Deník knihkupce
Shaun Bythell
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/424193/mid_denik-knihkupce-tNv-424193.jpg
4
106
106
Shaun Bythell si založil knihkupectví, ale chodili mu tam lidé. Malebné městečko na pobřeží a desítky tisíc všemožných knih na skladě, co by si člověk mohl přát víc? Jsou tu bohužel ještě zákazníci, ten nejhorší mor na světě. Ať už vykřikují, jací jsou milovníci knih, a nikdy nic nekoupí, brouzdají mezi regály a pak si titul stejně pořídí levněji na Amazonu, nebo si ti ještě nestydatější klidně sundají boty a na hodiny se uvelebí s kupou knih u krbu. Vydávají podivné zvuky, smějí se svým banálním vtipům, otravují svými rozumy, různě překážejí a tlačí se za pult nebo se obchod rozhodnou navštívit těsně před zavírací dobou. Případně drze smlouvají. Je toho hodně, co z obyčejného misantropa udělá misantropa žijícího v neustálém stavu frustrace. Bez zákazníků to ale bohužel nejde, takže majitel zatne zuby a uleví si alespoň na stránkách deníku. Autorovy lakonické postřehy plné suchého humoru přinášejí svérázný pohled na obyvatele městečka a lidstvo vůbec. Aneb jak usmířit dvě protikladné potřeby, nutnost ticha a klidu a finančního přísunu bez interakce s těmi prokletými lidmi?... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2019 , DybbukOriginální název:
The Diary of a Bookseller, 2017
více info...
Přidat komentář
Problém deníku knihkupce je, že spíš pobaví knihkupce než běžné čtenáře. Ale i tak, zkrátil bych ho tak o 100 stran, jinak fajnové čtení. :)
Jako u všech deníků nastane zákonitě problém, že jsou tam dny výborné a pak jsou dny či týdny absolutně nudné a nezáživné. Asi jsem očekával něco více zajímavějšího, vtipnějšího než co jsem nakonec dostal. Vím, že je ještě další díl jen nevím kdy se odhodlám to zkusit.
Vůči podobným knihám, tedy různým deníkům otců, matek, učitelů/učitelek a dalších možných i nemožných entit jsem vždy trochu víc podezřívavá a z pravidla je ani nečtu, ani nekupuji. Deník knihkupce mě však mile překvapil. Možná i díky tomu, že jsem sama, byť krátce pracovala v knihkupectví. Překvapilo mě, že zákazníci těchto obchodů jsou všude stejní. Některé zážitky, které Shaun Bythell vylíčil na stránkách svého deníku jsem zažila také, tudíž jsem se při čtení musela potutelně usmívat.
Kniha se čte lehce, ale nedoporučuji ji číst soustavně několik hodin. Je to spíš takové nenáročné, odpočinkové čtení o běžném životě knihkupce. Líčení je to ale natolik upřímné a střízlivé, že se nakonec loučíte jen s těžkým srdcem.
Druhý díl si rozhodně nenechám ujít a doufám, že se jednou podívám i do samotného knihkupectví.
Citatelia su casto sklamani touto knihou. Ja to chapem asi tak, ze sa nechali zlakat veselou, srandu slubujucou obalkou, hravym stylom, a kedze je to o knihkupcovi, a mame radi knihy musi to byt vyborna kniha. A potom su sklamani drobnym hustym textom, mozno sa im opakujuce sa dni zdaju az unavne. Lenze....
Ja som len vedel ze kupujem nejaky dennik a kedze som milovnik Adriena Molea, Nicka Twispa (obrazne), bude to fajn. (Naproti tomu Upirske deniky nepovazujem za deniky ani za citaniahodnu literaturu :)
Dostalo sa mi realistickeho pohladu na stav knihkupeckeho zivota pociatku nasho storocia. (S nocnou morou Amazonu a podobne zmeny v zivote.) Ano, je to den za dnom, kazdy den je tam poznamocka, kolko zakazok vybavil, kolko libier je v pokladni. Ale si zoberte ze kniha vznikla na zaklade jeho poznamkoveho bloku, a tento zaklad obohatil o drobne pribehy, o doslova stovky malych postaviciek realnych ludi, postarov, zakaznikov, susedov, priatelov, jeho rodinu, ludi co sa knih potrebuju zbavit, ludi co potrebuju knihu kupit.
