Denník Anny Frankovej

Knížky jsem se dlouho bála. Nemám moc ráda díla o válce/z války. A ejhle, z Deníku AF na mě dýchla radost ze života, lehkost psaní, prostě překvapení veliké. Anne byla opravdu talentovaná, kniha se čte velmi dobře. Vřele doporučuji přečíst i příběh Miep, která Frankovým pomáhala. Aneb pohled z druhé strany. Viz odkaz: http://www.databazeknih.cz/knihy/zachranit-pribeh-zeny-ktera-ukryvala-rodinu-anne-frankove-36630

Myslím, že knihu by si měl přečíst každý, kdo si stěžuje na svůj život. Doba to byla hrozná a ukrývat se dva roky v zadním domě muselo být šílený. Těžko si někdo z nás dokáže představit, jaké to bylo vědět, že když vás najdou skončíte v koncentračním táboře nebo vás zastřelí na místě. Výčitky svědomí, že vy se schováváte a vaši kamarádi známí nebo zbytek rodiny umírá v koncentračním táboře...nic pěkného. Byla jsem při čtení dost překvapená, jak Anna během těch dvou let dospěla.

Hodně působivé… Jak by taky ne, vzhledem k okolnostem a smutnému konci skoro celé rodiny. Depresivní ilustrace holocaustu. Co může být autentičtějšího než skutečný deník skutečné oběti?
No a tady vidím trochu problém: Trochu se mi zdá, že k Deníku AF se přistupuje jako k běžné literatuře, je hodnocena, komentována, někdy kritizována (viz některé komentáře níže)... Ale vždyť to byl soukromý deník, který si ta holčička psala sama pro sebe, schovávala, aby si ho nikdo nepřečetl, a který se jen čirou náhodou našel a Annin otec dal pak souhlas ke zveřejnění… Skutečnost, že jde o tajné, intimní zpovědi, které rozhodně nebyly určeny pro budoucí zveřejnění, by měl mít každý při čtení na mysli.

Na tuto knihu jsem dlouho hledala odvahu a tu správnou chvíli. Musím ale říct, že jsem od deníku čekala více. Jistě, ono nebylo moc o čem psát. když byl člověk zavřený v části domu pořád se stejnými lidmi. I když i tak mi přišlo, že obyvatelé domu mohli být více opatrní. Ale nerada bych je soudila, jsem ráda, že jsem toto nikdy nemusela zažít a doufám, že nezažiji.

Chtěla Deník Anny Frankové přečíst až tak moc, že jsem se spokojila s verzí ve slovenštině, kterou jako jedinou naše knihovna nabízela. Kniha mě nezklamala, jen jsem si myslela, že Anna psala deník i v koncentračním táboře. Velmi ji však obdivuji, že ve svých 13 letech dokázala tak dobře psát. Líbil se mi její pozitivní pohled na svět. To že si v těžkých chvílích neřekla, jako její matka, že na světě je tolik utrpení, nebo že by mohlo být ještě hůř, ale naopak vzpomněla si na přírodu a na to, že je na světě ještě stále něco krásného.

Tohle bolí. Asi jako když do srdce mi vrazí nůž.
Válečné a tím spíš biografické knihy o holocaustu mám ráda a zajímají mě, a právě Deník byla tou osudnou, která mě k tomu přivedla. A tady víc než příběh je důležitý hlavně autor. Patří rozhodně mezi ty nejlepší a za mě by si ji měl každý přečíst, protože má svoji sílu, vekou sílu. Přes své tragické a děsivé poselství je to milé a úchvatné čtení.

Spočívá to v jedné otázce, kterou Anna pokládá: „Ale, a to je velká otázka, budu schopna napsat jednou něco velkého, stane se ze mě někdy novinářka nebo spisovatelka?" Ano, stala se z tebe spisovatelka, Anne. Alespoň pro mě jí jsi.
Mnoho lidí tu kritizuje její psaní, ale jak sama řekla: kdo tady má vůbec tušení, co všechno se odehrává v duši puberťačky? Nikdo jsme nebyli jiní. A už vůbec jsme neprožili to, co ona. Já neříkám, že je to napsané nějak mimořádně, ale na její věk a situaci je to mimořádné. Anna je - byla určitě úžasná dívka a je jednou z mých oblíbených hrdinek. Knižních i životních. Docela jsem se v ní v některých pasážích viděla. Překvapilo mě, jak jsme si podobné. Myslím, že v jejím věku bychom si rozuměly.

