Deník (1959–1974)
Pavel Juráček
https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80162/bmid_denik-1959-1974-oQD-80162.jpg
5
46
46
Deníkové zápisy scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (1935 - 1989) zahrnují kontinuálně období od jeho gymnaziálních studií na počátku padesátých let až po první roky normalizace. Představují několik tisíc stran svědectví o době, lidech, umění a především o samotném autorovi, jehož život se v době nástupu mladé kinematografie šedesátých let odvíjel po dráze uměleckého vzestupu, pookupační deziluze a strmého lidského pádu. Právě na tuto vrcholnou etapu Juráčkova života se soustřeďuje svazek zahrnující závěrečnou třetinu z řady třiatřiceti deníkových sešitů, který edičně připravil Jan Lukeš. Svazek obsahuje pět obrazových a textových příloh, černobílý fotografický doprovod v textu a v samostatné křídové příloze s komentovaným soupisem, filmografii Pavla Juráčka, soupis zkratek, značek a názvů, životopisný doslov a ediční komentář editora, rejstřík jmen a rejstřík filmů. V anketě Lidových novin byl Deník vyhlášen Knihou roku 2003 a získal Magnesii Literu 2004 za nakladatelský čin.... celý text
Přidat komentář
o matce mluví úkosem, fotr se na něj jako malýho vysral. dětství se na něm, jako na každým z nás, podepsalo (jedničku jsem nečetl).
potřeboval odbornou pomoc. dřív tomu lidi řikali lenost a sentimentalita. je to pro něj omluvou?
místama je ho vám líto, místama jste to vy, místama se řikáte, že skvěle píše, místama víte, co bude dál, místama vás sere.
komu čest, tomu čest. díky pavle
Prokousal jsem se zatím všemi 3 svazky Juráčkových Deníků a netrpělivě čekám na závěrečný čtvrtý svazek ! Je to hotový labyrint zoufalství, kterým Juráček procházel a na druhé straně projevoval málo empatie k mnohým svým kolegům v branži. Ale filmy "Postava k podpírání " a " Případ pro začínajícího kata", patří k mým oblíbeným. S jeho pohledem na Allena Ginsberga jsem ovšem v hlubokém rozporu ! Velkou část v Denících zabírají Juráčkovy trampoty se ženami: s trochou zlomyslnosti si představuji, jaké by asi bylo jeho utrpení, kdyby ho eroticky zajímali chlapci. Vysoce oceňuji i autenticitu 50-tých a 60-tých let, která na mne z Deníků dýchá !
Pavel Juráček ve svých denících skvěle zachycuje prostředí filmové tvorby a vztahy mezi lidmi, kteří se na ní podíleli a z nichž mnozí dodnes v oboru působí. Na pozadí autorových tvůrčích muk a domácích konfliktů se odehrávají zásadní dobové politické události. Škoda, že s ohledem na jeho ne zrovna příkladný životní styl nelze doporučit četbu deníků mládeži do osmnácti let.
Juráček si nebere servítky - a vlastně ani sám neví, proč by měl. Přímý v životě i v denících. Závislák, který se občas jen lituje, ale pokud jde o lidi a stav země kolem sebe, má to v hlavě srovnané. Ty deníky se čtou jako napínavá detektivka, navíc nabízejí i hodně zajímavých úvah týkajících se tvorby, umění a filmu. A potěší i velmi plastické popisy tehdejší Prahy, kdy centrum ještě bylo pro obyčejné lidi a obyvatele.
Čtu Juráčkovo deníky pěkně za sebou - od pubertálního začátku, přes filologii a Nymburk až ke třetímu svazku, který se také týká tvorby Případu pro začínajícího kata, který jsem tedy včera - šlo o jakousi oddalovanou rozkoš - poprvé v životě shlédnul.
Takže - tento díl je celkem logicky ze všech zatím vydaných svazků nejčtivější, nejzajímavější, nejpronikavější - pokud někdo není fanda memoárové literatury, ať si přečte alespoň tento. Na druhou stranu je skvostné sledovat vývoj (ale i nevývoj!) Juráčkovo osobnosti v proudu času. I když mi není jeho osobnost sympatická (komu je? napište ...), jsou chvíle kdy mu velmi rozumím ...
Spát, jíst, pít, milovat se, pohybovat se odněkud někam jinam a zpátky, vnímat narůstající čas - víc už toho snad ze života nezbylo, jenomže to není lidský život, to je existence vězně, jemuž neřekli, jak dlouho bude uvězněn, a jenž si nejistě namlouvá, že to snad jednou skončí.
