Den

ZAROSENO

Jdeš světem širým jak já, žebrák štěstí,
ty, kterou láskou svou se neodvážím zvát,
ty v sebe ztracená, ty v cizí řeči zvěsti,
již tlumočím si v drsných veršů spád,
ty, která vesnu vracíš, rovy nutíš kvésti
a učíš mne i kámen milovat.

O lásce nemluvím, ta nepoví se slovy
jak boží duhy sedmibarvý lesk,
ta zpěvem káže dýchat slavíkovi,
v klečící duše píšťal mění vřesk,
když v modlitbu se lomí v chrámu o sloupoví
za ty, jichž chlebem vezdejším je stesk.

Ty živa nežiješ, má lásko, tys jen stínem
na ploše zašlých hodin slunečních,
jež na zdi zapomněli nade mlýnem,
kam pro chléb stesku jdu, a poznat mohu z nich,
že pozdě je, jsa prostým země synem
že nemohu, žel, žíti v oblacích.

Po vzletu pád! Tvá vznešenost mne svírá,
ty jarní bouře, v které Iris útloboká
svým zlatým klíčem nebe zemi ottevírá.