Je deprimující, číst o všech událostech v průběhu dvou let, když jsem od začátku věděla, jak to dopadne. Ostatně jinak to ani skončit nemohlo. Ale stejně jsem se nemohla odpoutat. Tolik ukryté bolesti, utrpení, ponížení a zároveň naděje a dobroty v každém jednom slově, až se mi z toho derou slzy do očí, kdykoliv si na ni vzpomenu.

Zdálo by se, že k tomuto příběhu už nelze nic dodat, protože ho v podstatě zná i ten, kdo ho nečetl, ovšem až po přečtení člověk přijde na všechny nové poznatky a hrůzné detaily. Mě si ta kniha omotala kolem prstu a vzpomínám na ni s obdivem, úctou a láskou. Tady končí Annin deník, ale ne moje sounáležitost a satisfakce. S láskou a navždy, Anne, nezapomenu.

Určitě je to četba, která vezme za srdce snad každého. Nicméně nevím, jestli jsem se s touhle knihou setkala příliš pozdě nebo je to i dobou, ale bylo pro mě moc složité číst Anniny zápisky. Jednak je psala na začátku jako třináctiletá a i když jsem se snažila to moc nevnímat, připadalo mi to hodně dětinské. Osobně je mi líto, že jsem pak knihu rozečtenou odložila a už se k ní nevrátila. Asi se o to ještě někdy pokusím, protože vím, jaký je to klenot co se týče historie 2.světové války, ale bude to pro mě hodně těžké.

Pro mě byla kniha zajímavá jen díky autentičnosti. Možná kdybych byla mladší, tak mě zaujme více.

Na knihu jsem se velmi těšila, protože jí plní lidí chválilo a tak i já jsem ji přečetla a popravdě toho lituji. Kniha mi přišla bez děje. Slečna vypraví jak to chodí v úkrytu a jak se tam stále hádají a tak. Do konce jsem ji přečetla jen proto, protože jsem čekala nějaké to "vzrůšo". Od knihy jsem čekala mnohem více a znovu bych ji určitě nečetla. :-)

Příběh je silným svědectvím o tom, jak vnímalo mladé děvče jako Anna dobu tak krutou, děsivou a nesmyslnou. Je pozoruhodné, jak pestrá je její mysl a fantazie, jak se v průběhu proměňuje...

Nedá mi to a začnu reakcí na kritické komentáře. Ano, je to výplod rozhárané a možná trochu sebestředné puberťačky, která v těžké době řeší i hlouposti. Ano, je to rutinní popis živořícího vyššího počtu lidí. Jenže právě v tom je síla téhle knížky. Díky tomu je autentická. Copak jsme v pubertě byli jiní? Copak nás občas neštval celý svět?

Síla příběhu opravdu není v literárních kvalitách, i když na svůj věk Anna rozhodně nepsala špatně. Je zajímavé sledovat, jak se mezi 13. a 15. rokem Anna změnila.

Knihu beru určitě s rezervou, protože deníkové zápisy jsou specifickým místem pro vymýšlení si věcí, fantazírování a přehánění. Je ale úžasné pozorovat Anninu proměnu, i když probíhala možná jen v její mysli (kdo ví). Kniha je úžasným svědectvím své doby, kterou by si určitě měl přečíst každý.

Klasika. Jedna z mých prvních. Mám k ní nostalgický vztah. Někomu se to může zdát nudné, ale pro mě je Anna hrdinka a symbol statečnosti. Nechtěla bych prožít to co ona. Remcat od počítače umí každý.

Deník jsem četla v angličtině a ne všemu jsem rozuměla,ale i tak mi kniha přišla docela zajímavá.Občas nudná,přece jenom popis každodeních činností není moc zajímavý,ale i přesto doporučuji přečíst.

