Dějiny Rakouska

Já nechápu kladné hodnocení této knihy. Jsem sice laik a žádný historik, ale taková kniha by měla především činit historii Rakouska více přístupnou široké veřejnosti, což rozhodně není její případ.

Text je psán stylem jakým byly psány učebnice před 30 lety - suchopárným výčtem obrovského množství míst, událostí a osobností bez jakékoliv spojující dějové linky. V jiných knihách, smysluplně psaná historie sleduje klíčové kapitoly a ty rozvíjí nejprve zasazením do kontextu a postupným nabalováním postav a událostí, které jsou relevantní proto aby čtenář pochopil jak ovlivnily formování státu nebo národa. Tato kniha si vzala za cíl informovat o všem co se stalo, téměř rok po roku, bez jakéhokoliv třídění toho, co je důležité a co už ne, a výsledkem je přílišně detailní pojetí které je navíc psáno bez jakékoliv jiskry, bez jakéhokoliv komentáře zda je zmíněná událost klíčová pro další vývoj.

Abych se vrátil k přirovnání k učebnici, v tomto kniha připomíná způsob jakým se dříve psaly na školách testy - hlavně popsat co nejvíce papíru co nejvyšším množstvím informací bez ohledu na to, jestli bude zmíněno to hlavní. A tak není překvapivé, že se mi s touto knihou konzistentně stávalo, že jsem četl její text, ale ihned po přečtení zjistil, že si z něj nepamatuju nic.

Určitě nemůžu doporučit nikomu, protože by se dotyčný jen trápil.

21.05.2023

Perfektní kniha

17.09.2022

obsiahla, vycerpavajuca, ale vyborna kniha o dejinách nielen rakuska, ale z velkej časti aj o dejinách velkej časti europy

05.12.2019

Výborně napsaná a čtivá, nedá se naprosto srovnat se stylem psaní Dějin Namibie nebo Kapverdských ostrovů ze stejné edice.

18.02.2019

Uuuf, konečně jsem to dočetla, je to fakt bichle a těžko se to tahalo. Ale je to skvělé čtení. V těch historických obdobích, kde se hůře orientuji, je znát, jak stručně a zhuštěně je to napsáno. Ale přesto si to i tak udržuje čtivý a svižný cíl. Jen škoda, že se při pasážích o 2. polovině 20. století nevyhnuly autoři nepatřičnému promítání vlastních názorů do psaní. Ale možná i proto se to tak hezky četlo.

22.06.2018

Další ze skvělých a pro nás fundamentálních děl ze sdílených dějin střední Evropy. Nechám stranou středověk, který je zde obzvlášť barvitě a zajímavě podán, přenechám ho těm, které to víc zajímá, počátek novověku beru jako informaci, ale musím konstatovat, že mně nejvíc překvapily ty dějiny, které se týkají období po roce 1867, po rakousko - uherském vyrovnání. Je totiž i vzhledem k dnešku zajímavé, jak ten tehdejší liberalismus byl spojen s německým a velkoříšským nacionalismem a naopak konzervatismus (blízký trůnu) byl směr, který podporovaly zejména ony "utlačované" slovanské národy - Češi, haličští Poláci a Slovinci..proč asi? Že by proto, že pro ně onen Trůn domu rakouského představoval mnohem lepší alternativu, než liberalismem se zaštiťující a velkoněmeckým šovinismem třeštící rakouští Němci, kteří se necítili být Rakušany a jejich vzorem byla Druhá říše? Je obrovská škoda, že se Rakousko nepodařilo udržet jako transformovanou federaci středoevropských národů a že se za ta tři století z řady objektivních a subjektivních příčin nepodařilo vytvořit politický národ jako ve Švýcarsku. Důvodů, proč tomu tak bylo, je v knize uvedeno dost, nicméně paradoxem je, že Rakousko nikdy neexistovalo jako naprostý suverén, který se nemusel s někým spojovat nebo na někom nebyl závislý. Nikdy to nebyla supervelmoc jako ve svých érách Španělsko, Francie, Velká Británie, Rusku a krátce i Německo. A tak lze jenom spekulovat, proč se Rakousko nedokázalo transformovat do podstatně lepší podoby, než tomu na prahu první světové války bylo. Rakousko bylo v tomto období rozhodně přes všechny ty chyby a nedostatky daleko lepší (pro většinu svých občanů) a hlavně svobodnější (a troufnu si říct) i demokratičtější stát, než tehdejší Rusko, Německo a nakonec i relativně čerstvě sjednocená Itálie. A to i (a možná hlavně) na místní úrovni. Nemám rád alternativní historické hrátky, ale díky této části knihy jsem pochopil, proč tak zdánlivě iracionálně setrvával František Josef v odporu proti sjednocení Německa Bismarkem a Pruskem a proč je rok 1866 nazýván počátkem konce Rakouska. Kdyby zůstal jih katolického Německa a Sasko nezávislými státy, dějiny Evropy by se vyvíjely jinak a možná ne tak katastrofálně. Ale to je samé kdyby a podobné alternativně historické hrátky nemám rád....no nic, co se na přelomu 19. a 20. století nepodařilo zvrchu, z moci trůnu, mohlo by se podařit v turbulentní a nebezpečné době dneska, zespoda a z vědomí výhod a nutnosti. Skutečně nás jako Středoevropany nic nespojuje se Španěly, Holanďany, Francouzi i potomky Prušáky zglajchšaltovanými "Němců", Ale k Rakušanům, Slovincům, Polákům, Maďarům a i Slovákům máme mnohem blíž a sdílíme s nimi nejen onu vágní společnou "kulturu", ale hlavně v genech hluboko uloženou historickou zkušenost. A to je přes zoufalou snahu nejrůznějších sociálních inženýrů víc, než si většina lidí dokáže představit a hlavně uvědomit.