Deník z Wu-chanu
Fang Fang
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/448898/bmid_denik-z-wu-chanu-wea-448898.jpg
3
77
77
O městě Wu-Chan do začátku letošního roku slyšel jenom málokdo z nás. Dnes ho zná kvůli ohnisku světové pandemie koronoviru snad úplně každý. Co se ve Wu-Chanu dělo po prvních dnech uzavření města a jak lidé a státní aparát na tuto situaci reagovali, najdete v tomto podrobném deníku čínské spisovatelky a novinářky Fang Fang. Den po dni nám autorka podrobnou reportáží popisuje život běžného obyvatele města, strach, zmatek, ale i naději, že vše brzy skončí. Přeneste se zpětně do Wu-Chanu, kde začalo to, co se dosud týká nás všech.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje Literatura faktu
Vydáno: 2020 , Universum (ČR)Originální název:
武汉日记, 2020
více info...
Přidat komentář
Kniha to nebyla špatná, ale nedozvěděla jsem se nic nového. Jen jsem si připomněla jak na ho**o ta doba byla a dobře, že je to za námi.
Více se rozepíšu zítra, prozatím stačí zjištění, že tři hvězdičky budou stačit.
No, začátek deníku byl vážně vcelku zajímavým. Nahlédneme na to, jak se vše zamlčovalo, až bublina praskla a lidé umírali. Jak se vše tajilo snad do poslední chvíle, jelikož měly probíhat velké jarní oslavy, a to se prostě špatné zprávy na veřejnost nedostávají. Čteme prostě deník jedné spisovatelky o tom, jak covidí dobu zažila ona.
Kniha mě bavila asi tak do půlky.. pak už se vše opakovalo a přibývala spousta jmen, které nám nic neříkají.
Tři hvězdičky budou stačit. :)
Co jiného číst v izolaci, že?
“Obavám se, že až skončí karanténa, bude Wu-Chan potřebovat pořádnou terapii.”
Kniha deníkovou formou popisuje 60 dní, kdy devítimiliónový čínský Wu-Chan padl do přísné karantény a stal se městem duchů. Ukazuje zmatek, nevěřícnost, ale taky vůli a lásku občanů k městu. Víru, že karanténa po dvou, třech, čtyřech ….. týdnech skončí a také nedůvěru obyvatelstva k zatajování informací a cenzuře. Ukazuje mentalitu občanů a způsob myšlení. Boj lékařů a dalších zdravotníků s neznámým onemocněním, kolapsem péče, vlastně to všechno co známe všichni.
Tak proč to číst? Protože Wu-Chan byl první a kniha je tak mementem začátku dlouhého boje s covidem. A troufám si říct, ze jednou bude mít obrovskou výpovědní hodnotu.
Na druhou stranu co si budeme povídat, kniha z karantény už zákonitě musí být stereotypní a opakující se. Čím více autorka válčila na internetu, tím mi byla méně sympatická. Alespoň v dovětku bych čekala výraznější zmínku ke zbytku světa, protože právě i díky všemu tomu mlžení se nemůžu ubránit dojmu, že právě Wu-Chan uvalil karanténu zbytku světa na dlouhé dva roky. Ale o tomhle autorka mlčí.
“Nebojím se smrti, ale nechci zemřít na nákazu, nechci být obětí epidemie. Ta myšlenka, že mě něco zabije, je mi z duše protivná.”
A na otázku co číst v izolaci odpovídám..Něco jiného.
Uchvátili ma čiernobiele fotografie, povkladané do knihy,spôsob vyjadrovania autorky :-) Chápem, že jej spôsob písania nie každému vyhovuje, ale kde je napísané, že každá kniha sa musí páčiť každému;-) Za mňa skvelá kniha a vydavateľsvu RAK prajem veľa skvelých kníh a nadšených čitateľov.
UFFF. Kniha pro mě byla utrpením. Kolikrát jsem jí chtěla odložit. Čím více stránek, tím větší pauzy ve čtení. Děj úplně o ničem, pořád to samé dookola. Vím, že je to psáno jako deník, a že v karanténě se toho nic neděje, ale vydat knihu je teda odvaha...Dvě hvězdičky dávám za to, že tam byla popsána mentalita občanů. To jediné si z knihy odnáším.
"Já taky zažila vaše mládí, tehdejší my, to jste dnešní vy"
Zajímavý pohled do dění ve Wu-chanu na začátku pandemie, bohužel jak už jiní psali - hodně opakování a vlastně strašně málo informací.
