Děravé paměti - Šedesát báječných let pod psa

14.05.2022

Když jsem si knihu půjčila (zásadně Vieweghovy knihy nekupuji, je to vyhazování peněz a velmi se divím, že to ještě někdo dělá) tak mě zarazilo jak je tenká, ač jde o paměti šedesátníka. Po přečtení jsem pochopila, proč tomu tak je a byla jsem vlastně ráda. Nic nového tam totiž nebylo, kromě jmen bývalých milenek a konkrétních míst, kde dotyčný trávil dovolené. Vyplněné několika zkopírovanými, dlouhými recenzemi za účelem natažení textu, pochvalnou ódou nejstarší dcery (mladší prý jeho knihy nečtou, zřejmě, aby si zachovaly k tátovi alespoň trochu úcty) na jeho naprosto šílenou kravinu Dula a občasné rozhovory s matkou. Do toho výčet všeho: co, kdy, za kolik a pro koho vykonal a na různých místech knihy pro jistotu několikrát připomenout. To, co už bylo napsáno na začátku, se pak doslova zopakuje v nějaké z dalších kapitol (opět vata!) Bezcharakternost exmanželky a exnakladatele už jsou vlastně koloritem, bez kterých se žádné Vieweghovo dílko prostě neobejde. Takže by měl být těm dvěma záporákům nakonec velmi vděčný, protože z jejich mrzkého chování těží už hezkou řádku let a nebýt jich, nemá skoro o čem psát. Ke dvěma zmiňovaným se do šiku vyžírků tentokrát zařadila i zlatokopka extchýně. A to je tak zhruba vše, tedy kromě nesmírného chvástání se literárními úspěchy, zdůrazňování (po kolikáté už?), že je nejvydávanějším českým autorem a v neposlední řadě sexuálními sukcesy u něžného pohlaví. Takže dávám jednu hvězdu: jednak tak trochu ze soucitu a pak i proto, že toto bylo lepší než Dula, která je hluboce pod kategorií odpad, tak to musím odstupňovat. Ale dvě už si nezaslouží, protože srovnám-li to s memoáry jiných osobností, tak tyhle jsou po obsahové stránce téměř tragické.
Celkem nedávno si zmiňovaný autor na svém facebooku posteskl, že nemá nápad o čem dále psát. Svrběla mě ruka od nutkání napsat, aby se na to psaní konečně vykašlal a začal se věnovat užitečnějším věcem. Ale to by nešlo. Pan spisovatel totiž nemá rád názory sledujících, z jeho pohledu negativní komentáře maže a jejich autory zablokuje. Takže mu tam zbývá jen hrstka řitních alpinistů, od kterých se žádného pravdivého názoru nedočká, což mu určitě vyhovuje. A vlastně proč ne, když se i literární paskvily docela dobře prodávají...

Viewegh je prase, hovado, držgrešle a opilec. Také je to ubohý, sebestředný, misogynní ublíženecký ubožák, který chrlí špínu na všechny kolem sebe a je pro své blízké jen přítěží. Nic z toho mi nevadí. Štve mě jen to, že o tom neumí psát.

Tahle slohovka šedesátiletého kluka na téma "Král Já První" se prostě nedá číst. Fanfarónské chvástání, kde všude byl na dovolené, s kým slavným se tam potkal, jakou naivní husičku tam sbalil a kolikrát se tam zkároval prokládají xkrát opakované únavné stížnosti na exmanželku, na to, kolik musel za něco zaplatit peněz a také na bývalého nakladatele (kterému by měl podle mého názoru líbat nohy - podržel ho i poté, co Viewegh ztratil po úraze, který si sám přivodil, soudnost a schopnost psát a vydal mu ještě několik mizerných knih, než ho Viewegh hodil přes palubu).

Milosrdně krátký (a odpudivý) text prokládají a uměle natahují rozsáhlé vsuvky od Vieweghových kamarádíčků (obvykle bývalých - Viewegh není člověk, se kterým byste se chtěli kamarádit), kteří se zoufale snaží najít na jeho stále mizernějších knihách něco pozitivního. Kontrast mezi jejich profesionalitou a Vieweghovým diletantsvím bolí, nejvíc patrný je asi u jiskřivě vtipné satirické vložky Denise Vereckého, který se ufetoval k smrti před nějakými deseti lety.

U Povídek o nelásce jsem sliboval, že další Vieweghy už číst nebudu. Tady jsem udělal výjimku - doufal jsem, že autor využije tuto příležitost k důstojné derniéře. Nu, nestane se tak, obávám se, že už smolí další zhůvěřilost. A jen tak na okraj, řekl bych, že těch nevěr bylo ještě víc, než přiznává (a také je všechny nostalgicky bagatelizuje ve stylu "mladost radost", jsme přece chlapi a je to naše přirozenost, ne?). S Američankou Kristin se podle vlastních slov rozchází kvůli její reakci na 11. září 2001, a ani ne o rok později má veselku s arcizlounkou Veronikou?

No nic, krátce a stručně - Děravé paměti jsou zářný příklad toho, že ani papír nesnese všechno...

03.05.2022

Upřímně ani nevím, co napsat.. Dozvěděla jsem se o autorovi mnoho věcí, které jsem netušila a po autogramiádě k této knize ani snad vědět nechtěla.. Těžko říct, kde je hranice zdravého sebevědomí a pýchy s arogancí.. A často jsem se nad myšlenkami autora pozastavovala, protože to pro mě bylo nepochopitelné... Ale kdo jsem já, abych soudila :-) Hlavně přeji autorovi hodně zdraví a dobrých nápadů do dalších knih :-)

02.05.2022

Velmi přiléhavý název. Smutné je, že když nejprodávanějšímu českému autorovi dojde inspirace, nerozpakuje se pokazit si reputaci takto ubohoučkým dílkem. Nezábavné chlubivé výčty bydlišť, milenek, zahraničních dovolených, literárních děl a seknutí drápem po přátelích, kteří již přestali být přáteli. To vše zanechává hodně rozpačitý dojem a vlastně i nechuť číst případné další romány.

27.04.2022

Uprimne, smutne, dojemne, hezke

26.04.2022

Mám ho rád, přečetl jsem od něj prakticky všechno. Kniha pamětí se mi líbila. Jsem rád, že zase může psát.

Snažím se najít jediný klad či přínos pro čtenáře. Nepodařilo se mi nic najít. Význam snad jen pro autora, je snad na pěknou dovolenou. Autor nemá rád recenze, má štěstí, tentokrát vlastně téměř nejsou. Předpokládám, že má rád bulvár, ale toho také moc v poslední době není, tak si ho stvořil sám. Dovolím si radu: Počkejte, až bude hutné téma, není nutné každý rok vydávat škvár. Obejděte se bez házení špíny na druhé. Ona totiž padá na vaši hlavu.

16.04.2022

Autorovi přeji hodně zdraví a aby mu šlo psaní tak jako dřív. U čtení těchto memoárů jsem se bohužel cítila jen trochu trapně, ale i tento pocit po chvíli vyvanul a nezůstalo - nic. Škoda.

13.04.2022

Bavilo mě to!