Deník Anny Frankové
Anne Frank
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352871/bmid_denik-anny-frankove-xmp-352871.png
4
3396
3396
Tmavovlasá dívka s plachým úsměvem. Když si ve třinácti letech začne psát deník, přemýšlivá Anna netuší, jak se její osud dramatický změní. Ocitne se s židovskými rodiči a dalšími lidmi v přísně utajené skrýši. Venku zuří 2. světová válka, ona se v deníku svěřuje vymyšlené kamarádce Kitty: upřímně, se stopami pubertálního vzdoru i zbytků dětské bezelstnosti, líčí sny, touhy a naděje…... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Historie
Vydáno:
2017
,
Alpress
Originální název:
Het Achterhuis / Anne Frank Tagebuch, 1947
více info...
Přidat komentář
Tuto knihu by si měl přečíst opravdu každý. Nemám slov. Neskutečně silné vyprávění jedné silné duše.
Kniha se mi líbila a určitě doporučuji si knihu přečíst. Moje hodnocení je 100 %.
Období, kdy se 2 cizí rodiny musely skrývat po dlouhý čas v zadním traktu domu, muselo být náročné po psychické stránce. Anna se přesto rozhodla, že si bude zapisovat své zážitky do sešitu.
Kromě stísněnosti v domě, různých hádek mezi jednotlivými obyvateli, nalezneme v knize i první lásku a také úsměvné situace. Mrzelo mne, že si Anna nerozuměla s mamkou.
Je obdivuhodné, že Anna v těchto letech dokázala vyjádřit myšlenky velkých rozměrů. V mém sešitě mám poznamenáno mnoho myšlenek.
Viděl jsem i film, který se mi také líbil. V něm bylo řečeno, že se prodalo 30 miliónů výtisků, kniha byla přeložena do více než 60 jazyků a po Bibli je druhou nejčtenější nebeletristickou knihou světa.
Citáty, které mne oslovily:
Jedno ti můžu říct. Když chceš někoho dobře poznat, musíš se s ním také někdy pohádat. Teprve pak ho můžeš posoudit.
Člověk může být opuštěný, i když ho miluje mnoho lidí, není-li pro jednoho člověka "nejmilejší".
Zasloužit si štěstí znamená pracovat a konat dobro, nikoli spekulovat a být líný. Lenost se může jevit jako velmi příjemná, ale práce uspokojuje.
Já jsem nejdříve viděla film a ten na mě velmi zapůsobil. Potom jsem navštívila dům ve kterém se rodiny skrývaly a krásně se mi to doplnilo. Knihu jsem si přečetla až po nějaké době a vše, co je v deníku popsáno jsem si dokázala zasadit do skutečných prostor. Je to silná knížka a je až zarážející, že tento deník psala Anne od 13ti let. Nikdo si nedovedeme představit ,jak těžké bylo se takto skrývat . Bylo mi smutno, když si Anne plánovala , co dokáže až válka konečně skončí. Brečela jsem u filmu i u knihy.
Kniha, kterou by si měl každý přečíst. Kniha o silné mladé ženě, kterou bohužel zastihla na nejhorší doba. Jediný co mě mrzí, že jí doba udolala a nemohla být dál dobrou spisovatelkou.
Na tuto knihu som sa chystala dlho. Nesklamala. Miestami som zabudla na to,ze toto nie je fikcia,ale realita. Byt sucastou dozrievania jedneho z milionov dievcat,ktore prisli o zivot pocas 2.svetovej vojny,bolo darom. Aspon z casti som mala moznost spoznat a vzit sa do pocitov mladeho dievcata v tom hroznom case. Ako bolo uz spomenute, ako som sa blizila ku koncu knihy,tak som si v duchu hovorila- Nie,nekonci,ja chcem vediet,ci sa po vojne Annine plany a sny splnia a chcem sledovat jej zivot dalej. Napriek tomu,ze citatel vie ako jej zivot konci,stale bola akoby iskierka nadeje,ze takto sa to skoncit nemoze. Velka vdaka Anninmu otcovi,ze sa podelil so svetom s tymto uprimnym a osobnym vyznanim svojej dcery. AJ
Zaradila by som knihu do povinného čítania pre základné školy. Denník je z pera 13 ročného dievčaťa, je subjektívny (ako inak), miešajú sa v ňom úvahy autorky a opisy situácií každodenného života v úkryte. Anna je na svoj vek inteligenčne vyspelá, páčili sa mi jej sny, túžby, ako uvažovala nad životom, napriek nízkemu veku. Celou knihou sa nesie NÁDEJ - nádej viesť normálny život - bez vojny, ukrývania sa, nezmyselného prenasledovania Židov... Autentickosť, empatia, nádej, smútok. Štyri podstatné mená, ktoré vystihujú túto knihu.
