Demian / Klingsor / Siddhártha

19.12.2018

Původně jsem měl nachystaný referát na všechna díla obsažená ve svazku, ale nakonec jsem se, pod vlivem přečteného, rozhodl, že si po šesti knihách Souborného díla, z toho čtyřech (II, III, IV, V) v chronologické řadě, odpovím na základní otázku: Co se mi líbí na díle Hermanna Hesseho?
Mám Hesseho příběhy rád. Díky jeho raným dílům jsem se znovu zavítal do krajiny svého mládí, které jsem doposavad viděl pouze nostalgicky. Dnes ho nahlížím i kriticky a mám z toho velikou radost. Ty příběhy, které mne takto nasměrovaly, se dají rozdělit do tří skupin - totiž podle místa, kde se děj v převážné většině příběhu odehrává: příroda neboli putování, město a vesnice. Putovní příběhy jsou mi nejbližší, městské patří k těm nejlepším, no a ty vesnické jsou nejsyrovější a nejpravdivější.
Díky putování jsem si oblíbil Hesseho svět; kromě nezbytných reálií, bravurních popisů krajiny, počasí, řek, hor a stromů, jsou v Hesseho světě důležité mezilidské vztahy, samota, radost i utrpení, smutek i úspěch. Tyto veskrze lidské prožitky tvoří základní stavební kameny všech jeho děl.
A pak je tu duchovno a touha, tyto dva protiklady, navzájem těžko slučitelné, spoluvytváří další neodmyslitelnou část Hesseho tvorby - ať už je to v případě duchovna vyznání křesťanské, okultní, buddhistické nebo lesní, vždy je v ději silně zastoupeno a ve většině případů je i jeho silným hybatelem. Taktéž touha, v podobě lásky, vášně, či jen pouhé myšlenky hýbe každým příběhem a dostává nás k jednomu z nejdůležitějších prvků Hesseho tvorby: k ženám.
Hesse je k ženám obdivuhodně galantní. Pokud bych si z celé jeho tvorby neodnesl nic jiného, stačilo by mi to na celý život. Obzvláště dnes, v tobě emancipace, feminismu a #MeToo. A pokud jsou ženy hybatelkami příběhů, jsou muži, druzi, přátelé a jiné vedlejší postavy pilíři dějů; tyto silné postavy jsou pak mnohdy mnohem zajímavější, než hlavní představitelé románů a povídek.
Ostatně střídání kratších a delších formátů mi z počátku činilo potíže, protože povídky nemám rád, ale zpětně jsem za to vděčen, neboť jsem si mnohé z povídek nad míru oblíbil.
Spousta myšlenek, které Hesse zaznamenal, rezonují v mém vlastním reálném životě, mnoho popsaných situací jsem sám v určité míře podobnosti prožil. Právě tato neuvěřitelná trefnost, obecnost či archetypálnost mě stále vrací zpět na již přečtené stránky, abych se mohl znovu a znovu přesvědčovat o neobyčejném pozorovacím talentu Hermanna Hesseho.
Není to jen pozorování, ale i výjimečná schopnost zanést ono odpozorované na stránky svých knih. Literární vědě nerozumím, ale postupem času, s každým přečteným kusem, jsem začal nacházet drobné střípky, které lze spojovat do celkové mozaiky: jsou témata, která se opakují nebo rozvíjejí, jsou postavy, které podobně uvažují, ale jsou i stereotypy, které se nečekaně a mnohdy i překvapivě překračují a jsou myšlenky, které přetrvávají nejen u Hesseho, ale i u mnoha jeho vzorů, které v průběhu tvorby zmiňuje - Novalis, Nietzsche a další.
Jediná věc, které se opravdu bojím, je ten okamžik, kdy dočtu celé Souborné dílo a přede mnou bude viset poslední otázka: Mám si přečíst něco seriózního o autorově životě? Bojím se, že idylický obraz, který jsem si za tu spoustu měsíců vytvořil se sesype, jako domeček z karet.