesto, že se Najdi mě knize Dej mi své jméno nevyrovná, pořad je to skvělá knížka.
4,5*/5*
Jakožto pokračování k "Dej mi své jméno" tato kniha není nic moc. Ale já příběh četla spíše jako něco nového, jen s povědomými postavami. A proto jsem si četbu velmi užila, hodila se k prázdninám a až na pár (velkých) problémů, co jsem měla s první částí, se mi kniha velmi líbila. Acimanovo psaní a jeho myšlenky nezklamou, protože u mě se trefuje přesně do všech požadavků. Zbožňuji jeho dialogy a citlivost, se kterou si hraje se slovy. To bylo to hlavní, proč jsem do knihy šla a co jsem dostala.
Jsem nadšená z toho, že kniha není pokračováním Dej mi své jméno, četla se mi mnohem lépe, je přímočařejší, ale ne moc. Nepotřebuju rozervaný konec, tohle bylo pro mě tak akorát. Obdivuji autorovo umění vtáhnout čtenáře do atmosféry
Ač mám knihu Dej mi své jméno velice ráda, toto pokračování mě velice zklamalo. Myslím, že jsme všichni čekali na to, jak to s Eliem a Oliverem dopadlo, takže když přijdete na to, že o nich jsou v podstatě jen poslední dvě strany, přichází zklamání.
První část o Samuelovi a Mirandě (která mi byla neskutečně protivná a vůbec jsem nechápala, že si s ní rovnou udělá dítě) mě vůbec nebavila.
Druhá část byla trochu lepší, protože se tam objevuje Elio.
Styl psaní je jedinečný, protože Aciman je úžasný spisovatel. Ale na mě už tam bylo strašně hodně okolků a dlouhých přehlcených vět, které se zřejmě snaží dohnat kvalitu knihy Dej mi své jmeno.
Kniha jako taková není špatná, ale pokračování, po kterém jsem toužila to určitě není, protože ty dvě stránky mi určitě nestačily. A je to škoda,protože si myslím, že se z toho dalo vytřískat víc. Knihu si po druhé už určitě ne přečtu.
K této knize nepřistupujte jako k pokračování Dej mi své jméno, pak teprve můžete plně vychutnat poetičnost velké lásky, o které Andre vypráví. Nádherné čtení, jsem dojatá. Elio je můj miláček, nedá se nic dělat. Těším se na další kus lásky od pana Acimana.
Stejně kvalitní jako Dej mi své jméno. Jedinou výtku mám k absenci dalších scén mezi Eliem a Oliverem. Takhle to sfoukl na pár posledních stránkách, ačkoli ty mě velice uspokojily. Přála jsem těm dvěma happy-end a něco jako šťastný konec to nakonec byl. Nikdy jsem si nemyslela, že mě uchvátí příběh, kde se de facto mluví jen o vy.ukání chlapských zadků (homosexuálové prominou), ale Acimanův poetický styl vyprávění jsem spolkla i s navijákem. Oceňuji, že si autor tentokrát odpustil scény s ojetým ovocem, čichání k chlapským trenkám a zírání do toalety, kterou někdo okamžik předtím použil. To skutečně cením.
Kniha slibuje mnohem víc Elia s Oliverem, než ve skutečnosti dostaneme. Proto tolik zklamaných čtenářů. Miluju autorův něžný poetický styl psaní o velkých osudových láskách. Dokáže vtáhnout do příběhu, jako bych sama byla součástí. Kvalit Dej mi své jméno nedosahuje. Ale nikdo neříkal, že musí. Krásná kniha.
"K čemu klíč, když dveře jsou dokořán?”
•
Je mi jedno, že jsou postavy překultivované a pronáší velká slova a hluboké myšlenky asi tak v každé větě. Protože tohle je přesně ten typ romantiky, u kterého já zapomínám dýchat, třesu se, brečím... A je to přesně ten příběh, který chci žít a nechci jej dočíst...
Já vlastně nevím zda se mi knížka líbila, nebo nelíbila. Čekala jsem od ní totiž něco úplně jiného, což jsem moc nedostala, i když vlastně... na posledních pár stránkách ano. Kniha je členěna do několika částí a kupodivu se mi nejvíc líbila ta první. Pak už jsem četla spíše z povinnosti a zvědavosti jak to celé skončí, ale nebylo v tom takové to pravé nadšení, kdy s vášní otáčíte každou stránku.
Kniha je napsaná velmi dobře. Zklamal mě spíš obsah. Čekala jsem, že druhý díl bude tak trochu o Eliovi, tak trochu o Oliverovi, ale pak hlavně o NICH. První, a asi i nejrozsáhlejší kapitolu, bych v knize ani nepostrádala. Zato kapitolka, kvůli které jsem se knihy nemohla dočkat, je vepsána jen do několika maloučko stránek úplně na konci. Popravdě jsem se dost bála, že na ni ani nedojde. Kdopak ale ví... Třeba jim autor plánuje věnovat celý třetí díl :-)
Kniha na mě působila jako soupis útržků. Čtyři kapitoly knihy na sebe navazují velmi málo, jestli vůbec. Příběhy nemají konce, jakoby autor dal čtenáři jen kousek a zbytek si máte domyslet.