"Pro každého, kdo má strach, kdo je osamělý nebo nešťastný, je určitě nejlepším prostředkem vyjít kamkoli, kde je úplně sám, sám s nebem, přírodou a Bohem. Teprve potom, jen potom cítí, že všechno je tak, jak má být, a že Bůh chce vidět lidi šťastné v prosté a krásné přírodě.
Dokud to ještě existuje, a to bude asi vždycky, vím, že za všech okolností je na každý žal i útěcha. A já pevně věřím, že příroda dovede zažehnat hodně zlého."
„Chci žít i po své smrti.“
Žije a jistě ještě dlouho bude žít. Kniha nám dává dva pohledy, jistě obohacující literaturu a to nejen jako náhled na válečné období, ukrývání Židů i poměry mimo úkryt, ale také pohled do duše dospívající dívky, s kterým se nejedna náctiletá ztotožní. Myšlenky, touhy, přání i názory nám ukáží, co všechno v sobě dospívající nese a co jeho rodič vidí za závěsem dětství.
Knížka nebyla špatná, ale nějak jsem čekal víc. po čase se popisy začaly opakovat. Vypovídající hodnota také není extra velká. Jsou knihy, které o válce, odboji nebo holokaustu vypovídají mnohem více. Spíše než o době kniha vypovídá o dospívání dívky v těžké době.
Čtení téhle knížky jsem dost dlouho odkládala, nemám ráda válečnou literaturu.
Ale je to jen deník děvčete, co se ocitlo ve špatnou chvíli na špatném místě. Anna byla asi dost živel a najednou musela být v uzavřeném prostoru jen s pár lidmi , kteří si samozřejmě už dost lezli na nervy. A ke všemu ten všeobecný strach z prozrazení a náletů.
Přesto spoustu věcí popisuje vtipně a optimisticky. Bohužel víme jak tragicky vše dopadlo.
Na tak slavnou knihu jsem tedy taky čekala mnohem víc. Ale na druhou stranu je to pořád jen deník jedné třináctileté studentky, které popisuje válečné události ze svého pohledu. V první polovině knihy mi byla Anna Franková velice nesympatická, rozmazlené dítě, které se vrtá pořád jen v sobě a ve svých pocitech, ve druhé půlce už jsou zápisy vyspělejší, rozumnější a je vidět, že Anna skutečně přemýšlí o světě, ve kterém žije. Ke konci bych i řekla, že je na svých 15 let velice chytrá a má velice pěkný styl. Bohužel o válce se nedozvíme nic, jen o životě dvou rodin, uzavřených na malém prostoru, jejichž členové si lezou pěkně na nervy. Přišlo mi ale zajímavé, jak byli tehdejší lidé (ti dobře situovaní) sečtělí, jak se zajímali o politiku, filozofii, kulturu, a to včetně dětí. Těžko se to hodnotí, určitě jsem četla lepší knihy z tohoto období, ale je to pořád jen deník školačky, a tak to nejde porovnávat s díly slavných spisovatelů.
Zajímalo by mě, proč je zrovna Annin deník brán jako zásadní dílo. Nemá žádnou hodnotu, která by vypovídala o tom, jaké hrůzy Židé a ostatní lidé museli vytrpět za druhé světové války. Co si budeme povídat, vždyť Anna a její rodina se měli v úkryte skvěle - marmelády, narozeniny, dárky, několik pokojů, záchod, studium... Měli tu smůlu, že jejich úkryt byl prozrazen... Nezlobte se na mě, ale přijde mi to skutečně absurdní. Celá ta "popularita" je jen díky tomu, že pisatelka zahynula v koncentračním táboře. Jinak jde jen o deník puberťačky, s kterou cloumají emoce a pohrdá vlastní mámou, to mě upřímně šokovalo negativním způsobem. Suma sumárum je Annin deník přeceňovaný a když už, tak kniha "Clařina válka" je skutečně o tom, jaké to je, když se židovská rodina skrývá. Tu mohu a chci, na rozdíl od "Deníku", doporučit.
Pro mě hrozně silná knížka, kterou jsem četla poprvé asi v patnácti. Anna se zabývá spíš než válkou svými city k Petrovi, který je s rodinou ve stejném úkrytu a také vztahy s rodiči a sestrou. Její nálady se mění jako na houpačce, někdy podle zápisků vypadá jen jako vzpurná puberťačka a někdy mě naopak její myšlenky o válce až překvapily svou hloubkou. Absolutně si nedokážu představit, jaké to muselo být takto se skrývat. Závěr knížky, tedy hlavně její doslov ve mně zanechal hluboký pocit hrůzy a bezmoci.
