Dějiny Černé Hory

25.07.2018

Černá Hora je nesporně zajímavá země a z hlediska své historie obzvlášť. Nicméně, nadšení, které ve mně vyvolaly Dějiny Polska v případě už druhého díla pana Šístka příliš nesdílím a kniha ve mně zanechala poněkud rozporuplný dojem. Důvodem je fakt, že se například nedokázal (byť naznačuje, že tomu tak nebude) oprostit od poněkud romantizujícího pojetí oněch dějin v období černohorského odboje proti Turkům, jejímž nesporným vrcholem byla vláda knížete a později jediného krále Nikoly, která skončila vytvořením Jugoslávie (tedy nejprve království SHS), kterého až nezdravě heroizuje. Pro nás Čechy je příznačné že v onom 19. století byli černohorští junáci vzorem a příkladem (černohorská čepice se stala součástí sokolského kroje a Svojsík, zakladatel českého skautingu přišel se jménem Junák, aby to bylo bližší tehdy módnímu slovanskému prostředí), nikdo ovšem neřešil, do jaké míry bylo ono romantizující prostředí zajímavé a zábavné z hlediska blahobytných, civilizovaných a spořádaných Čech a Moravy a jaký život měli ve skutečnosti černohorští junáci a hrdinové a jejich rodinní příslušníci. Tady bych řekl, že autor při popisu kmenového uspořádání na Černé Hoře dosahuje jednoho z pomyslných vrcholů v rámci své práce, ovšem další období v jeho pojetí kopíruje onu ne vždy reálnou a rozhodně ne přesnou představu Černé Hory a Černohorců, jak si je představovali lidé v dnešním Česku. Nicméně, komplikovanost vztahů mezi Srby a Černohorci (v rámci pouze a výhradně Černé Hory – tedy střetávání ony dvojí identity, se kterou zápolí pravoslavní obyvatelé Černé Hory dodnes) vede Františka Šístka k tomu, co je možná v souladu s oficiální linií té části Evropy kam patříme a co je axiomem hluboko od devadesátých let, když se Jugoslávie začala rozpadat, ale co nemá oporu v logice ani objektivnosti - k až hysterické kritice srbského a velkosrbského nacionalismu. Srbský nacionalismus je jedno z nejfrekventovanějších slov a je zásadně vždy špatný, černohorský je ovšem v pořádku, zasahování EU, USA a NATO je správné, protože je protisrbské (a protiruské), ovšem s objektivitou to nemá nic společného. Určitou míru tendenčnosti pan Šístek prokázal i při napsání Dějin Albánie, kdy poněkud pozapomněl, co Albánci představovali pro své nebohé křesťanské sousedy za vlády Turků a dokonce i vynechal (údajně pro nedostatek materiálu) celé dost temné období druhé světové války, aby se nemusel zabývat záplavou zvěrstev, které albánští nacionalisté páchali na srbském obyvatelstvu. Jenom velice okrajově se zabývá F. Šístek ekonomikou a zejména pak běžným životem, a to až na pár poznámek vlastně trvá až samého konce knihy. Komunistické období Černé Hory je podáno opět dost schematicky, nicméně i zde je zajímavé, jak se Černohorci dokázali prosadit v socialistické Jugoslávii a je zde právě celkem přesně ukázán onen vztah mezi černohorský – srbský a problematika, která je zajímavá třeba proto, že Černohorci mluví samozřejmě jedním z nářečních varianty dnes již neuznávané srbštiny a vytváření černohorského jazyka v současné době je podobně obskurní, jako bylo svého času vytvoření nynorsku. Dějiny konce tisíciletí až do současnosti jsou podány ani ne tak historicky, jako spíš publicisticky a kupodivu – dobrý je doslov o česko – černohorských vztazích, kde se (v případě Balkánu rozhodně ne nějak výjimečně) dozvídáme, s čím vším méně okázalým Češi i tady pomohli…Přesto jsem byl ve finále panu Šístkovi vděčen za jednu věc. Dobrá je kapitola o dnes bohužel neznámém, ale fascinujícím Milovanu Djilasovi, jedním z mála skutečných a uvěřitelných disidentů z oblasti komunistického světa. Je škoda, že jeho fundamentální díla (Rozhovory se Stalinem a Nová třída) nejsou v češtině sehnatelné. Nicméně – Milovan Djilas byl černohorský komunista, účastník protinacistického odboje a druhý muž poválečné Jugoslávie po Titovi. Ačkoliv byl na vrcholu moci (byl pokládán za Titova nástupce), dokázal na základě osobních zkušeností a znalostí přes svoje původně totalitně levicové myšlení kriticky přehodnotit svoje postoje a postavit se proti komunistické moci v Jugoslávii, ačkoliv to pro něj znamenalo ztrátu vysoké mocenské pozice a pronásledování a šikanu ze strany režimu. A tuto osobnost (podle mého subjektivního pocitu i přes jeho komunistickou minulost největší, která se na Černé Hoře narodila) popsal pan Šístek dobře. Přesto, na pět hvězd to prostě u mě není, vyznění knihy je příliš nevyrovnané a také musím konstatovat, že zde chybí poněkud literárnější styl, který řadě dějin z nakladatelství LN přidává nezanedbatelnou přidanou hodnotu.