Dějiny Portugalska

29.01.2022

Pro seznámení se dějinami Portugalska zcela vhodně zvolený rozsah a přehlednost, Jan Klíma za každou cenu nezabředává do detailů, aby předváděl svoji „učenost“ a dokáže nás čtivou formou provést dějinami středně velkého evropského národa. Zejména pokud si potřebujeme dějiny tohoto národa dát do souvislostí s bezprostředním okolím i světovými dějinami jako celkem. Na rozdíl od jediného souseda – Španělska je Portugalsko kompaktní zemí jak územně tak především národnostně a kulturně.

Přitom v počáteční fázi bylo Portugalsko jedním z oněch hašteřících se křesťanských státečků, které se snažily dobýt nazpět území na muslimských dobyvatelích, kteří v době největšího rozmachu dosáhli nejen jih Itálie, ale i za Pyreneje. Portugalsko se jako jednotný a stabilizovaný stát ovšem etablovalo dříve než sousední větší a mocnější, ale i (dodnes) rozháranější stát. I ono předmětem agrese ze strany Kastilců a dokonce bylo španělským královstvím několikrát na delší či kratší dobu ovládnuto.

Zlatou dobou Portugalska bylo ono 15. století, kdy Portugalci jako první evropský národ (i díky své poloze na kontinentu) sebrali odvahu a síly a vyrazili podél Afriky kamsi na západ, aby se pokusili vyhnout zavedeným obchodním vazbám a trasám ve Středozemním moři. Pro mě byl tenhle pomalý postup portugalských mořeplavců jihozápadním směrem podle pobřeží Afriky jakýmsi předobrazem toho, co lidstvo možná čeká, až skutečně začne cestovat galaxií, aby našlo „novou“ zem pro lepší život. Námořníci vyráželi díky nespornému organizačnímu talentu zakladatele první námořní akademie na světě prince Jindřicha Mořeplavce (jedné z mála světových osobností, které u nás známe díky českému překladu jména i přízviska) vybaveni tím nejlepším a nejmodernějším, co jim tehdejší Evropa mohla poskytnout. Nejen námořníci, ale i velitelé výprav se dost často ze svých výprav nevraceli, příkladem může být Bartolomeu Dias i Vasco de Gama a později ve španělských službách první člověk, jímž vedená expedice obeplula celý svět - Fernão de Magalhães. Ani on více jak tři roky trvající cestu kolem světa nepřežil.

Zlatá doba Portugalska ovšem přes vytvoření docela impozantního impéria začala brát za své ve chvíli, kdy se na moři začali prosazovat kromě Španělů Holanďané, Francouzi a především Britové. Je sice trochu úsměvné, ale pravdivé a logické, že portugalština je třetím nejrozšířenějším evropským jazykem na zeměkouli. Vyklízení pozic a úpadek Portugalska se časově shoduje se Španělskem, stejně jako období osvíceného absolutismu spojeného především se jménem ministra markýze Pombala. Obrovské zemětřesení v Lisabonu z 1. listopadu 1755 umožnilo Pombalovi strhnout na sebe veškerou politickou moc a provádět potřebné reformy. Napoleonské války nechaly Portugalsko zcela zdevastované, v Brazílii vznikla jediná monarchie v politicky emancipované Jižní Americe, ale Portugalsko chudlo a zaostávalo i přes vlastnictví kolonií v Africe a zbytečků v Asii.

Právě události z konce XIX. století, kdy dlouholetý spojenec Portugalska Velká Británie zcela bezskrupulózně a brutálně část jeho území v Africe uchvátil a se zbytkem začal tajně při kšeftování s Němci zacházet jako se svým mě znovu a už poněkolikázé upozornila, že je zcela iluzorní si myslet, že nějaká velká země to s „vámi menšími“ myslí dobře. A že s vámi bude dodržovat dohody s vámi, i když se jí to nebude zrovna hodit. Právě snaha Británie v předvečer Velké války řešit svoje problémy s Německem na úkol Portugalska (ke kterým nakonec kvůli vypuknutí 1. světové války nedošlo) až příliš v jiné době a jiných kulisách připomíná počínání Británie v mnichovské krizi. I účast portugalských vojáků na bojištích západní fronty je smutným mementem, kdy menší země se na jednu stranu demokratizuje (pár let před válkou byla vyhlášena v Portugalsku republika) a hned je z průhledně ideologických důvodů zavlečena na straně „demokratické“ Dohody do války, která jí přinesla jen řadu mrtvých vojáků v bahně Flander a dluhů. Získaný kousek Německé východní Afriky nic dobrého taky nepřinesl.

Do 2. světové války se Salazarův režim (který nebyl fašistický ani ryze totalitní) zavléct nenechal, držel se rozumně stranou. Po válce se na rozdíl od Španělska stalo Portugalsko členem NATO už v roce 1949. Karafiátová revoluce byla důsledkem lpění na koloniální říši. Chudé Portugalsko nebylo schopné prostě utáhnout vleklou koloniální válku a i po obnově demokracie v roce 1974 patří dneska k těm nepříliš bohatým zemím.

A tak prvním paradoxem Portugalska z poslední doby (už po vydání Klímovy knihy) je, že největším Portugalcem všech dob lidé zvolili – Antonia Salazara…a druhým, že jejich bývalá kolonie Angola patří v subsaharské Africe k nejspořádanějším a nejrozvinutějším zemím i přes onu vražednou občanskou válku před a po osamostatnění.