Je to možná kacířské. Válečnou literaturu čtu hodně a nepochopila jsem, proč právě Anin deník se stal takovou ikonou. Je mnoho lepších neprávem opomenutých knih. Ale je důležité připomínat si každý osud, každý příběh !
Opravdu silná kniha. Číst si niterné myšlenky a pocity mladé dívky, prožívat s ní její trápení a radosti a to všechno s vědomím, že brzy zemře... Jen proto, že je Židovka. Brečela jsem jako želva. Deník Anny Frankové na mě hluboce zapůsobil a stále nám připomíná, že Holocaust byl reálný, že miliony lidí zemřely zbytečně a že si každý zaslouží právo na život.
Když se Holocaust probírá ve škole, může působit trochu abstraktně - učíme se, kolik lidí zemřelo, ale neznáme jejich příběhy, povahu, jejich nálady. Anne Franková celý pohled na věc uvádí do naprosto jiné perspektivy.
Knížku mi kdysi dávno koupila mamka. Mohlo mi být asi tolik co Anne.
Četla jsem ji jen tehdy,jednou. Dodnes si pamatuju skoro všechno. Tohle je knížka, kterou by si měl povinně přečíst snad každý. A pokud možno co nejdříve, nejlíp v pubertě....
Zápisky třináctileté dívky, která se dva válečné roky ukrývala společně s rodiči, sestrou, další rodinou a zubařem, v utajeném prostoru domu, který dřív patřil otcově firmě, je světoznámý.
Zápisky mě přesvědčily vyspělostí, přehledem, jazykem.
To, že si Anna občas stěžuje na rodiče, především matku, je u pubertální holky asi pochopitelné. Nedivím se tomu, že Anna střídala nálady – jednak to je dané věkem, jednak situací, do které se ona a její blízcí dostali. „Milá Kitty, kdyby sis mohla přečíst hromádku mých dopisů jeden po druhém, určitě by ti bylo nápadné, v jak rozdílných náladách byly napsány. Mně samé připadá hrozné, jak jsem tady v zadním domě závislá na svých náladách. Ostatně nejen já, ale my všichni.“ (s.120/ 8.11.1943)
„Naše myšlenky jsou stejně jednotvárné jako náš život tady.“ (s.72/ 13.12.1942)
„Normální lidé, normální holky jako já si budou asi myslet, že nemám všech pět pohromadě, když se tak lituji. Ale už je to tak, říkám ti všecko, co mi leží na srdci, a zbytek dne jsem drzá, veselá a pokud možno sebejistá, abych se vyhnula všem otázkám, a v duchu se zlobím sama na sebe.“ (s.173/ 12.3.1944)
„Nejsem bohatá co do peněz ani pozemských statků, nejsem hezká ani inteligentní, ani chytrá, ale jsem a budu šťastná! Mám šťastnou povahu, mám ráda lidi, nejsem podezíravá a chci, aby byli všichni šťastní spolu se mnou!“ (s.190/ 25.3.1944)
Přes pochopitelnou náladovost si Anna uvědomuje, v jaké jsou situaci. „A my, my se máme dobře, lépe, než miliony ostatních lidí. Sedíme si v bezpečí a klidu a takříkajíc projídáme svoje peníze. Jsme tak sobečtí, že mluvíme o tom, co bude po válce… […] Děti venku běhají v tenkých halenkách a v dřevácích na nohou, bez kabátku, čepice a punčoch a není nikdo, kdo by jim pomohl. Žaludky mají prázdné, okusují jednu jedinou mrkev… […] Hodiny bych ti mohla vyprávět o bídě, kterou přináší válka, ale to mě skličuje ještě víc.“ (s.74/ 13.1.1944)
„Papír je trpělivější než lidé,“ vysvětluje genezi deníkových záznamů. (s.20)
Anna dokáže ve svých zápiscích charakterizovat sebe, ostatní členy skupiny, umně popisuje, přesvědčivě uvažuje. Válka ji donutila předčasně dospět. Její vnímání válečných operací je vyspělé, patrně ji ovlivnily názory dospělých, které slyšela při debatách o rozhlasovém zpravodajství. „Nevěřím, že válku dělají jen mocní, jen ti, co vládnou, a kapitalisté. Ne, i malý člověk válku podporuje. Jinak by se národy proti ní už dávno pozvedly! Člověk v sobě má pud k ničení, pud k zabíjení, k vraždění a běsnění, a pokud celé lidstvo bez výjimky neprojde proměnou, bude zuřit válka, bude všecko, co se vystavělo, vypěstovalo a vyrostlo, opět zadupáno a zničeno, a pak to začne nanovo.“ (s.220/ 3.5.1944)
