Dějiny Itálie
Giuliano Procacci
Italské dějiny od 10. do 20. stol. a úloha Itálie v dějinách evropské civilizace.
Literatura naučná Historie
Vydáno: 1997 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Storia degli italiani, 1968
více info...
Přidat komentář
Oproti některým komentátorům přede mnou bych knihu zařadil mezi ty lepší, možná proto, že do Itálie člověk nemá daleko a na řadě míst byl a leccos viděl, tak má pocit, že mu popis není úplně cizí. Telefonní seznam měst a panovníků je přítomen až v závěrečných dodatcích jako v jiných dílech a tok vlastního textu nijak nenarušuje.
Přestože kniha nepopisuje nejstarší antické dějiny, což pro mě bylo překvapení, než jsem knihu otevřel a je to částečně důvodem nižšího hodnocení, není špatná a s přiblížením se současnosti je lepší a lepší. Na druhou stranu je začátek ukotvený do bližší minulosti cestou k tomu, jak se vyhnout pro Italy sice důležitým ale pro ostatní (i pro mě) možná neznámým jménům a ne tak zcela podstatným událostem, jejichž důležitost již zavál prach. Některé jiné knihy z edice se v záplavě jmen a událostí v současnosti pro leckoho nevýznamných ztrácejí a čtenáře utahají již na začátku. To se tady nestane. S ohledem na docela slušně napsané další partie je nicméně možná škoda, že tam starý Řím chybí, zájemce si ale jistě bude moci chybějící informace dohledat jinde, což ale ostatně platí i pro zbytek knihy.
Pěkně je popsán vývoj rozdílů mezi průmyslovým a lépe vyvinutým severem a spíše zemědělským a zaostalým jihem, v knize však není jakákoli partie o vztahu mezi Itálií a Čekoslovenskem nebo Českou republikou, jak je u některých knih zvykem, ta mi ale příliš nechyběla.
napisat dejiny Talianska a nespomenut stary Rím je odvazne. inak za mna sa jedna o taku priemernu knihu z celej edicie.
Ta kniha je psána trochu jako Cimrmanova rekonstrukce operety Proso. Ze začátku jsem si myslela, že je to složitostí dějin mnoha republik, po sjednocení však telefonní seznam jmen a měst (událostí tam totiž mnoho nebylo, natož aby tam byly souvislosti) pokračoval.
Tato kniha je pro ty, co se o dějiny Itálie zajímají, ne pro ty, kteří je naposledy měli na střední. Já byla většinu času naprosto mimo a když jsem se dostala k někomu, koho znám, unudil mě k smrti již zmiňovaný seznam.
Dějiny Ruska ze stejné série jsou moc pěkné a zajímavé, ale z tohoto jsem zklamaná.
Asi jedny z nejčtivějších a přitom faktograficky nejlépe napsané dějiny z edice. Giuliano Procacci - jediný autor, na jedné straně předkládá strhující a barvité vyprávění "osídlené" mraky zajímavých osobností od politiky a vojenství až po kulturu, na druhou stranu nenudí, ani samoúčelně neexhibuje. Navíc, dějiny jeho vlasti začínají (celkem věcně a přitom logicky) nikoliv dějinami starého Říma, ale až v desátém století, kdy se začal vytvářet moderní italský národ. Itálie - jako střed Středomoří a jeden ze základních pilířů evropské a tím světové civilizace je zde popisována s pochopením, oprávněnou a objektivní mírou hrdosti, trochou smutku a jiskřičkou naděje. A člověk se nestačí divit, když má na papíře a v jednotlivých kapitolách shrnuto, za co všechno Italům, během jedenácti století jejich existence v nejrůznějších územních celcích Evropa vděčí. Nesporně nejzajímavějším obdobím je ono renesanční, které bere počátky založením nejstarší univerzity v Bologni (Alma Mater autora) podle některých pramenů již dokonce v 11. století. Jistý dost známý publicista pan Steigerwald projevil svého času mimořádnou dávku tendenčnosti a hlavně omezenosti, když napsal, že