Deník. IV, 1974–1989
Pavel Juráček
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/470360/bmid_denik-iv-1974-1989-66M-470360.jpg
4
8
8
Deníkové dílo filmového režiséra a scenáristy Pavla Juráčka vychází v úplnosti ve čtyřech rozsáhlých svazcích v nakladatelství Torst. Zahrnuje léta 1948–1989 a ve své detailnosti a přesnosti popisů je nejen cenným svědectvím o jedné mimořádně podnětné tvůrčí osobnosti, ale poskytuje i neocenitelný vhled do života české společnosti a do kulturního života v daných čtyřiceti letech. Čtvrtý svazek deníku zahrnuje léta 1974–1989 a je ze všech svazků nejfragmentárnější. Zatímco předchozí svazky obsahovaly zejména texty z dochovaných vázaných deníkových sešitů, zde bylo třeba edičně vycházet z mnoha porůznu roztroušených skicáků, bloků, záznamníků, jednotlivých listů papíru, strojopisů a dopisů. Svazek zachycuje dobu, v níž byl Juráčkův profesní život rozbit, kdy již ani svůj deník nevedl soustavně a kdy několik let prožil v Německé spolkové republice, aby se nakonec v roce 1983 vrátil prožít posledních šest let svého života do vlasti. O tomto pohnutém, složitém a tragickém období Juráčkova života vypovídá přítomný svazek. Doplněn je množstvím faksimilí, dokumentů a rozsáhlým jmenným rejstříkem. Uzavírá ho studie historika Petra Blažka. Svazek uspořádala, k vydání připravila a edičně komentovala Marie Kratochvílová.... celý text
Přidat komentář
Závěrečný svazek deníků, třebas strohých, je nejzajímavější. Obsahuje postřehy k dění kolem Charty 77 i zkušenosti z emigrace. Juráčkovo vidění událostí lze porovnávat se vzpomínkami Dani Horákové vydanými v knize O Pavlovi.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Postava k podpírání |
| 2017 | Deník. I, 1948-1956 |
| 2017 | Deník. II, 1956-1959 |
| 2014 | Prostřednictvím kočky - texty z let 1951–1958 |
| 2015 | Situace vlka |
(SPOILER) Jméno Pavel Juráček mi nic neříkalo, díky knize O Pavlovi jsem se dostala k tomuto deníku č. IV. Pak jsem si půjčila v knihovně film DVD Případ pro začínajícího kata. Tím chci říct, že jsem se ponořila do zvláštního Juráčkovského prostoru. Ačkoli Juráček osobně byl, myslím, líný alkoholik. A ačkoli ve svých denících nepíše moc zajímavých informací, spíš o denních banalitách, osobních záležitostech, než o politice, situaci v zemi. Ale přesto jsou neodolatelně zajímavé, pro totální upřímnost. Když píše o sobě, nepřipustí žádné vylepšování a sám sebe koriguje, napomíná a usvědčuje ze lži. Líčí svou neschopnost psát, svoje trápení, nemohoucnost. Psaní nenávidí a přitom se jím chce živit. Cokoli napíše, přijde mu falešné, stále texty přepisuje, ale většinou jen kouká a celé dny nic nedělá. Ví, co chce napsat, a nedokáže to. Cokoli se vyjádří slovy, už podle něj není přesně to, co to mělo znamenat. Teď když vím, jaké porody byla jeho díla, chtěla bych od něj vidět víc filmů a číst víc knih. Sama tomu nerozumím, čím je všechno kolem Juráčka tak zvláštně zajímavé, asi přece jen kolem něj cinká to tajemno, které tam chtěl dostat.