Mám vnitřní nutkání vše dokončovat, takže jsem to nakonec přetrpěl, ale těch 350 stran mi trvalo rok a mezitím jsem přečetl několik jiných knih. Osobně věřím, že Deník bude mít prostor pro lepší hodnocení za 10-20 let až tady na všechno zapomeneme. Právě kvůli potenciálu do budoucna dávám o hvězdu víc, než jsem původně chtěl. Dalších 10 let to nedoporučuji číst nikomu, kdo nepatří do kategorie "právě jsem se probudil z kómatu."
Málokdy nějakou knihu nedočtu. Tady jsem chtěla několikrát čtení ukončit. Nakonec jsem vytrvala, ale kdo čeká něco, co ještě o pandemii neví, bude zklamán. Kniha se v mnohých pasážích opakuje. V podstatě je docela nudná a jediné, co trošku překvapí, i když se to asi všeobecně ví, je čínská cenzura tisku. Jinak nic, co bychom nezažívali i my tady u nás.
„Virus je společný nepřítel nás všech.“
Novinářka Fang Fang popisuje ve svých Zápiscích z uzavřeného města s přiměřenou mírou emocí situaci ve městě Wu chan, kde sama žije. Popisuje, hodnotí a soudí. A není se čemu divit. Postoj čínských úřadů se nikterak nevymykal postojům jiných autoritativních režimů. Zapírat, zapírat, zapírat. K tomu ještě zákaz mluvení, a dokonce i lékaři byli povinni v případech pandemie covid-19 hovořit pouze mezi sebou a nezanechávat žádné písemné doklady/důkazy. Epidemie jako by neexistovala, i když devítimilionové městě bylo po týdny hermeticky uzavřené a jeho obyvatelé neměli informace o konci tohoto stavu (pochopitelně), ale ani o viru samotném. Lidé jen umírali doma či ve veřejných zákoutích, protože nebylo kam je uložit, nebo hladem.
Kniha (soubor blogů) samotná je pojatá v deníkovém formátu a trpí nejrůznějšími neduhy, které je nutno vidět ve světle všudypřítomné cenzury slova a s pochopením faktu, že autorka v Číně a s čínským režimem žije celý svůj život. Tomu odpovídá i zvolená forma vyjadřování a opakování pro autorku důležitých faktů, což není pro Evropana, navíc vyškoleného mnohaměsíčními kovidími útrapami, až tak zajímavé. Možná by se dal celý text shrnout do jednoho hlouběji rozpracovaného článku, možná bychom knihu měli číst třeba až za 20 let a možná by knize prospěla hlubší úvaha či hledání příčin objevení viru právě v čínském Wu chanu. Paranoidních teorií už je ve světě až až, takže nějaká ověřená fakta by nebyla na škodu. Když odhlédnu od všeho, co bych v knize ráda viděla – někde ubrat, jinde přidat, nebylo to špatné čtení.
Mně se deník líbil, realita zavřeného města byla zajímavá, pochopitelně nebyla jen smutná. Dozvěděla jsem se něco málo i o mentalitě Číňanů. Fang Fang dokonce i kritizovala a kladla otázky. Zajímalo by mě jak moc tam bylo autocenzury. Myslím, že skutečnost musela být ještě drsnější než jak ji autorka popisuje.
Nesmírně jsem se na knihu těšila. Měla jsem zřejmě i velká očekávání. Ovšem se mé očekávání nenaplnilo. Autorčiny popisy příbuzenstva mne neoslovily. Kniha mi nic moc nedala, pasáže se nemusely opakovat. Některé kapitoly byly čtivé, jiné jsem musela přežít. Jako její osobní deník dobré, jako blog asi ujde, ale mne osobně to bohužel nesedlo.
Původně to byl blog a k úpravám zjevně nedošlo - takže na jedno zlaté zrnko připadá pět kilo hlušiny (a to nejzajímavější najdete pod čarou). Navíc to byl blog v zemi, kde se s cenzurou počítá - takže se spousta věcí opakuje do omrzení. A karanténa pohledem jedné starší paní v Číně v tomto pojetí není zase tak rozdílná oproti karanténě jedné starší paní v Česku - která by si v knize přála aspoň nějakou nadstavbu.
