Deníky
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/3214/bmid_deniky.jpg
4
152
152
Mezi lety 1915–1941 si V. Woolfová psala deník, poslední zápis je datován čtyři dny před její smrtí. Nepsala však denně, zpravidla jednou za několik dní. Deník poskytuje přehled o tom, co oněch 27 let dělala, o lidech, které potkávala, a zejména, co si myslela o nich, o sobě, o životě. Když zemřela, zůstalo po ní 26 svazků rukopisu. Tuto knihu (editorem byl manžel spisovatelky Leonard Woolf) tvoří pochopitelně jen výňatky z deníků, které Woolfová využívala i jako umělkyně. Rozmlouvala sama se sebou o rozepsaných i chystaných knihách. Probírala problémy zápletky, formy díla, postav. Najdeme zde pasáže, v nichž si očividně ověřuje umění psát, a také komentáře knih, které četla. Kniha tak vrhá světlo na záměry a metody Woolfové jako spisovatelky a poskytuje neobvyklý psychologický obraz umělecké tvorby. Deníky dokumentují i výjimečnou energii, vytrvalost a svědomitost, s nimiž se věnovala spisovatelskému umění.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2006 , OdeonOriginální název:
A Writer's Diary, 1953
více info...
Přidat komentář
Na tuhle knihu jsem se těšila hrozně dlouho, ale pravdou je, že mi trvalo hrozně dlouho se přes to překousat. Některé pasáže byly ohromně zajímavé, kdy Virginia psala o svém životě a o městech, kde žila a popisovala své přátelé a každodenní život. Naopak pasáže, které byly o tom, jak ji bolí hlava a jak nic nedělá, těch tam bylo o něco víc a příšerně mě nudily. Ano, tohle v denících nejspíš bývá, nechci to takhle kritizovat, ale pokud má z deníků vyjít kniha, tak počítám, že zasadit tam tolik toho byla chyba. Celková kniha na mě působila kladně, ale znovu si ji už asi nepřečtu. Co se týče autorčin knih, tak jsem zatím četla jen jednu, ale už teď vím, že si přečtu i další. Byla ohromná spisovatelka.
Dnes jsem v práci doposlouchal rozhlasové zpracování Deníků Virginie Woolfové. Krásná možnost poslouchat literaturu při mé nezáživné práci pro peníze, při mé technologické každodenní otupělosti, čas zde pak nabere zcela jiný rozměr. Navíc dobře načtený text je silným zážitkem a člověk rychleji poslouchá, než sám čte. Poslech mi trval dva dny, četba by byla alespoň na týden.
Ale k Deníkům samotným. Woolfová byla zcela zaujata svou prací. Zrodem každého díla, jeho završováním a následnými prvními reakcemi. Při každé práci se vznášela i trpěla, kritiku prožívala velmi silně osobně. Samozřejmě kromě toho je deník plný vjemů přírody, návštěv v jejich domě, okolí, procházek. Úvahy, většinou o sobě, o své práci jsou tak, jako v jejích románech prošpikovány vrstvami impresivních obrazů. Přestože mnohokrát zmiňuje, že neustálá sebereflexe jí škodí, oddává se jí téměř v každém zápisu. Je možno jí jen závidět její životní podmínky (životní, ne psychické), kdy mohla každý den půl dne psát a pak přemýšlet, co bude dělat dál, zda studovat ruštinu, nebo zaštupuje nějakou ponožku. Výdělkem ze svých knih sice na chod domácnosti přispívala, základ své exsitence však měla zajištěn dědictvím po rodičích. Jak je ale jemná! Jak dokáže procítit každý detail svého psaní, z Deníků vyznívá že spíše citového a intuitivního, jak silně vnímá rozhovory a dění ve městě i na své zahradě.
Při takto zjemnělé citlivosti je samozřejmě velmi zřetelné, jak temně a hrozivě prožívala válku a její zrod. Poslední zápis ze 3.března 1941 se sice snaží temnoty rozehnat znovu vyhalšovaným úsilím k práci, nicméně po knize Mezi akty již nic nenapsala a 28. března ukončila sama svůj život. V řece, ve Vlnách, jak zní i název jednoho jejího díla. Musím si jej přečíst, z jejích deníků se zdá, že pro ni mělo velkou závažnost: "něco v tom je", opakovala mnohokrát. Přepokládám, že bude tento román jedním velkým a silným tokem.
Každé její psaní začíná velkým zápalem a končí v marnosti. S věkem se marnost prohlubuje, deprese sílí, vidí svůj a Thomasův dům rozbombardovaný, cítí se žít ve světě bez jakékoliv naděje. Zabila ji její enormní citlivost, právě její jemnocitné a proslavené impresivní vnímání okolí a světa, zabila je zrůdnost válečných let. A navíc stáří, které u ní nepřineslo v pohnuté době přílišné zklidnění, jako spíš ještě větší pocity marnosti a beznaděje. V posledním roce se již vidí za svým zenitem, vnímá se jako zapomenutá autorka, outsider. Kdyby jen věděla, jaký věhlas má do dnešních dní !