Ja osobne som na kazdej strane nasiel nieco zaujimave, prijemne, mile, nieco na zamyslenie, a absolutne som nemal pocit ze to citam nasilu, ze ma to prestava bavit, ze uz dufam v posledne stranky. Inak poznamka pod ciaru.... Priznajte si, pri kolkych knihach zazivate ten pocit ocakavania konca, kedy sa vo vas bije tuzba odlozit nedocitanu alebo sa predsa nejak dokopat az ku zaveru. A pokukujete po tych pripravenych nakopenych nakupenych knihach a tesite sa na ne. A striasa vas pri tej co uz vas ani nebavi. Mate tiez taky pocit ze... juj uz ju docitam lebo patri sa knihu docitat. Ja to mavam casto.
Toto ale nebol ten pripad. Za mna oddychovka ako hrom. Pokracko som hned nekupoval lebo zase... co ak...ale idem si hned objednat "Zpoved". Tento chlapik vie pisat. Preco? Lebo sa nesnazi robit "velku literaturu" ale proste vas zoberie so sebou do knihkupectva a postazuje sa vam, pospomina vtipne zazitky, pospomina na otravnych zakaznikov, na mile stretnutia. Ja som proste dostal uprimnu vypoved podanu tak aby som sa ani chvilu nenudil.
PS: Inak ten Dibbuk robi fakt pekne knizocky. Joj len uz fakt okuliare potrebujem na to male pismo. Ale slubujem sam sebe ze uz zajdem k tej doktorke a dam si ho premerat. (Zrak)
Kniha, vzhledem k tomu, jaké zaměstnání vykonávám, samozřejmě srdcovka, v nejedné situaci jsem se v Shaunovi poznal :-) Forma, deník den za dnem, mi sedla, přestože je chvílemi repetitivní. Každopádně Shaun je sympaťák, taková light verze Bernarda Blacka :-)
Takže lidi, kašlete na Amazon, Alzu, whatever a pokud máte ve svém okolí nějaké malé klasické knihkupectví, podpořte ho. A pokud máte ve svém okolí nějaký antikvariát, podpořte ho dvojnásob.
Ve svém životě knihkupce jsem si už taky pojmenoval naše stálé zákazníky. Tak třeba tu máme pana P., kterému přezdívám Eugenika (podle toho, že si v devíti případů z deseti kupuje knihy právě z tohoto nakladatelství), pan B. je starej kořen, jenž se směje vlastním vtipům (já se většinou nesměju), pana D. bych nejraději adoptoval za vlastního dědečka (pač já jsem to štěstí, mít dědečka, nepoznal, oba dva umřeli, když jsem ještě nebyl na světě, respektive byl malý mimino), paní K. si přeje hůře sehnatelné tituly, pouze ve stoprocentním stavu (které si pak většinou stejně nekoupí), pan J. mě lehce děsí (má zájem o knihy o východním učení, ale i o černé magii apod.).
Kapitolou samou pro sebe jsou maminky s kočárkem (náš obchod je jen o málo větší než váš obývák), které se s ním sotva vytočí (mě vytáčí kvalitně), jejich děti ohmatají všechna leporela, na která dosáhnou, a samozřejmě většinou odcházejí, aniž by si ty ohmatané (nebo jakékoliv jiné) knihy koupily.
Kolik přijde zákazníků, kteří chtějí knížku, u které neznají název, autora, ani o čem přesně je (ale samozřejmě očekávají, že vy to budete, že vy to musíte(!), vědět), jsem přestal počítat, když jsem se dostal k číslu dvacet. A mělo by být uzákoněno, tak jako u lékaře, že posledního pacienta, totiž posledního zákazníka bereme půl hodiny před zavíračkou (sic!).
A prosím, nesvěřujte se nám, my, knihkupci (stejně jako knihovníci), jsme naturelem introvertní lidé, tudíž nás vaše životní strasti a slasti vážně nezajímají...
Plusem knihy pak ještě její grafická stránka, klasicky hravý Dybbuk.
Pokud jste fanoušek seriálu Black Books a dokážete ocenit běžný tok pracovních dní, okořeněných sarkasmem a skotským humorem, tato kniha vás zajisté potěší. Pokud čekáte, že se vám do ruky dostaly komplexní memoáry, které vám ukážou, jak vést knihkupectví či antikvariát, ruce pryč. Tohle je skutečně a pouze prostý denní záznam z jednoho malého obchůdku na skotském maloměstě. A v tom je kouzlo této knihy.