Tak, přečteno. Celý deník mi přijde jako výplod puberťačky, která dle mne ale nedozrála. Pořád se zabývá nepodstatnostmi a řeší hlouposti - jak vypadá mezi nohama? proč si její rodiče dovolují jí něco vytknout? Proč by měla dělat to, co se po ní žádá?
Prostě rozháraná puboška, která si uvědomila alespoň jedno - že se, ač v malém prostoru, má nepopsatelně líp než mnoho jiných lidí.

Jídla dost, kde spát měli, takže nic o hrozném životě, jak popisují média, jsem tam neobjevila.
Dost mi vadila její až nechuť k ostatním lidem a to, jak se v tom pořád pitvala.

A nejvíc mě dostalo, když ke konci otevřeně otvírali okna a spalovali v kamnech šlupky, aby ten kouř byl jo vidět... pak se nemůže celý svět divit, že na ně "přišli" .

Zatímco ostatní tomu říkají "silné", já tomu říkám " nadhodnocené".

Reaguji jako člověk, jež číst začíná a kterému se nelíbí nabubřelost malýho děcka. Naivita a mrkání ctitelů utnul tipec přesun do úkrytu. Pohrdlivě hodnotící děvčátko mne zatím nijak neuchvacuje, spíš si myslím, že mít ji jako spolužačku, pěkně by mne tím odsuzováním druhých štvala.

Mediální obraz tohoto příběhu je o moc silnější než celý "deník" ( deník v uvozovkách pro to, že se spekuluje o pravosti slov a autorství a to mi bere chuť se do toho hlouběji ponořit).
Zbytek pocitů dopíšu, až zda to dokážu přečíst.
Opravdu jsem očekával bůhví co... a on je to přitom vylití srdce puberťačky a rutinní popis živořícího vyššího počtu lidí.

Vzhledem k jejím názorům si nemyslím, že by měla být skvělou spisovatelkou a osobností.
Každopádně škoda jejich životů.

Hvězda jedna za to, že jsem poznal, že reklama ne vždy představuje kvalitní "výrobek".

Ten příběh je navzdory všemu tak plný života. Prostřednictvím deníku zažíváme vývoj Anny od 13letého dítěte po 15letou skoro dospělou ženu se spoustou životního elánu a cílů a plánů a smutně si uvědmujeme s pohledem na datum deníkových záznamů, že stačilo jen málo a ona by své plány mohla začít svobodně uskutečňovat. Dnes sice pořád s hrůzou pohlížíme na počty obětí holocaustu, ale možná už méně myslíme na to, že každý ten člověk měl svůj příběh, své tužby, lásky, plány a cíle. Pohled do života Anny nám to umožňuje a v tom spočívá síla této knihy.
Dovětek: nečetla jsem žádné komentáře ke knize ani před ani po přečtení, až poté, co jsem odeslala svůj komentář a je vidět, že většina z nás ten příběh prožívá stejně...

"Jezdit na kole, tancovat, pískat, vidět svět, cítit se mladá, vědět, že jsem svobodná – po tom já toužím. A přece to nesmím dát najevo."

Síla knihy opravdu tkví v její autenticitě, upřímnosti, v intimním pohledu do duše vnímavé mladé židovské dívky skrývající se před nacisty. V tom, že nečteme vyprávění o Anně ani její vzpomínky na válku a holocaust, ale čteme její skutečné deníkové zápisky pořízené v době, kdy svět zešílel. Popisuje nám realitu tehdejšího života, své obavy, touhy i své naděje v to, jaký bude svět po válce a jakou roli v něm sehraje ona.

Anna nás informuje, že spojenci postupují a že věří, že by v září už konečně mohla jít znovu do školy. A nás čtenáře, návštěvníky z budoucnosti, tíží trpké vědomí o tom, co se stane poté, až skončí poslední zápis v červeném kostkovaném deníku, a slzy do očí nám vhání vnitřní obraz citlivé mladé dívky umírající na hlad a nemoci v chladné temnotě koncentračního tábora.

Musím, říct, že je to fakt síla.