Čím větší těšení, tím větší zklamání. Ne vždy to tak dopadne, ale tentokrát mě Aciman úplně minul.
Jako by druhou knihu narychlo psal student těsně před tím, než ji musí odevzdat učiteli tvůrčího psaní. Jako by autor věděl, kam chce postavy dovést, ale neví, jak to udělat.
Ze tří částí knihy se mi jakž takž příjemně četla jen prostřední část věnovaná Eliovi. Alespoň z ní čišela nějaká atmosféra a mezi postavami vzniklo přirozené napětí. První část (věnovaná otci Samuelovi) byla iritující, poslední část (Oliver, Elio a spol) zase chaotická.
Pokud Aciman přijde s další knihou, už bude mé těšení na bodu mrazu. Ale možná to čtenářskému zážitku prospěje.
Více k Najdi mě najdete na blogu (odkaz v Recenzích, knihorožec.blog).
Najdi mě je stejná jako Michel - baví vás, ale stejně ve Vašem srdci má vždy speciální místo ta pravá první láska, která byla tak vášnivá, ke které se pořád vracíte a na kterou nezapomenete - Dej mi své jméno, Oliver.
(SPOILER)
Tak jsem z toho takový nějaký zklamaný. Po konci Dej mi své jméno jsem byl o všech událostech přesvědčený, že se staly. Tomu tak však nebylo v Najdi mě.
"Tempo": (asi nejobsáhlejší) část je vlastně happy-endová-hetero verze Elio + Oliver. Sami (otec Elia) i Miranda mi tedy k srdci bohužel nepřirostli. Děj byl tak nějak nepřesvědčivý a upřímně mě nebavil. Pokud knížku přečtu někdy v budoucnu znovu, určitě tuhle část přeskočím.
"Cadenza": vypráví příběh Elia a jeho nového nápadníka Michela. Jejich rande mě moc nebrala a narozdíl od přešlého dílu, dialogy nějak vázly a nebýt sexu, tak si nemají ani co nabídnout. Druhá část a honba za tajemným autorem skladby z dědictví otce Michela byla o mnoho zajímavější.
"Capriccio": Rozjímání Olivera nad svým životem. Zajímavý způsob vyprávění. Tato část je myslím nejvíce podobná předešlému dílu.
"Da Capo": No... co na to říct... každý si na to musí udělat názor sám. Za mě to funguje v duchu knížky, ale nelíbí se mi to v návaznosti na předešlý (ukončený) díl.
Je těžké navázat na tak úžasné dílo, jako je Dej mi své jméno a to se podle mého moc nepovedlo. To nadšení po pár stránkách opadne a pak až do cca 240. stránky čekáte na to, co jste (ne)chtěli slyšet.
Samostatné dílo: zajímavé
Z pohledu série: nečíst
To na mě zapůsobilo asi trochu sugestivněji, než jsem po předešlé knize čekal.
Štítky knihy
Židé homosexualita láska americká literatura Itálie porozumění vztahy klasická hudba bisexualitaAutorovy další knížky
| 2018 |  Dej mi své jméno |
| 2020 |  Najdi mě |
| 2020 | Enigmatické variace |
| 2024 | Džentlmen z Peru |
Tuhle nádheru jsem si musela dávkovat. Přečíst si to najednou mi nepřišlo vůči knize i autorovi dostatečně fér. Byla to velká zkouška mojí trpělivosti!
"Dej mi své jméno" miluju. Miluju Itálii, Elia, jeho tatínka, lásku u nich doma a pak tu neskutečnou věc, co mezi sebou s Oliverem mají. Kdysi jsem chodila s klukem, něco jako Elio, ale hodně českou verzí. A děsně chápu, co v něm Oliver viděl.
A teď tohle! Překvapivě ale jsem nejvíc hltala část tatínka a Mirandy. Nádhera. Ty dialogy! Ty myšlenkový pochody! A umění! A Itálie! Hlavně ta komunikace. Vyřčená i nevyřčená.
Eliova část už nebyla pro mě tak intimní, ale spíš teplá (nikoli gay teplá, ale teplá - domovská a příjemná), taková správná zastávka na další cestě.
No a pak ten konec. TEN konec!!!
Krása. Miluju. V příštím životě chci být zase Italka, protože v tom minulém jsem určitě byla. A taky bych chtěla, aby mě Aciman držel za ruku a pil se mnou víno a já bych v jeho očích viděla všechno to, co vidí on. Díky němu bych se stala i romantikem, hihi.