(možná trochu spoiler) Byla jsem na to docela zvědavá, ale povím vám, ukrutně mě to nebavilo! Obzvláště ty pasáže o počasí byly ubíjející. Nebo ty popisy příbuzenstva až do padesátého kolene. Styl psaní mi připadal dětinský a děsně naivní, jako by to psal nějaký mladý studentík a ne postarší dáma a ještě k tomu spisovatelka. Pořád samé "co by kdyby... " Autorka pořád fňuká nad svým Wuchanem a jeho trpícími obyvateli, ale že se epidemie rozvinula v pandemii a lidi padali po celém světě, to zřejmě vůbec nevěděla, nebo jí to nezajímalo. Na druhou stranu samozřejmě je třeba vzít v úvahu, že jsou to subjektivní zápisky jednoho jediného člověka z devíti milionů, potažmo ze sedmi miliard. Autorce též nelze upřít její statečný boj s cenzurou, která je v Číně zřejmě dost mohutná. A když zrovna citovala něco, co nebylo psané přímo pro deník (třeba rozhovor pro tisk), i ten styl byl najednou na úrovni. No ale jsem ráda, že to je za mnou, už nikdy více!
Zajímavé a aktuální téma, ale mně osobně to nesedlo. Možná je to moc aktuální, možná moc zdlouhavé (je fakt, že psát záživně o tom, jak sedíte doma na zadku, asi není lehké), ale každopádně mi to moc nového nedalo. O cenzuře v Číně se obecně ví a vypadá to, že ani Číňany samotné už to moc nevzrušuje, o příkladném přístupu a poslušnosti vůči politickým autoritám taky víme, to nás už asi nepřekvapí. Pozitivní jsou detailní informace o délce a průběhu karantény a popis řešení běžných životních komplikací - ale to by vydalo na zlomek stran. Jednou to bude zřejmě přínosnější, ale teď v tuto dobu mi to přišlo jen trochu nudné a zbytečně dlouhé (autorka se opravdu hodně často opakuje, dokonce opisuje své starší příspěvky). Přikláním se k tomu, že tato témata jsou vhodnější na web do blogu, ale ne do knihy.
Nechce se mi hodnotit hvězdičkami knihu, která popisuje opravdovou událost. Knihu jsem poslouchala, nečetla. Koronu známe všichni. Každý z nás s ní je každý den v kontaktu a to co autorka popisuje je nám všem známé až na pár věcí. Každopádně jsem nebyla nijak nadšená a knihu jsem ani nedoposlouchala.
Kniha je podaná zajímavě, pro Evropana je dobrým vhledem do přístupu k pandemii a cenzuře internetu v Číně. Vůbec by mi ale nevadilo, kdyby byla o půlku kratší - situace i osobní komentáře autorky se často opakovaly, navíc mi nesedly části, kde se vymezuje vůči svým kritikům ze sociálních sítí.
Autorka blogu mi nesedla. Asi jiná kultura a jiná generace. V něčem má sice pravdu, ale často s jejím pohledem na věc nedouhlasím. Navíc mi přijde trošku pokrytecká. Na jedné stránce píše o vytížených úřednících a o pár stránek dál chce sama zahltit tento už tak přetížený systém nesmyslnou žalobou, proti někomu, kdo dal na internet fotku mobilů. Bylo to nutné? Nemohla to v této těžké době přejít? Na jedné stránce píše o tom, jak nemá cenu nikoho obviňovat a na druhé chce stavět lidi ke zdi.
Zajímalo mě, co se dozvím... Deník je spíš osobní - rodina, sousedé, přesah jen malý. Nejvíc mě oslovil úvod - ten byl opravdu na dřeň.
Kniha, nebo spíše deník, zachycující období totální karantény ve Wu-Chanu je psána dokumentaristicky, ale přitom čtivě. Nicméně, kdyby se změnil název lokality, kdyby se změnila jména a u jednotlivých zápisů by se anonymizovala data, zachycovala by kniha to, co se aktuálně prožívá v mnoha místech, v mnoha rodinách. Snad s výjimkou filtrování aktivit na sociálních sítích (i když i to se v některých státech zřejmě děje). Takže i když je kniha čtivá, nemyslím si, že by čtenáři, který běžně sleduje zpravodajství, přinesla mnoho nových informací. Ale myslím, že její doba příjde za nějakou dobu. Protože je psána v reálném čase, bez toho aby upravovala dění podle toho, co se odehrává později a jinde, přikrášlovala nebo naopak ošklivila realitu.
Deník z Wu-chanu
V podobě jak deníkových záznamů se autorka vypisuje z nařízené karantény na město během počátku pandemie v 21. století... přečíst se to dalo ... ale I když jsem nebyla tam (jen v ČR) ... tuto dobu (věcné omezování) zažít znovu rozhodně nechci ...