Dějiny Francie

12.08.2017

Někdy se vracím ke komentářům, které jsem sem napsal už dřív, protože kolikrát leccos člověk hned napoprvé nepochopí. Absolutně souhlasím se svým původním hodnocením, ale teprve při druhéma třetím přečtení jsem pochopit genialitu takto podaných dějin.

Autor byl i historikem umění (fascinuje mně, jak dokáže použít k demonstraci svých názorů příklady z francouzské kinematografie filmy....) a sociologem, protože místo suchého výčtu událostí (s větší či menší mírou tendenčnosti, jak u podobných děl bývá dost často běžným pravidlem) s maximální mírou poctivosti vysvětluje to, co je na dějinách asi to nejdůležitější - proč se pco stalo a jak to taky mohlo být jinak. Jeho přístup je velmi podobný Paulu Johnsonovi. Snaží se přivést čtenáře k tomu, aby si vyvodil vlastní závěry. Prezentuje nám dobové podání, pozdější často velmi protichůdné hodnocení i vysvětlení událostí, ale především nechává na čtenáři, aby o věcech přemýšlel a hledal i jinde.

Pro toho, kdo na podobnou "hru" není z nejrůznějších důvodů ochoten (nebo schopen přistoupit) jsou určeny knihy polopaticky popisné, jako je třeba Mauroisovy dějiny Francie. Teprve se znalostí "kostry" je možné číst Ferrerovy Dějiny Francie.
Navíc nám ukazuje (zdaleka ne v pozitivním slova smyslu) co z oné historie najdeme v mentalitě jeho národa dnes, ale i v politických zvyklostech a vůbec postojích jak navenek, tak dovnitř.

Ferro se rozhodně nedrží zažitých schémat, má vlastní dělení francouzských dějin, ale také koriguje řadu klišé až fám, které dějiny každého státu či národa doprovázejí. Těch příkladů je celá záplava, včetně úvah o původu a kořenech Francouzů (je to taková latinsko-germánsko-keltská směs, nakonec etnicky čistý národ byl pouze výplodem chorého mozku jistého Hitlera), chápání kdo byl vlastně tím předobrazem Francouze (republikánský Vercingetorix nebo roajalistický Clovis/Chlodvík), přes jinou prezentaci stoleté války, rozpor v pojetí chápaní Ludvíka XIV. a skutečných důsledků jeho "skvělého" století až po francouzskou revoluci a drsně přiznané skutečné motivace Napoleona.

Ferremu pomáhá i jeho specializace na ruské a sovětské dějiny, a to zejména tam, kde poukazuje, jak teror Francouzské revoluce inspiroval Lenina a spol.. Nebojí se ani napsat pravdu o dějinách druhé poloviny XIX. století (zejména vysvětlení peripetií vlády Napoleonova synovce je opět velmi podnětné), věnuje se podrobně Dreyfusově aféře (nikde nezmiňovanou skutečností je zde to, že jistý J. Verne byla antisemita a anti dreyfusián, na rozdíl od E. Zoly) jako příkladu, jak lidé mění svoje názory a postoje ve vazbě na znalosti faktů.

A nadruhou stranu jako filmový historik třeba odmítá obecně zažitý obraz francouzské armády během květnové kampaně v roce 1940. V populární kultuře má svůj obraz ve filmech o sedmé rotě (Kam se poděla sedmá rota a druhý díl), kdy mýtus o zbabělosti Francouzů nějak nesedí s faktem, že za oněch pár týdnů bojů 100 tisíc francouzských vojáků padlo. Stejně jako není pravda, že z Dunkerku si Britové odvezli jenom své vojáky.

Nejde celkově o snahu přepisovat historii za každou cenu buď podle politických "notiček" a nebo podle až hysterické snahy po senzacechtivém "odhalování" rádoby nových skutečností....jedná se o snahu po objektivním vysvětlení a hodnocení dějin vlastní země a vlastního národa, i když i zde se ukazuje, že s těmi okázalými dějinami, jak jsou nám prezentovány z vlastní Francie i tím francouzským národem je to taky trochu jinak.....