Dějiny filmu 1895-2005
Jerzy Plazewski
Dějiny filmu 1895-2005 jsou dějinami nejrozšířenějšího druhu umění z pohledu nestora polské filmové kritiky, Jerzyho Płażewského. Napsal je s jedinou myšlenkou - aby byly opravdu čteny a aby se informace s jeho komentářem dostaly k co největšímu počtu především mladých čtenářů, kteří o slavné éře moderního evropského filmu slyšeli jen z doslechu. A to se mu skutečně povedlo: jeho kniha s bohatým fotografickým materiálem se v Polsku dočkala šesti vydání! Čeští čtenáři budou jistě překvapeni faktem, že tato rozsáhlá populárně-naučná práce neobsahuje jen historické přehledy a suchá shrnutí, ale oplývá také množstvím obrazných příměrů, vtipných glos a odkazů k jiným druhům umění.... celý text
Literatura naučná Umění
Vydáno: 2009 , AcademiaOriginální název:
Historia filmu 1895-2005
více info...
Přidat komentář
Proč zrovna tahle kniha? Nevěřím, že ve světové odborně-popularizační literatuře neexistoval lepší kandidát na překlad a na zaplnění díry na našem trhu, na níž si vydavatelé stěžují. Nezpochybňuji odbornou erudici autora, ale podstatná část knihy je až příliš ovlivněná ideologií režimu, v němž vznikala a vydání po roce 1989 na tom, zdá se, mnoho nezměnila (ačkoli nevím, jak vypadala ta původní). Rád bych věřil, že Plazewski se zkrátka tehdy musel přizpůsobit aby byl text vůbec publikovatelný (což pořád není důvod proč knihu s tak pokřivenou perspektivou vydávat dnes), ale jeho upřímné nadšení pro rané sovětské experimenty 20. let a italský neorealismus (nepopírám, že oprávněné) napovídá, že svým levicovým smýšlením s komunistickým režimem do určité míry souzněl.
Ale nechci spekulovat, podstatné je, že většna knihy jasně nadržuje "socialistickému táboru". Když to hodně zjednoduším: podle Plazewského vše, co vzešlo z Hollywoodu, bylo a priori zkažené komerčními hledisky. i když se občas našla silná osobnost, která jim dokázala vzdorovat. Naopak v Sovětském svazu vznikala převážně morálně ryzí díla a jen v některých obdobích (poválečný stalinismus) se to malinko přehánělo s ideologickou schematičností. A zarazí i některé jednotlivosti. Vím, že u podobných publikací nemá moc smysl stěžovat si, že tu chybí tamto a přebývá ono. Vždycky někomu něco chybět bude, subjektivní hledisko autora je třeba respektovat. Ale odbýt Hitchcockovo Psycho jednou větou, Sergia Leoneho jen letmo zmínit a Vláčila dokonce vůbec (přestože se jinak národní kinematografie poctivě rozebírají)? To už je přeci jen silná káva.
Neberu četbu téhle knihy jako ztrátu času, hodně z dějin filmu jsem si osvěžil, připomněl, hodně nového se dozvěděl. Ale ta pachuť dobového ideologického zkreslení mě po většinu času docela obtěžovala. Kdyby u nás vyšla před rokem 1989, rozhodně bych hodnotil výš, to by se dokonce dala považovat naopak za odvážnou. Ale co s ní dnes aniž by se musela ze dvou třetin zgruntu přepracovat?
Přehledné, čtivé, poučné. Jen jsou to spíš Dějiny hraného filmu, protože o filmech dokumentárních či animovaných se tu píše jen zřídka.