Knihu jsem koupila impulzivně, vteřinu poté, co jsem si prolistovala prvních pár stránek. Čteno zhruba 14 dní (vzhledem k pracovním povinnostem) a přestože bych ji osobně zhltla i rychleji, musím popravdě říct, že pro mnoho čtenářů bude rozložení knihy na více večerů snesitelnější, než přečtení na jeden zátah - což už tak nějak vyplívá z ostatních komentářů, a také z poněkud vlažného hodnocení, kterým je tento titul věnčen. A je to neprávem.
Ano, tyto denní zápisky z pracovního života jsou povětšinou banální, běžná rutina, kterou rozbíjí pouze autorova faux pas, setkání s nesnesitelnými zákazníky a jejich příšernými hláškami. Ale to je celá pointa této publikace. Rozhodně nečekejte stejnou dávku cynismu, jako v případě Black Books, ale rozhodně se budete smát. Zajímavosti o knižním průmyslu a jeho historii, nebo o organizování jednoho z největších knižních festivalů ve Skotsku - to jsou pak jen pomyslné třešničky navrch dokonale autentické výpovědi, jak to v branži s knihami funguje. Je to nuda, lidi vám lezou na nervy, ale "tenhle způsob života je stále daleko lepší než pracovat pro někoho jiného."
A protože, jak se dozvídáme na konci, je obchod stále otevřený, vrhám se rovnou na pokračování: Zpověď knihkupce.
Na knížku jsem se i těšil, protože jako knihkupec pracuji, a tak, když přišla, jsem neodolal a něco jsem si přečetl.... a zděsil jsem se, protože pokud by někdo bral tohohle knihkupce jako šablonu, tak jsme všichni nerudní a zapšklí a otrávení. A to tedy já rozhodně nejsem... takže jsem bohužel dostal spíše opak toho, co bych čekal, a to ještě soudím i jen z kusých úryvků Nepatří zrovna k těm, které bychom doporučovali...
Chod jednoho skotského knihkupectví popsaný formou deníku. Je to trochu syrové a neemotivní, pan knihprodejce na mě působil dost nepříjemně. Nicméně jsem si to užila. Dozvěděla jsem se, jak probíhá nákup knih, seznámila se s pro mě dsud neznámým krajem milovaného Skotska, zjistila, že s Nicky musela být občas sranda. Pár dobrých vtípků, v některých zákaznících jsem se našla. Líbila se mi poslední dvojstrana, oblíbila jsem si známé postavy Wigtownu. A taky jsem dostala chuť podívat se znovu na Black Books.
Vím, že jde o deník knihkupce (či spíše antikváře), a tak člověk nemá očekávat nějaký komplexnější příběh, ale myslím, že právě příběh je to, co odlišuje dobré memoáry od těch špatných. Příběh lze najít v každodenních aktivitách a monotónost má být narušena uměleckým pohledem na všednost. Tohle totiž není ani odborná publikace ani popularizační, ale spíše opravdu prosté záznamy, bohužel zde chybí hloubavé myšlenky nad tím, co je to být čtenářem, co je kniha jako umělecký artefakt a co jako zboží, proč vlastně číst atd. Jedná se o suchopárný popis, kterého je schopen skoro každý, kdo někdy napsal alespoň nějakou slohovku z češtiny. Pro mě bohužel velké zklamání a někde před 200 stranou jsem musel knihu odložit. Můj čas je asi příliš drahocenný na čtení spíše průměrné knihy. Vadilo mi zde spoustu věcí, a to např. repetetivnost, ta přece není nutná, slabá stylistika, neustálé stížnosti na Amazon (ano jsem zastánce tištěné knihy, ale zároveň vím, že doba je neúprosná, a tak se člověk musí být schopen adaptovat). I když se jedná o deníkovou formu a o popis všedních dní v knihkupectví, myslím, že uměním je schopnost to podat tak, že vám to aktualizuje vaše vnímání světa a prožívaných situací, tohle však byla pouhá deskripce bez snahy o zachycení toho podstatného, a bez toho se obejdu. Radši si něco znovu přečtu od Alberta Manguela, případně Schopenhauerovy či Sabatovy eseje o literatuře.
Po přečtení divných hlášek jsem čekala, že dělat v knihkupectví bude sranda. Tato knížka mě vyvedla z omylu. I když jsou zábavné momenty, většinou je to tvrdý boj se zákazníky, dodavateli knih, i s Amazonem.
