Deník z kibucu: České stopy na břehu Galilejského jezera
Jaroslav Balvín
Kibucy byly od počátku 20. století jednou z forem osidlování mandátní Palestiny, které mělo podpořit návrat Židů z diaspory do „Země zaslíbené“. Od vzniku toho prvního v Deganiji v roce 1909 prošly bouřlivým vývojem a hrály důležitou roli ve válce o nezávislost Izraele. Původně komunistická družstva ale postupně krachovala a vylidňovala se, než kibucy chytily druhý dech a řada z nich se vyvinula v podniky nadprůměrně schopné obstát v tržním prostředí. Autor se na začátku roku 2015 vydal do jednoho z historicky nejvýznamnějších kibuců v Horní Galileji. Ejn Gev u malebného Galilejského (Kineretského) jezera se mu stal výchozím bodem pro cesty za Židy, kteří odešli nebo uprchli z Československa, aby začali od začátku, někdy našel jejich potomky. Pátral po tom, jaký život vedli v nové zemi. Potkával zemité kibucníky i ukřičenou komunitu mladých dobrovolníků z celého světa.... celý text
Přidat komentář
Skvělé téma. Zajímal by mě jak život v kibucech v Izraeli a zkušenosti dobrovolníků, kteří tam jezdí, tak "československé stopy" v těchto kibucech, po kterých se autor rozhodl pátrat. Bohužel už z těchto dvou témat udělal zvláštní "bramboračku", do které přidal ještě své sáhodlouhé popisy mazlení s kočičkou v koupelně nebo úvahy o tom, jak vznikl sex mezi mužem a ženou. Tím se pro mě kniha stala dost otravnou a dočetla jsem ji jen ze zájmu o téma (a možná i díky tomu, že jsem si s sebou na cesty vzala jen tuto). Škoda, že se tak zajímavým tématům dostalo tak smutného zpracování.
Perfektní cestopis, v němž je co do historie židovských komun jménem kibuc poodkryto mnohé neznámé. Když jsem četl první řádky, působilo to na mne, jako kdyby tam autor jel už s cílem dokázat, že kibucy byly coby sociální experiment rovnou odsouzeny k nezdaru, o čem svědčily poznámky typu "no jo, bylo jen otázkou času, kdy tam obnoví soukromé vlastnictví". Postupně ale autor poznává různorodost jednotlivých kibuců a během četby mi přišlo, že Balvín s kibucníky vlastně docela sympatizuje.
Život v kibucech je tak odkrýván pomocí každodenních událostí - popíjení v národnostně multikulturním kolektivu, výlety, ale i tvrdou a nevděčnou prací či nepohodlím.
Trochu mi tam chybělo obnažení poněkud tabuizovaného tématu, totiž že ono milé budování vesniček bez nadvlády člověka nad člověkem se v poválečném období neslo mnohdy v nacionálně-sionistickém duchu a v budování kibuců byly angažovány otevřeně teroristické židovské skupiny (což některým teroristům příliš nebránilo stát se v budoucnu ministry izraelské vlády).
Autorovy další knížky
2010 | Mácha: Deníky |
2011 | Lásko, teď! |
2009 | Sever, západ, východ. Svazek 1, Severní Čechy |
2015 | Deník z kibucu: České stopy na břehu Galilejského jezera |
2013 | Host a ryba |
Kibuc a společenství, jehož součástí bych se stala jen nerada. I jako pouhou čtenářku mě to dost trýznilo. Ale dozvěděla jsem se nové informace. Proto plný počet.