Na rozdíl od deníků například Gombrowiczových je Deník Woolfové mnohem intimnější, a i když se věnuje dění literárnímu i jiným autorům, či lidem v okolí, je zaměřen především na intimní svět autorky samotné. Ostatně sama to přiznává, že je pro ni deník tichou, nestrannou společnicí.
Určitě o Woolfové něco napíšu. Něco ve smyslu - zjitřená citlivost, zaujaté oči a okolní svět.
Tuhle knihu bych si určitě vychutnala lépe, kdybych měla načtena autorčina díla. Nicméně i tak je zajímavé sledovat tvůrčí proces a duševní zápasy pozoruhodné a inteligentní ženy. Trochu mi vadilo, že se neorientuji v některých postavách. Uvítala bych i více "osobních" než "spisovatelských" úvah. Velmi zajímavé jsou poslední kapitoly zahrnující příchod války z pohledu současníka, který nevěděl, jak vše dopadne.
Ta kniha mě naučila číst jinak. Jsou knihy o ději a jsou knihy bez děje. Deníky patří k těm bez děje. Naučily mě uvědomit si dobře vystavěnou větu, bohatou slovní zásobu, dobrý překlad. Pro mne přelomová kniha. Obrovský obdiv a sympatie k Virginii Woolf jen narostly.
Určite pri tej knihe nečakajte spoveď citov autorky (možno len v nepatrnom množstve). Hlavný dôraz sa kladie na jej prácu a húževnatosť, pri ktorej dennej sedela a písala, prepisovala, korigovala, premýšľala. Je krásne vidieť, ako veľmi autorka prežívala kritiku a recenzie o svojich knihách. Zároveň, sama pôsobila ako kritička, a v knihe krásne vidieť jej názory o iných dielach a ľuďoch.
Mrzí ma, že sa nikdy nedostanem k jej úplný denníkom....
Ze začátku trošku jednotvárně se opakující koloběh líčení vzniku jednotlivých autorčiných knih, který jen občas přeruší nějaká zajímavější událost, získává v poslední třetině knihy zcela jiný rozměr díky líčení událostí kolem počátku a pak průběhu 2. světové války. Kromě válečných události jsou ještě zajímavé její feministické názory. Asi v polovině jsem byla v pokušení knihu odložit, ale jsem ráda, že jsem to nakonec neudělala. Je jen škoda, že se nejedná o její úplné deníky.
Díky deníkům jsem lépe pochopila, proč Virginia psala jak psala. Měla vlastní mysl a svět a spoustu věcí nechápala, hlavně na tu dobu války toho na ní bylo moc.
Je to má favoritka a vítězka.
Když jsem se ke knize dostala na gymnáziu, byl to pro mě objev století. Virginia mě mnohdy uhranula spíš svým přístupem k umění než díly samotnými (až na čestné výjimky), ale po pročtení jejích úvah o psaní svém i jiných autorů jsem se do ní jako osobnosti uměleckého světa doslova zamilovala.
Upřímnost a originalita.
Gnomo to vyjádřil velmi obratně a přesně:) Opravdu Deníky vykreslují autorčin život v těch prioritách které viděla a cítila za nutno poznamenat, autorčin vztah k vlastním dílům, vztah velmi dramatický, pak se Virginie uměla dost jasně vyjádřit o tom co četla a k tomu co četla, zásady na to jak pohlížela na svět literatury jsou velmi zajímavé. Deníky nejsou jen lehce kritické, ale kritické, kritiku kterou k sobě zaujímala se snažila často překrývat a zahlazovat jakousi bolavou, trýznivou a hlubokou odloučeností od sebe samotné,což však v Denících nemá tolik místa,proto i mě dost zajímá co Leonard vynechal. Kniha je však dobře seřazená, takže na mě působila velice sugestivně, nemohu a nechci tvrdit že jsem ji všude rozuměla, jisté narážky, nebo slovní srážky se dotknou každého čtenáře jinak,ale poněvadž u V.Woolfové nemám potíž, aby se mi dostala pod kůži, měla jsem přeci jen dost často pocit jako bych četla dopisy od někoho koho velmi dobře znám.
CO dodat? Je pěkné proniknout formou autorčina deníku do jejího každodenna. Hlavně mě fascinuje ryzost textu a jeho kvality, přestože je to "pouze" forma záznamu okamžitých myšlenek - ale spisovatelé k tomu patrně přistupují s větší precizností.
Štítky knihy
deníky anglická literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Deníky psané někým tak literárně výjimečným, navíc v době, kdy žena ani nemohla některé věci říkat jinde a jinak, než psaním do deníku, jsou velmi působivé. Mysl jedoucí na plný výkon, zklidňování se nacpáním špuntů do uší a dvoudenním ležením, radostné psaní knih, bolestné psaní knih, kritika jiných a strach z kritiky sebe. A postupné silnější a silnější uvědomování si ceny času, odmítání konání všeho, co je zbytné. „V šestačtyřiceti už musí člověk skrblit. Věnovat čas jen tomu, co je nezbytné.“ Je to nekonečná kniha, kterou mám vedle postele místo Bible a stále v ní nacházím něco nového, byť bych jí četla stokrát.