Dekameron
Giovanni Boccaccio
Deset mladých Florenťanů, tři dámy a sedm pánů, se rozhodlo před morovou ranou utéct z města a schovat se na menším venkovském sídle. Večery si krátili vyprávěním humorných, poučných, ale i erotických příběhů. Jedno z nejslavnějších děl italské renesance bylo inspirováno skutečnou morovou epidemií, která tehdy Florencii postihla. Do dnešních dnů je výtečným zdrojem informací o tehdejším životě v Itálii, o radostech a strastech renesančního člověka a samozřejmě také o lásce, která může mít mnoho nečekaných podob. Dekameron byl na konci šestnáctého století zařazen pro nemravnost na Index librorum prohibitorum, neboli na seznam knih pro katolické věřící zakázaných a dokonce byl několik desetiletí zakazován jako obscénní dílo i ve Spojených státech. Kniha je to velmi čtivá – a to navzdory staletím, která nás dělí od jejího prvního vydání.... celý text
Přidat komentář

Očividne nemám zmysel pre stredoveký humor, vždy, keď „se paní velmi smály“, len som márne premýšľala čomu. Dosť som sa pri čítaní Dekameronu nudila, čo nebolo len vinou opakujúcich sa tém, hoci musím uznať, že zlomyseľné necudné poviedky boli podstatne stráviteľnejšie než tie o cnostiach. Mimochodom, ani stredoveké cnosti mi nesadli. Hrdina, pochopiteľne driečny a krásny – takých tam bolo jedenásť do tucta, ten dvanásty bol klamaný manžel – podľa rozprávača oplývajúci aj všemožnými cnosťami, môže lúpiť, vraždiť, unášať, čo mu na ušľachtilosti nijak neuberá, ak to robí, lebo sa snaží získať milovanú ženu (nie nutne i milujúcu). Aj podvádzať manžela je dovolené, v mene lásky sa smie proste čokoľvek. Taliani.


Aneb sto novel o lásce. Na svou dobu to bylo jistě velmi odvážné dílo, ze kterého byla církev na větvi. Dnešní člověk se nad tím pousměje a mávne rukou. Je na škodu, že s příběhy je to jako na houpačce a témata jsou si hodně podobná. Ale přesto je to taková milá perlička, ke které se ráda vracím. Poprvé přečteno k maturitě. Nemohla chybět na seznamu knih. Pro někoho může být těžko prokousatelná. Není pro polykače knih.


Knihu jsem nikdy nedokázala přelouskat, tak snad až přijde s věkem rozum a nadšení pro tyto příběhy.


Dneska opravdu úsměvná, tehdy erotická. A já si z ní toho moc nepamatuju. Jenomže jsem ji určitě nečetla celou. Bylo nás na jednu knihu moc - celá třída. Každý chtěl aspoň kousek přečíst a poslat ji dál. My jsme Boccaccia probírali docela podrobně.


Moje první "erotická" kniha, přečetl jsem ji na střední škole, tenkrát to pochopitelně nebyla povinná četba. Hned na to přišel do kin stejnojmenný film na téma autorových povídek. Vstup byl od osmnácti let, měl jsem sedmnáct let a vklouzl jsem tam a byl jsem považován za průkopníka. V té době - polovina století dvacátého- nebyl velký rozdíl v chápání sexu a erotiky od století čtrnáctého a oboje - kniha i film byly velké trháky! Jak moc se toto za posledních padesát let změnilo! Z pohledu dneška je to úsměvná knížka.


V době ve které autor žil, musel svou tvorbou spoustu lidí, hlavně církev pobuřovat...V dnešní době působí některé jeho povídky ve srovnáním s tím, co se o sexu a erotice píše..., dosti úsměvně. Ale ono by to tak vlastně mělo být. Nad spoustou věcí mít nadhled a s úsměvem jít, žít dál. ; )
Pro mě je kniha stále dobrou klasikou.


Kniha se čte dobře, na to jak je tlustá, tak i velmi rychle. Taková oddechovka, která i pobaví.


