Dějiny Slovinska

12.10.2018

Má strašně rád tuhle malou zemi (žádný Slovinec, se kterým jsem mluvil ovšem nepoužil nikdy to čecháčkovské klišé o malé zemičce...), která je jakoby dokonalou zmenšeninou toho, co mám na Evropě a také vlastní zemi rád. Evropský východ zde představují roviny kolem Mariboru s líně se vlekoucí poměrně širokou Drávou, severozápad s kultovním Triglavem je onou alpskou horskou částí tvoří právě onen protipól a "symbol země", střed země kolem Lublaně snad nejvíce připomíná naší zemi a pak je tady i ten pidikousek Středomoří, který Slovincům "vybojoval" Tito a jeho lidé a který jim po návratu mezi středoevropské země (kam Slovinsko patří bez diskuzí, opravdu to není Balkán) zůstal, i když z jedné strany se to asi moc nelíbilo Italům (kteří o většinu pobřeží Jadranu přes svůj historický přínos k jeho vývoji přišli) a hlavně nějak tak nesympatickým Chorvatům, jejichž počínání ve věci přístupu Slovinska na Jadran je ukázkou skutečně balkánského "chování". Malý, ani ne dvoumilionový národ, který se na rozdíl od nás začal etablovat jako národ až v 19. století se právě díky příslušnosti k onomu Rakousku (kde jsme sice - slovy cimrmanů, trpěli, ale dalo se to vydržet) rozvíjel v kulturní oblasti mnohem rychleji a komplexněji, než třeba Slováci v Uhrách. Začlenění Slovinska do SNS a později Jugoslávie, které navíc přežilo i druhou světovou válku vedlo paradoxně k zpřetrhání vazeb, které Češi a Slovinci měli v dobách onoho "strádání" pod Rakouskem. A tak se v oné době stali symbolem oněch vztahů dva lidé, kteří jsou mi i profesně blízcí. Tím prvním byl profesor Jan Hráský, inženýr, který se významně podílel ve Slovinsku na budování jak technických staveb, tak například Národního divadla, různých národních domů a také dnešního rektorátu Lublaňské univerzity a na druhé straně Jože Plečnik, který věnoval svoji tvorbu jak Praze, tak Lublani a vytvořil tak vazbu, která dneska vyústila v onu sice poněkud spektakulární, ale uvedené skutečnosti dokládající snahu obou zemí dostat díla Jože Plečnika na seznam památek UNESCO. Slovinci sice nedali světu žádné významné vojevůdce, ani úplně nejšpičkovější vědce nebo umělce, ale jedná se o kulturní a všeobecně vyspělý národ, mnohem vyspělejší a "evropštější", než řada zdánlivě významnějších národů, mající ono evropanství v jeho nejšovinističtější podobě všude a přitom úrovně Slovinska absolutně nedosahující. Je paradoxní, že z oblasti dnešního Slovinska pocházel onen hrabě Matyáš s Thurnu, který byl jedním z hlavních vůdců stavovského povstání, ale ten patřil k rakouské šlechtě. Pro mně byl nejvíce fascinující osobností slovinských dějin Ivan Hribar, dlouholetý primátor Ljublaně, podnikatel, mecenáš a vlastenec, který v devadesáti letech (1941) odmítl požadavek italských okupantů, aby se stal znovu po letech v důchodu znovu primátorem a zaštiťoval jejich okupaci. Místo toho spáchal sebevraždu skokem do řeky zabalen do vlajky tehdejší Jugoslávie. V jeho případě se dá hovořit o až "antické" tragičnosti. Dějiny této země nejsou popisem monstrózních a převratných dramat a událostí, ale přesto ukazují zase v tom drobném měřítku, jak se vlastně ta Evropa vyvíjela a kam až (a hlavně kudy) došla. A bohužel - ve vazbě na třeba v současné době znovu otevřené spory s Chorvatskem (2017) i kde je dnes...