Dějiny anglické literatury

24.08.2021

Na tuhle někdejší vysokoškolskou učebnici jsem před časem narazil ve výprodeji místní knihovny, a tak konečně došlo na okamžik, kdy jsem si chtěl při svém britofilství přečíst i něco o vývoji ostrovní literatury jako celku. Zvlášť, když je pod touto knihou jako jeden z autorů podepsán Martin Hilský, myslel jsem si, že rok vydání 1988 nebude hrát přílišnou roli v obsahu, vyjma chybějících posledních třiceti let vývoje. Což byl předpoklad velice odvážný, jelikož z původního nadšení jsem se při četbě dostal až k rozhořčenému odporu.

Vysvětlím. Do období 18. století za mě všechno docela v pořádku. Kniha je psaná příjemným způsobem pro čtenáře (včetně toho, který patří k nestudovaným) a nabízí srozumitelně, stravitelně a stručně sepsaný vývoj anglické literatury všech druhů. Včetně poezie i jevištního dramatu. Mile mě překvapilo, že jsem se v podstatě nedozvěděl nic nového; včetně jmen, a tak jsem se v kapitolách setkával se starými známými, o některých více o některých jen zmínkou. Pouze se mi informace a dosavadní vlastní četba zasadily do jistých souvislostí a chronologie, včetně různých specifik. Stejně tak se mi líbilo, když ryze anglická literatura volně přecházela do britské, jak se připojilo Skotsko a Irsko k unii.

Jenže pak přišlo mé obzvlášť oblíbené 19. století, což byla kapitola, na níž jsem se velmi těšil. A oním "jenže" odstartovalo stupňující se rozčarování. Ač během osvícenství cosi vystrkovalo z textu svoje růžky, teprve obdobím páry vyšlehly pekelné plameny rudých. Jinak to říct za mě nelze a ze slov jako proletariát, třídní boj, buržoazie, marxistická věda/kritika, socialismus apod. se mi zvedá žaludek. Aplikovat tuhle hrubě pomýlenou filozofii na něco jako je anglické prostředí v jakémkoli kontextu je...budu mírný...řeknu zcestné, násilné a brutální. Bohužel to svým způsobem vysvětluje i jakékoli naše školní osnovy po roce 89, což je ovšem jiný příběh, kam se teď vydávat nechci. Ať už 19. a 20. století psal z autorů kdokoliv, povedlo se mu se mnou řádně zacloumat.

Co mě mimo jiné zaujalo, ač taky ne v pozitivním smyslu, je i absence spousta věcí. Naprosté přehlížení dětské literatury, která má v té anglické silnou pozici. Stejně tak nezazní v přehledu nic o detektivkách, brakové (byť ne nutně nekvalitní) literatuře pro masy, ani žádné sci-fi nebo fantasy, pokud nepočítám případné náhodné zmínky dané žánry dehonestující nebo ve smyslu " tohle nestojí za řeč". Marně tu budete hledat jedinou větší zmínku o Doylovi, určitě nenajdete Stokera, Le Fanu, Milneho či Barrieho. Držím palce, pokud by někdo hledal Agathu Christie, Orwella, Iana Fleminga nebo Tolkiena. Což je celkem pozoruhodná věc.

A tak místo toho, aby tahle kdysi učebnice posloužila i dnes jako příjemný stručný přehled anglických dějin písemnictví, kteréžto trvají dobře 1500 let, nakonec je to celkem hlavolam, pokud z toho chce čtenář vypaběrkovat užitečné informace. Ještě jednou zmíním, že do roku 1800 se lze dozvědět něco dá. Avšak sama tahle kniha se stává něčím, co lze zcela bez nadsázky nazvat historickým pramenem. Protože v tomhle směru má nepochybně solidní vypovídající hodnotu.