Lehce lechtivé příběhy, které však namísto pornografie nabízí pouze závan erotiky, namísto obhroublosti jemný humor. Kniha rozhodně neurazí, ale potěší. Snese srovnání s Rozmarnými povídkami od Balzaca.


Kniha je dlouhá to je pravda, ale mě to po několika prvních příbězích velice rychle ubíhalo. Čte se toto dílo docela dobře a pokud nevadí vyjadřování a psaní ve starším jazyce..určitě doporučuji.


Ano! Sakra, mám to za sebou! Takhle dlouho jsem ještě žádnou knihu nečetla (od začátku června do konce listopadu). Čtení jsem přerušovala jinými knihami, abych to vydržela, ale nakonec se povedlo. Proto rozhodně doporučuji brát jen jako doplňkovou četbu pro čekání na zastávce.
Nechápejte mě špatně. Ta kniha nebyla vyloženě špatná. Poté co jsem si zvykla na styl psaní, ženyurážející názory a poněkud zvrácený pohled na morálku se to dalo zvládnout. Jen mám pocit, že v téhle knize není třeba hledat a snažit se jí chápat jako nějaký vyšší smysl, je to prostě jen kniha chlápka, který měl rád dramatické příběhy a dokázal jich sepsat sto (což už se mi zdá jako trochu moc).


Četla jsem asi týden, když v roce 2007 vyšlo vydání v levných knihách (tehdy jsem měla ohromnou radost že mám knihu doma) . Ještě za středoškolských let na mě kniha udělala neuvěřitelný dojem. Příběhy jsou z běžného života a mnoho z nich můžeme přenést do dnešní uspěchané doby a v mnoha dalších se poznáme , protože některé situace jsou nám více než dobře známé , něco je úsměvné něco smutné tak jako v životě.


klasických 100 příběhů Giovanniho Boccaccia, převyprávěných za dlouhých večerů. Nečetla jsem najednou, ale několik týdnů postupně.


Skvělé klasické dílo. Plno příběhů, čtivé, vtipné, zajímavé. Sice jsem nepřečetl na jeden zátah, vždy jsem tuto knihu vzal, přečetl nějaký příběh a četl jinou knihu, ale vždy jsem se k Dekameronu rád vracel. Je ze 14. století a jak moc se lidé změnili? Přiiš ne.


Četba této knihy mi trvala déle, než jsem myslela, že bude trvat, ale ve zkratce, opravdu to stálo za to! Některé příběhy mne velmi zaujaly, některé méně, a tak jsem je četla déle, ale celkově jsem byla uchvácena množstvím autorových námětů. Při četbě jsem se setkala se zlými komentáři od svého okolí, což mne velmi mrzelo, protože dle mého názoru to není pravda. Každý, kdo má špatné mínění o Dekameronu by si ho měl nejprve přečíst a teprve potom něco říkat. Zvláště autorův závěr vše skvěle objasňuje. Nejvíce mne uchvátil odstavec: "Které knihy, která slova, které listy jsou světější, důstojnější a úctyhodnější než Písmo svaté? A přece bylo mnoho takových, kteří je chápali falešně, čímž přivodili záhubu sobě i jiným. Každá věc sama o sobě je k něčemu dobrá, ale je-li jí nesprávně použito, může tuze uškodit. To tvrdím i o svých příbězích." To dle mého názoru mluví za vše.


