Démon alkohol: Alkoholické memoáry
Jack London
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526797/bmid_demon-alkohol-alkoholicke-memoary-655b602c3d4c1.jpg
4
610
610
Román sugestivně odhaluje nejniternější zákoutí lidské duše i nejdrastičtější myšlenkové pochody alkoholem štvaného, přesto však vzdorujícího člověka. Kniha je považována za sociologickou studii o alkoholismu a nemálo přispěla i k tomu, že byla v roce 1919 ve Spojených státech zavedena prohibice.
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno: 2023 , Fortuna Libri (ČR)Originální název:
John Barleycorn, 1913
více info...
Přidat komentář
Takže aj Jack London bol iba obyčajný človek. Jeden z milióna, ktorého ducha ničil alkohol. Démon alkohol.
Napriek tomu dokázal prežívať život aj v iných rovinách a dokázal to preniesť na papier do pútavých príbehov v divokej prírode.
Život mal bohato naplnený dobrodružnými cestami, škoda toho alkoholu, ktorý ho sprevádzal po celý čas.
Túto knihu vnímam ako sebareflexiu. Úprimnú, vecnú, pravdivú. Určite mi dotvorila celkový obraz človeka menom Jack London.
Démon alkohol mi v knihovně leží již přes dva roky. Nemohl jsem se k němu dokopat (možná jsem ani nechtěl), jelikož mě odpuzovala obálka od nakladatelství Klokan (vydání z roku 2017). Teprve nedávno jsem se rozhodl tento vychvalovaný Londonův memoár konečně přečíst. Knihy od Jacka Londona mám rád a věděl jsem, že Démon alkohol se něčím liší a je svým způsobem „výjimečný“. Zklamalo mě, že jsem tuto „výjimečnost“ neobjevil.
Děj by se dal shrnout do jediné věty: „Piji, jelikož pijí i ostatní.“ Dle mého názoru je to jedna z těch horších knížek, co Jack London napsal. I přesto, že se jedná o Londonovu osobní záležitost, tak ji nepojal zrovna bravurně. Důvod, proč se Jack London uchýlil k alkoholu, je odůvodněn snad v každé kapitole. Nenajdete kapitolu, kde by se tento důvod nevyskytl. Celá kniha tak neustále přichází s otázkou „Pít, či nepít?“ Knížce by bohatě prospělo 90 stránek. Na můj vkus je moc dlouhá a nezáživná. Věřím, že si své čtenáře a nadšence najde, ale já jím rozhodně nebudu. Očekával jsem hodně. Možná jsem očekával až moc velký a silný memoár o vyznání jednoho slavného pijáka, ale toho jsem se nedočkal. Dostal jsem jen nudné a místy nic neříkající filosofické kázání.
Stále si nejsem jistý, jestli mi víc vadí struktura děje, anebo editorská neschopnost nakladatelství, která Démona vydala. Během čtení jsem se chytal za hlavu a počítal, kolik gramatických chyb se v tomto vydání dá najít. Jestli si chcete Démona přečíst, vrhněte se na starší vydání anebo na originál samotný.
Neznám skutečný záměr Jacka Londona, se kterým ke knize přistupoval, ani nevím, do jaké míry je zpracování autobiografické. Nicméně... pokud skutečně jedním z cílů tohoto románu bylo vymanit některé čtenáře z osidel alkoholu, tak u mě pohořel na plné čáře - ta romantika mě naopak od začátku do konce pobízela k tomu, abych se vydal zpít do němoty do nejbližší paluše s prvním ošuntělým vandrákem, kterého tam potkám! Opravdu, nezáleželo na tom, jak barvitě se autor snažil vykreslit ty obludné kocoviny a spálená hrdla, protože já jsem během čtení toužil být stejně opojený, stejně rozervaný, sedřený a stejně romanticky netečný, jako sám hlavní hrdina.
Knihu bych zhustila do polovičního množství stran a myslím, že by to poselství neubralo. Takhle to bylo chvílemi už nudné točení kolovrátku o tom, jak sice chlastám, ale vlastně to nepotřebuji, ani mi to nechutná a nebýt toho všeho okolo, tak ani nepiji, takže vlastně ani nejsem alkoholik. Mám z toho spíš smíšené pocity, rozhodně to není kniha, kterou bych někomu doporučila k přečtení..