Má možná nejdéle čtená kniha, ale stála za to. Líbila se mi. Je to taková nenáročná oddychovka, bez zbytečných zvratů a citových výlevů.
souhlasím, že deník knihkupce se musí dávkovat. Prostě si ho přečtete každý den kousek o polední pauze a život se čtenáři je hned jednodušší. Jeho tvořivost je inspirativní, nezapoměňte si najít jeho opravu Kindellu na youtube.
Kdo píše o knihách, má mou pozornost.
Na tuto knížku jsem se strašně dlouho těšila. A když jsem se k ní konečně dostala, dala jsem jí přednost před všemi ostatními knihami toho dne donesenými z knihovny. A ze začátku jsem se života Shauna Bythella nemohla nabažit. Bavil mě jeho humor a netrpělivě jsem čekala, jaký další exotický návštěvník jeho knižního bludiště vstoupí do dveří.
Ale čeho je moc, toho je příliš.
Takže jsem se začala nudit. Autor knihy popisuje rutinu každodne a pouští se do popisů svého soukromí, které mě ani nezajímalo. Události se opakují. Sem tam se vynoří nějaká perla v podobě další interakce se zákazníky, občas se dozvíme něco opravdu zajímavého o obchodování s knihami, ale ve výsledku jsme přesyceni.
Jsem zklamaná a na Zpověď knihkupce už nemám energii.
Nevím, zda knihu doporučit. Neumím si dost dobře představit, že někdo bude chtít po Deníku další nálož v podobě Zpovědi.
Mně to asi stačilo.
Tak tohle mě, upřímně, moc nebavilo. Ano věděla jsem, že jde o deníkové zápisky a tak nelze čekat nějaké dějové zvraty. Ale čekala jsem něco více zábavného. Spousta zápisků se podobalo jeden druhému, chápu, je to popis práce, takže se jednotlivé činnosti musí zákonitě opakovat, ale za mě prostě ne. Líbila se mi část s přípravou a průběhem literárního festivalu. Ale, kdyby byla kniha tak o polovinu kratší, asi by to bylo mnohem lepší.
Ale jo, líbilo se mi to. I když se všechno stále dokola opakuje. Bohužel jsou mi vzdálené/neznámé dané skotské reálie. Dám si pauzu a vrhám se na Zpověď knihkupce.
Skvělá kniha! Vtipná, lehce kousavá a hlavně plná zákazníků, kteří jsou svým způsobem slony z porcelánu.
Pokud se kniha jmenuje Deník knihkupce, nečekala bych akční děj, zápletky, rozuzlení... spíše záznamy práce a života knihkupce, úvahy a události, které se trochu liší od každodennosti. A přesně taková kniha je. Plus okořeněná jemným skotským humorem či řekněme sarkasmem, rozstříleným kindlem na vývěsním štítu a povídáním o knihách z pozůstalostí, z Amazonu apod. Možná jsem chvilkami získala pocit, že všichni návštěvníci knihkupectví jsou podivíni a magoři, ale zase kdo by si zapisoval setkání se zákazníkem typu "vyberu knihu-zaplatím knihu-odejdu".
Prostě za mě příjemně strávené chvíle mezi policemi starých knih i prodejních škvárů=bestsellerů kdesi na skotském venkově, kde občas proběhne tlustý černý kocour či do péřovky oděná hippie zaměstnankyně Nicky.
Doporučuji nečíst naráz, spíše jako výplňovku, pár stránek denně, aby se vám ta misantropie nepřejedla
Deník knihkupce
Bohužel velké zklamání. Jako knihkupec jsem se na čtení knihy těšila. A začátkem mě to i bavilo. Ale kniha mě rychle začala nudit. Dočetla jsem jí jenom kvůli vrácení do knihovny... Někdo měl rezervaci, tak jsem jí doma nemohla držet :) Tím pádem jsem druhou polovinu knihy tak nějak prolistovala, pročetla. Nějaké historky se zákazníky byly vtipné, ale asi jich bylo málo nebo bych potřebovala knihu mnohem kratší. Nevím, asi jsem měla moc velké očekávání. Mrzí mě, že tam nebyl nějaký příběh, který by se po delší dobu vyvíjel. Na tak dlouhou knihu je to potřeba... Něco, co by donutilo číst dál. Také mi tam chyběly emoce. Bylo to jako číst popis něčí práce, která ho ve výsledku moc nebaví.