Životem?
Smrtí?
Čím to skončí?
Nebo to nikdy neskončí?
Tak to bylo hodně silné. V některých momentech jsem Juráčka absolutně nenáviděla - nesnesitelný egoistický chlap s milionem špatných vlastností a odpudivých návyků. Pak přišla nějaká vtipná a příčetná pasáž, něco o současnících... Zábavné historky o Havlovi a spol., sem tam Kundera (jeden z hodně mála, kteří tam nejsou totálně zkritizováni)... Byla to fuška, ale stejně se nedalo přestat číst. A Juráčkovi vděčím za lepší zorientování se v nové vlně - a vůbec mě to více inspirovalo pustit si další šedesátkové filmy.
Včetně příloh přes tisíc stran mysl pramálo povzbuzujícího textu. Plno ublíženeckých výlevů, osobních invektiv i obecněji směřovaných urážek (dosti primitivní jsou některé Juráčkovy názory na ženy), ale také stránky zaplněné neuvěřitelně pronikavou analýzou dobových poměrů a české společnosti jako takové.
Juráček si mohl dovolit rýt do těch, kteří poslušně a vypočítavě kráčeli směrem, který jim určil režim, protože sám hřbet nesehnul. Z vlastní vůle se rozhodl nejít s davem, vzpouzet se a nedržet hubu, neoznačoval bych ho proto za mučedníka (jak možná chtěl být vnímán), ale není pochyb, že si – zvlášť za normalizace – vytrpěl dost. Na duši i na těle. Čtení je to v důsledku občas přímo drásavé.
Blíže nedokážu zážitek z četby přiblížit. Alespoň ne psanou formou. Mnohokrát jsem měl dojem, že přesně vím, o čem Juráček píše. Názorové a pocitové ztotožnění mi bránilo v kritickém odstupu (aniž bych přestal obdivovat výstižnost Juráčkova psaní).
Těm, kdo se čtením Deníku otálejí, bych pro začátek doporučil zhlédnout dokument Klíč k určování trpaslíků. Jestli vás bolestínský tón filmu nebude iritovat, směle do čtení!
Pro mne jde společně s Chladnokrevně, Procesem nebo 1984 o jednu z knih, které si v sobě ponesu po zbytek života.
Více než půlrok s Juráčkem byl leckdy k nesnesení - od nutnosti dávkovat jej s nejvyšší opatrností (tak jak on to nedělal s fenmetrazinem), abych se příliš nepozastavoval nad vzájemnými paralelami a trpkostí jeho údělu/povahy, přes noční stavy úzkosti, kdy knihu zavíral jsem v polospánku s očima, až k nepopiratelnému nadání, které musel jsem tak trochu závidět.
Přesto je jeho Deník natolik nenahraditelným příspěvkem do mého života, že nemohu jinak, než Kubákovi a Mikuláškovi vřele poděkovat.
Tak toto...se MUSÍ přečíst. Vynikající - život sám - a jaký! Kniha, která mě zásadně ovlivnila - po přečtení jsem si začala vést pečlivě svůj Deník, je to už 13 let zpět a píšu a píšu a píšu... ;-) a tak jsem Juráčkovi nesmírně vděčná za inspiraci, za jeho filmy a za jeho Deník
Byl ten Juráček ale postava k podpírání - ufňukaná, egoistická, sebelítostivá, anorektická, velikášská, zakomplexovaná...Člověk by mu při četbě jeho deníků (které ve své sebestřednosti zcela jistě psal nejen vlastní přehled, nýbrž již předem pro oko obdivujícího publika hltajícího každou jeho smyšlenku) nejradši dal pěstí do nosu. Filmy ale točil i psal téměř geniální (a minimálně on o tom podle všeho nepochyboval), tudíž je poměrně zajímavý kontrast, jaká to byla nesnesitelná osobnost. Však on ten Bergman podle toho, co o sobě tvrdil v "Laterně magice", taky nebyl žádný miláček.
Štítky knihy
deníky životopisy, biografie 50. léta 20. století komunismus normalizace (1969-1989) scénáře režiséři Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2001 |  Postava k podpírání |
| 2017 | Deník. I, 1948-1956 |
| 2017 | Deník. II, 1956-1959 |
| 2014 | Prostřednictvím kočky - texty z let 1951–1958 |
| 2015 | Situace vlka |
Je strašidelné, jak jsou jeho pocity aktuální. Kdyby si nechal pomoci, mohl vytvořit úžasné věci. Ale on ustrnul a jeho deníky tak zůstávají smutným mementem padlého člověka.