Dějiny Turecka

18.07.2024

Jednoduché a přehledné dějiny zejména pro každého, kdo potřebuje znát základ a přitom necítí potřebu jít víc do detailu. Kniha je napsána německy věcným a suchým stylem, ale z výše uvedeného důvodu to nepokládám za chybu, nakonec přesný překlad z němčiny je Malé dějiny Turecka.

Vždy mě zajímala osobnost Mustafa Kemala a jeho bezprecedentní europeizace toho, co zbylo z turecké říše po první světové válce. Bohužel, o jeho životě je možné leccos najít na wikipedii a občas v tendenčních a povrchních článcích, ale nikde jsem nenarazil na seriózní popis jeho osobnosti, ale i širší souvislosti jeho éry. Na jednu stranu Mustafa Kemal neměl nic společného s genocidou Arménů, protože patřil k odpůrcům Mladoturků. Ale na druhou stranu v Lausanne prohlásil, že si za vyvraždění mohou Arméni sami. To je dost velká kaňka na štítu člověka, který rozhodně Turecko dokázal změnit za poměrně krátkou dobu a navíc ho jeho dílo přežilo. Druhou kaňkou, která se táhne dodnes, je problém Kurdů, které prohlašoval za součást tureckého etnika. Západ sice už po první světové válce vágně přislíbil Kurdům samostatnost, ale skončilo to jen u slov.

Na druhou stranu Atatürk neměl příliš dobrý vztah k osmanské historii země a například Sulejmana Nádherného, před kterým se klepala celá Evropa přirovnával k Napoleonovi a jeho dobyvačnou politiku odsuzoval. Přitom období tohoto největšího sultána bylo zajímavé například uspořádáním společnosti, kde sice tak úplně nepanovala rovnost všech obyvatel (nakonec stejně jako v celé Evropě), ale zato zde byla naprostá náboženská svoboda. Ve srovnání s pobělohorskou dobou u nás to bylo díky brutální protireformaci v osmanské říši rozhodně lepší. Stejně jako tady bylo mnohem menší daňové zatížení obyčejných lidí (křesťanské ráje) než v Evropě. Jenže úpadek Turecka během 18. a 19. století vedl k tomu, že ona společnost založená na právu se změnila v zemi, kde vládlo bezpráví a rozvrat (a nejen z náboženského, ale i národnostního hlediska). A zemi při životě udržovaly vlastně jenom spory mezi Ruskem a Anglií s částečnou participací rakouského mocnářství, jak a kdy si Turecko rozdělit.

A právě konec turecké říše vygeneroval Mustafu Kemala. Vzdělání získal v Soluni, později studoval v Istanbulu a jako voják se proslavil odražením britsko-francouzského vylodění u Gallipoli. Jeho nesporná inteligence ho dovedla k poznání, že sultánské Turecko s ohromnými územími osídlenými hlavně Araby je neživotaschopné, stejně jako byl nepodařený pokus s mladotureckou revolucí.

A tak přišel se zásadními a v krátkém čase důsledně prováděnými změnami, jejich provedení mu umožnila jeho aureola vůdce proti nesmyslné řecké invazi po skončení 1. světové války. Jeho reformy měly za cíl co nejdůkladněji a nejrychleji skoncovat s předchozím dědictvím. Turecko bylo rovněž sekularizováno, byla zavedena latinka i volná neděle, ženy nesměly chodit zahaleny a muži museli odložit fezy a turbany. Atatürk (neznamená to otec Turků, ale otec – Turek) byl v zásadě úspěšný, jeho kult byl nesrovnatelně menší ve srovnání s esy, jako byl Hitler, Stalin, Lenin, ale také třeba Franco nebo Mussolini. Jeho snahou bylo se maximálně přiblížit Evropě, či spíše udělat z Turecka evropskou zemi. I přes ony kaňky bych ho hodnotil pozitivně, i když od konce vlády kemalistů (soft diktatura) a snaze po demokracii se do turecké politiky a vůbec veřejného života začal vracet islám a je otázka, jak dalece je dneska ještě armáda schopna udržet jeden z hlavních odkazů kemalistického režimu – důslednou odluku církve od státu, což dneska znamená rezistenci vůči islámskému fundamentalismu. V knize je poznamenáno, že ekonomické reformy hodně zbrzdila a poškodila krize třicátých let a také druhá světová válka. Kemalův nástupce İnönü nedopustil zatažení Turecka do války, o které usiloval Churchill, ale stejně tak se nenechal zlákat Hitlerem k útoku na Sovětský Svaz.

To, co je dneska Turecku vyčítáno – vojenský zásah na Kypru a rozdělení ostrova v roce 1974 vidím trochu jinak. Situaci s Kyprem bych přirovnal k Falklandským ostrovům. Jedna z oněch častých řeckých junt během stále se zhoršující situace ve vlastní zemi vytáhla heslo sjednocení, aby vyvolala nacionalistické vášně, které odvedou veřejnost od domácích problémů. Přitom dlouhodobě si z hlediska nacionalistického třeštění v Turecku a Řecku nemají obě strany co vyčítat. Zásah a obsazení severní části kyperského teritoria provedla turecká armáda až poté, kdy se po z Athén řízeném puči na Kypru „nový“ prezident Sampson ohlásil spojení se „mateřskou“ zemí a Velká Británie nereagovala, jak měla v rámci londýnských dohod.

Na druhou stranu, otázka Kurdistánu, rozděleného mezi okolní státy a turecká argumentace, že Kurdové jsou vlastně „Turci“ je snad největším faktorem nestability vlastního Turecka, ale přenáší se i do Evropy, zejména Německa, kde tvoří Turci historicky největší zahraniční komunitu.

Kniha dá dobrý základní pohled na dějiny státu, který je zejména pod Erdoganovým vedením celkem nevyzpytatelnou lokální mocností. Přesto není možné Turecko porovnávat se státy jako je například Rusko nebo třeba Venezuela. Nicméně možnost vstupu Turecka do EU vidí autoři velmi skepticky.