V záznamu z 2.5.1943 (s.88) popisuje, jak vnímá opotřebení věcí. „Matka a Margot vystačily celou zimu dohromady s třemi košilkami. Ty moje jsou tak malé, že mi nesahají ani po břicho. To jsou sice všechno věci, které můžeme přehlížet, ale přesto někdy s hrůzou uvažuji: když máme od mých spodních kalhotek až po otcovu štětku na holení samé opotřebované věci, jak se dokážeme později vrátit opět k předválečnému stavu?“
I když vztahy uvnitř uzavřené skupiny nejsou vždy ideální, tak přání, které Anna dostala k narozeninám v červnu 1943, naznačuje, že si navzájem rozuměly. „Nejmladší ze všech a zas ne malá,/ a přitom abys každé rady dbala,/ máš učitelů víc, než by sis přála.“ (s.91)
Zajímavé je sledovat i vývoj vztahu s Petrem, kterému adresuje v deníku řadu pasáží. „Toužím, stejně jako ty, po svobodě a vzduchu, ale myslím, že se nám za to strádání dostalo bohatého odškodnění. Když jsem dnes ráno seděla u okna a upřeně a bedlivě pozorovala Boha a přírodu, byla jsem šťastná, nic než šťastná. (s.160)
Anna se projevuje jako realistka. „Už jsem ti vyprávěla, že je Moffi pryč? Od čtvrtka minulého týdne beze stopy zmizel. Určitě je už v kočičím ráji a nějaký milovník zvířat si na něm pochutnal. Možná nějaké zámožné děvče dostane čepici z jeho kožíšku.“
(s.219/ 3.5.1944)
Některé historky jsou i vtipné – například popis, jak zubař Dussel ošetřoval paní Daanovou. (s.71/ 10.12.1942) „Paní van Daanová tloukla divoce rukama a nohama kolem sebe, takže Dussel v jednu chvíli pustil škrabátko a… to zůstalo trčet v zubu panován Daanové. […] Celé se to podobalo obrazu s názvem „Mastičkář při práci“.
„Aby nás (Petr) varoval před málo příjemnou vůní, připevnil na dveře cedulku: S.V.P.plyn. Myslel pochopitelně POZOR, plyn, ale S.V.P. mu přišlo vznešenější. Že tím říká S´il vous plait (Račte, prosím), o tom neměl ponětí.“ (s.76/ 5.2.1943)
Deník přináší i obraz každodennosti. „Milá Kitty, zadní dům přijal s radostí zprávu, že každý dostane k Vánocům osminku másla navíc. V novinách sice stojí čtvrtku, ale to platí jen pro šťastné smrtelníky, kteří dostávají potravinové lístky od státu, nikoli pro Židy v podzemí, kteří si mohou kvůli vysoké ceně koupit načerno jen čtyři lístky místo osmi.“ (s.72/ 22.12.1943)
(Triáda, 2004)
…………………………………………………………………………………………….
Millá Kitty, mrzí mě jen jedno, že jsem nemohl sledovat Anniny zápisky až do května 1945, do šťastnějšího konce.
……………………………………………………………………………………………
Čtenářská výzva 2017 - 10. kniha psaná formou deníku
Její příběh jsem znala už dávno před tím, než jsem si její deník přečetla. Stejně je to ale síla.
Štítky knihy
Židé druhá světová válka (1939–1945) deníky zfilmováno Anne Frank, 1929-1945 dospívání autobiografické prvky Nizozemsko Amsterdam, Amsterodam holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
| 1956 |  Deník Anne Frankové |
| 2020 | Povídky a příhody ze zadního domu |
| 2022 | Souborné vydání |
Cekala jsem od knihy mnohem vice. Zajimave je, jak lze v pribehu pozorovat zmenu mezi Annou - ditetem a Annou - zenou. Dle psani hlavni hrdinky jde videt, jak se zmeni povaha a uvazovani divky/zeny diky hormonalnim zmenam v tele. Toto mne celkem prekvapilo. Popisovani zivota v dome bylo zajimave. Clovek si nedokaze predstavit, jake to je, nemit moznost zit normalnim zivotem a byt odkazan pouze na pomoc druhych, nehnout se nekolik hodin, jist jen v minimalni mire, aby se udrzel pri zivote.... Prekvapilo mne vsak, ze v obdobi narozenin a dalsich podobnych udalosti, se obyvatelum podarilo sehnat veci i potraviny jinak nedostupne.