Už jsem od prvního čtení zapomněla, od kteréhože roku věku začal autor "chlastat". Takže mě to "umrtvilo" (vykrádám Kdo chytá v žitě). To vyprávění je skutečně silný příběh. Cituji: Uvědomte si prosím, že když vyprávím, jak se ze mne stal piják, nejsem ani blázen, ani slaboch... Mé tělo je silné. Obstálo tam, kde slabší lidé umírali jako mouchy. A přece to, o čem vyprávím, zasáhlo mé tělo i mě celého. Jsem skutečnost. Mé pití je rovněž skutečnost... A jak se na to dívám já, dokazuje jen sílu Démona alkoholu, brutálnost, které stále ještě dovolujeme, aby existovala, skutečnost, která je pozůstatkem dávných, šílených a krutých dob a která vymáhá vysokou daň na mládí a síle, na vznešenosti ducha, na všech nejlepších z našeho pokolení.
Nebýt čtenářské výzvy, nebyla bych se k této knize pravděpodobně dostala. Jsem ale ráda, že jsem po ní sáhla. Jacka Londona mám ráda. Líbí se mi jeho dobrodružný svět, jeho zážitky, které vydají za náplň životů několika lidí. Četla jsem Povídky rybářské hlídky - útlý sešit povídek, v nichž London popisuje svá dobrodružství při potírání pirátů ústřic. V knize Démon alkohol se život mořského vlka objevuje ve velké míře také. Právě mezi námořníky se London učí pijáctví coby odznaku mužství. Moc mě nebavil úvod a závěr, kde autor polemizuje o alkoholu v abstraktních souvislostech, proplouvání Londonovým životem bohatým na pestré zážitky se naopak četlo velmi dobře.
Tajemná entita démona alkoholu, jež je chvíli přítelem a chvíli nepřítelem a rafinovanými způsoby se stále snaží získat člověka na svou stranu.Asi tak, jak by řekl Homer Simpson - Alkohol je příčinou a zároveň řešením všech životních problémů.London zde svůj souboj s démonem vykresluje v jasných obrysech, tak že s ním můžete jeho zápas s démonem přímo prožít.Nakonec předkládá i vizi budoucnosti bez alkoholu - kdo ví třeba se mu to jednou splní.
Jedinečný pohled na alkohol z pohledu alkoholika který si myslí že to má pod kontrolou
Životní příběh slavného autora, ve kterém nám představuje svůj vztah k alkoholu. Popisuje nám, jak se s ním seznámil už v útlém dětství, byl s ním, když se živil jako námořník, ale i v době, kdy se z něj stal slavný spisovatel. Kromě jeho osobního příběhu zde nalezneme jeho úvahy o tom, co všechno způsobuje démon alkohol.
Tak toto byla kniha z jiného soudku, než jsme u Jacka Londona zvyklí, ale za mě rozhodně zajímavější. Jelikož mám ráda životopisné knihy, moc mě bavila. Nejen, že jsme se dozvěděli o jeho vztahu k alkoholu, ale hlavně jsme poznali jeho nelehkou cestu k tomu, stát se slavným spisovatelem.
Chvílemi je to psáno jako dobrodružný román, nezapře se zde talent a že je to prostě Pan spisovatel. Je až neuvěřitelné, že si všechny své alkoholické historky pamatuje, neboť téměř vždy byl úplně na mol. Tak, jako jiní alkoholici, se umí dobře obhájit. I on vlastně pil jen účelně a kontrolovaně, výmluvy, tolik typické pro všechny závislé na alkoholu.
Knihu jsem četla v rámci skupiny Klasikomilů. Je skvělé, že právě díky této skupině poznám i taková díla, která jsou úplně jiná než ta, kvůli kterým se stali spisovatelé známými.
Ač je to příběh, který se odehrál již více než před sto lety, kolikrát mi přišel velice nadčasový a já si čtení moc užila.
Velmi čtivý. Dá se to vnímat jako náramná taškařice anebo velmi temná hlubina. Napsáno tak, až jsem si říkal, že to psal mně na tělo.
Démoni mají schopnost ošálit člověka, přetvařovat se, předstírat , manipulovat..., nepospíchají, jsou trpěliví dokud nezlomí lidskou obezřetnost, zdravý úsudek. Slavný spisovatel zvládl i tuto nebezpečnou "dobrodružnou jízdu".
Smutné téma, ale přesto doporučuji. Alkohol prázdnotě duše, život nevdechne, to jen láska dokáže.