díky těm hloupým husitům jsme si nemohli "užít" renesanci. Nesmyslnost tohoto tvrzení vyvrací skutečnost, že Dante žil ve 13. století a Petrarca pobýval na dvoře - Karla IV. Florentský zlatník Brunelleschi začal stavět kupoli na Santa Maria del Fiore v roce 1420, tedy nedlouho poté, co v Miláně začali budovat ryze gotickou (a jednu z mála v Itálii) katedrálu, kterou dokončili až na počátku 16. století, tedy dobrých 130 let poté, co byla dokončena výstavba chrámu sv. Víta na Pražském Hradě. Toto prolínání zaalpských kultur, pro které byla Itálie nedostižným vzorem bylo typické až do doby, než vzal italský polycentrismus (Sicílie, papežský Řím, Florencie, Milán a Benátky a ani ne ještě Piemont) za své. Žádná jiná země, či spíše národ nedala Evropě tolik význačných umělců, ale také vědců a myslitelů a to až do současnosti. Dějiny středověké, ale již de facto renesanční Itálie jsou vzrušující ukázkou dějů a událostí, které by mohly být natočeny ve stylu Války o trůny a bez berliček fantasy by je hravě překonaly. Potěší famózní Florencie (autor velmi správně hodnotí dílo a význam Machiavelliho) se všemi těmi zvraty a změnami stejně jako obdivuhodné a na svou dobu neskutečně tolerantní Benátky, které se vzepřely i papeži a jejich sláva definitivně vzala za své až díky "osvoboditeli" a "šiřiteli dobra liberalismu" Napoleonovi, který byl jenom jedním z řady francouzských vládců, kteří Itálii přišli vykrást a ožebračit. Nakonec i jeho synovec toho jména třetí připravil sjednocující se Itálii o Savojsko a Nizzu, kterou si nechal zaplatit za "pomoc" proti Rakušanům v roce 1854. Paradoxem italských dějin je podle autora třeba i vysoká odborná úroveň italských intelektuálů už v onom 13. století, jejich propojenost napříč celým poloostrovem stejně jako jejich pohrdání a nadřazenost vůči běžným lidem. Zaujme i fakt jednoznačně pozitivního hodnocení vlády Habsburků v jejich državách ve druhé půlce 18. století za vlády Marie Terezie, Josefa II. i jeho bratra Leopolda v severní a střední části poloostrova, kterým ona severní část vděčí dodnes za "odstup" vůči jihu, ale i Římu. Risorgimento je charakterizováno nástupem Piemontu a ono desítky let trvající sjednocení Itálie ukazuje, jak a hlavně kde se prouhlobil onen protiklad mezi severem a jihem, který Itálii trápí dodnes. Procacci se nevyhýbá ani temnějším dějinám XX. století, ale jako ony problémy neomlouvá (1. a především 2. světová válka, terorismus levicových Rudých brigád, mafie a vůbec organizovaný zločin na jihu), tak je ani hystericky nerozmazává. Ano, fašismus byl italská záležitost, nazývat fašisty německé nacionální socialisty je jedna z těch úmyslných historických manipulací. Ale když necháme politiku politikou, můžeme se znovu díky dobře napsané knize kochat záplavou jmen od Danta k Ecovi, od Marca Pola k Kolumbovi i Vespucimu, od Ucella k Mogilianimu a dalo by se pokračovat dál a dál, ale lepší je se začíst a po přečtení hledat další fakta. A úplně nejlepší je do Itálie jet. A k tomu se Procacciho dějiny hodí tak trochu i jako průvodce...
Nějaký čas jsme váhal jestli neudělit čtyři hvězdy. Proč jsem nakonec zůstal na třech je vcelku prosté. Kniha se alespoň mě nečetla úplně snadno, myslím, že ikdyž jde o "jakés takés" odborné dílo, lze zvolit daleko plynulejší formu.
Co mi ale vadilo daleko více, bylo autorovo neskrývané stranění takřka všemu levicovému. To za mě dojem z knihy sráželo nejvíce. Jinak se bezesporu jedná o povedenou souhrnou publikaci, která pro základně obeznámené jedince jistě přinese mnohá vysvětlení.