Jako je to rozhodně pozoruhodné dílo a jsem ráda, že jsem ho zvládla přečíst. Ale byla to docela výzva. Překvapivě se to čte velmi dobře, příběhy jsou pestré, různorodé, vtipné i smutné, někdy tu vystupují stejné postavy, většinou ale různé, víceméně se odehrávají v Itálii a týkají se zásadně mezilidských vztahů. Nejčastěji mezi mužem a ženou. Snad i proto se to tak dobře četlo, co si budeme povídat. Nevěřila bych, že čtrnácté století po sobě zanechá takovýto odkaz, ale je to vlastně skvělé, protože člověk získá pocit, že homo sapiens sapiens byl před sedmi sty lety stejný jako dnes. Není to ale jen o nějakém ukájení tělesných potřeb, právě to se mi na tom líbilo. V příbězích hrálo důležitou roli také přátelství, důvtip, odvaha, nějaké ty láskyplné ideály. Postavy vyjadřovaly své pocity a mnohdy jsem zjišťovala, že mi vůbec nejsou cizí.
A proč mi to tedy trvalo tak dlouho, než jsem knihu přečetla? Asi proto, že jsem četla hodně nárazově. Přečetla jsem deset povídek a dala jsem si týdenní pauzu, protože tohle se prostě nedá číst úplně nejednou, stejně jako jsou povídky rozčleněny po dnech, měl by i čtenář být trochu pomalejší. Ke konci jsem už opravdu mlela z posledního. Některé příběhy jsem, přiznám se, moc nevnímala, nezaujaly mě nebo si je prostě z nějakého jiného důvodu nebudu pamatovat. Nad mnohými jsem se pousmála. A právě pro pobavení byla tato kniha kdysi napsána a s tímto účelem jsem ji četla. :)
Štítky knihy
láska mor zfilmováno 14. století italská literatura rozhlasové zpracování renesance (literatura)Část díla
![]() |
Den čtvrtý: Příběh čtvrtý 1352 |
![]() |
Den čtvrtý: Příběh desátý 1352 |
![]() |
Den čtvrtý: Příběh devátý 1352 |
![]() |
Den čtvrtý: Příběh druhý 1352 |
![]() |
Den čtvrtý: Příběh osmý 1352 |
Autorovy další knížky
1975 | ![]() |
1964 | ![]() |
1992 | ![]() |
1984 | ![]() |
1992 | ![]() |
Jedna z knih, které uvedly na scénu renesanci. V době, kdy ctnostní rytíři dobývali na kolbištích pro své ctěné dámy věnečky, Boccacciovi hrdinové také dobývali věnečky. Svých dam.
Ale je dost nefér si o téhle knize myslet, že je jenom o sexu a nevěře – ve skutečnosti se zde ve velice hojné míře vyskytuje i drsný humor, kritika církevních hodnostářů, kritika blbosti, a dokonce kritika pověrčivosti. Tahle kniha také vydatně pomohla v rozvoji povídkového žánru (je úžasné, co Boccaccio dokáže vykouzlit na 2 stranách) a inspiroval se jí také Chaucer se svými Canterburskými povídkami (které jsou jedním ze základních pilířů angličtiny). Jeden by neřekl, že tohle dílo autor věnoval hospodyňkám pro zábavu (kam se tahle literatura posunula – od inteligentního Dekameronu až k 50 odstínům, Malému pražskému erotikonu, atd.).
Je pravda, že jeden námět se nemálo opakuje, přesto je každý příběh jaksi jiný. Nejlépe je číst ty povídky s rozestupy, jak zrovna dostanete chuť, nikoliv na jeden zátah. Myslím, že obecně většina povídkových sbírek není o tom, zmasit to najednou jako laciné bonbóny, ale vychutnávat jako pralinku, za kterou jste utratili poslední rodinné úspory.
Často je tady dekameronským příběhům vytýkána nevěra. K tomu se mi vybavuje pasáž z knihy p. Koldinské, Každodennost renesančního aristokrata: Zatímco čeští aristokraté se se svým intimním životem moc nechlubili, francouzští urozenci na své mimomanželské styky psali ódy... No, a jelikož Italové mají k Francouzům tou horkokrevností a „mileneckostí“ docela blízko, spoustu toho najdeme i tady v Dekameronu. (Druhá pasáž, kterou jsem si z oné knihy zapamatoval, se týkala sexuální výkonnosti: Italské nevěstky tvrdily, že mladí šlechticové z našich končin, kteří byli v Itálii „na zkušené“, jim dobře platili, ale v sexu byli dost konzervativní, téměř nudní. Italští mladíci bývali sice skoupější na peníze, ale za to o dost štědřejší v posteli).
Sečteno a podtrženo: zábavná a poučná četba, která má co dát i dnešnímu čtenáři. Dávám 4 fyzicky i verbálně uhlazené * (1 ubírám za několik málo přece jen mdlých povídek).
Zajímavé komentáře: konicekbily, Pink Martini, boxas