Jacka Londona si raději budu pamatovat kvůli jeho knize Bílý tesák. Tato kniha, Démon alkohol, je prostě strašná. Autor celou dobu vesměs popisuje svůj vztah k alkoholu a překvapivě si myslí, že vlastně alkoholikem není.
Neuvěřitelné, že autor, který tak dokonale popisuje svůj vztah k alkoholu, je do poslední chvíle přesvědčen, že alkoholikem vlastně není. A zaujala mne i poměrně výrazná sebestřednost autora.
Jinak knihu hodnotím pozitivně, ačkoli filozofické části mi drobet unikaly.
Velmi sugestivní, z velké části autobiografická zpověď pijáka se vším, co k tomu patří – to pomalé svádění na scestí, víra, že alkohol je dobrý přítel, který přináší radost, dobrodružství, společnost a dobré kamarády. Ten pocit odvahy, chlapáctví a soudržnosti. To věčné přesvědčení, že alkohol nade mnou nemá žádnou moc, že mi vlastně nechutná, že ho tělo nepotřebuje, že mohu kdykoliv přestat, protože já přeci nejsem žádný alkoholik, pijan nebo závislá troska. A při tom všem pěkně pomalu jako po spirále padat do tenat Démona alkoholu, který od první sklenky přesně ví, že dříve či později dosáhne svého.
Kniha vyšla v roce 1913, doslova pár let před autorovou smrtí v důsledku nadměrného pití. Přesto byl do poslední chvíle přesvědčen, že on není žádný alkoholik, že to má pod kontrolou, že by mohl přestat, kdyby chtěl. V roce 1919 byla částečně i díky této knize ve Spojených státech odhlasována prohibice. Ale dnes, o více než sto let později…
Tuto knihu jsem začal číst kvůli povinné četbě a vybral jsem si jí kvůli tomu, že jsem si přečetl prvních pár stran. Začátek knihy, kde Jack London vypráví historky s alkoholem z jeho dětství, je velice humorný a moc mě pobavil. Ale jakmile se dočtete dál, kniha začíná být taková dost nudná, monotónní a někdy až trochu depresivní. Konec jsem dočítal s velkou nechutí a přemáháním.
Kniha o části života Jacka Londona, která ukazuje jaký může být alkohol a co umí udělat s člověkem. Řekl bych, že nejlépe tento životopis napsal Irving Stone ve své knize Námořník na koni, kde podle mne popisuje tuhle část o alkoholu Londona o dost lepší než autor sám v knize Démon alkohol. Jinak ale kniha si zaslouží alespoň čtyři hvězdičky.
Kniha, která pojednává o autorově častém a také velice brzkém setkání s alkoholem ... Jak ho touha k alkoholu (který mu moc nechutnal) doprovázela na cestách po světě ... Ano, je to útlá kniha ... Ale nic moc jsem si z ní nevzala ... Začátek mi připadal i trochu vtipný ... (myslím, že jsem téma letošní výzvy splnila)
Štítky knihy
paměti, memoáry americká literatura psychologické romány alkoholismus alkohol
Autorovy další knížky
| 2020 |  Tulák po hvězdách |
| 2002 | Démon alkohol |
| 2003 | Bílý tesák |
| 1974 | Bílý Den |
| 1988 | Mezi zlatokopy |
Vlastní životopis (dobré přečíst pro srovnání také Námořníka na koni od Stonea) a i po 120 letech velmi užitečná studie života alkoholika (kolikrát sebe a nás přesvědčuje, že jím není, nebyl a nebude, že mu pití nechutná a pije jen ze "společenských" důvodů, a proto svého démona ovládá, nikdy naopak...).
Poučné, smutné, depresivní, i když pro jeho rané (ne)zkušenosti by asi leckdo měl pochopení. Nejvíc mne překvapilo, že tvrdí chlapi - námořníci v sanfranciském zálivu popíjeli běžně vedle piva víno, o tvrdém alkoholu je zmínka až o hodně později..., a ani tehdy to není předpokládaný rum.
Někde v úvodu mne překvapilo, když popisoval, že bílé myšky se vidí na vrcholu extáze. Halucinace tohoto typu ve skutečnosti doprovázejí delirium tremens, vrchol abstinenčního stádia (chm, takže vlastně extáze, pokud to tedy snad London viděl takhle).