Descartesův omyl

20.03.2023

Kniha je poměrně složitá a četla se mi těžko. Resp. některé pasáže jsou napsané srozumitelně a přístupně, ale většina byla těžko čitelná a část autorových myšlenek jsem zcela určitě nepochopila. Je škoda, že zabíhal tak moc do detailů jako např. anatomické popisy (vč. schémat neuronálních signálů a spojů) nebo citáty z literatury. V kontextu to podle mě nebylo zásadní a hlavní nit úvah by se dala držet výrazně snáz.
Autor vychází z vědeckých výzkumů, odborných studií a publikací, ale v knize představuje především své hypotézy. Zajímavé byly např. úvahy o společenských konvencích v souvislosti s instinktivním chováním.
Jednou ze základních myšlenek knihy je to, že bez schopnosti prožívat emoce se nelze úspěšně rozhodovat. A že mysl a tělo jsou neoddělitelně spjaty a že se ovlivňují navzájem.

"Jsem skeptický vůči objektivitě a definitivnosti vědy. Především v neurobiologii nepovažuji výsledky, k nimž dospěla věda, za více než dočasné přibližné hodnoty, s nimiž se na chvíli potěšíme a které odhodíme, jakmile se objeví lepší vysvětlení."

"...během našeho vývoje od dětství do dospělosti je uspořádání mozkových okruhů, které naše vyvíjející se tělo a jeho interakce se světem reprezentují, pravděpodobně závislé na činnostech, do nichž se organismus zapojí, a na činnosti vrozených bioregulačních okruhů, když na tyto činnosti reagují."

Kniha je náročná, nevhodná pro laiky.

22.01.2018

Byť první třetina knihy vypadala docela vstřícně a srozumitelně, tohle - k velké škodě - není text pro laiky. (Souhlasím s komentářem Eldar80.)

20.02.2017

Damasio ve své knize charakterizuje základní podmínku pro vznik vědomí takto: „...schopnost ukazovat si uvnitř mozku „představy“ („obrazy“) a objednávat si je v procesu, který se nazývá myšlení...“ , a takovou podmínku splňuje splňuje právě náš, lidský, mozek.
Damasio se zamýšlí nad jednou z nejpalčivějších otázek, kterou si lidé začali pokládat v momentě, kdy začali zkoumat svou mysl: „Proč si uvědomujeme svět okolo nás, proč víme to, co víme, a proč víme, že to víme?“ Říká, že existuje spousta organismů, schopných inteligentních činů, které ale přesto nemají vědomí, zdá se, že nenalezneme organismus, který by měl vědomí a nevyvíjel žádnou činnost. Pro Damasia, mít vědomí, znamená tvořit neuronální reprezentace, které se stávají „představami“ a které mozek zpracovává v procesu (činnosti) nazvaném myšlení. Tyto představy zásadně ovlivňují naše chování, s jejich pomocí plánujeme budoucnost a následně volíme úkony, které je potřeba vykonat k dosažení cíle.
Damasio tenhle proces popisuje následovně: „...proces, jímž se neuronální reprezentace, které se skládají z biologických modifikací vytvářených učením v neuronálním okruhu, stávají v našich myslích „představami“, … proces, který umožňuje, aby se neviditelné mikrostrukturální změny v neuronálních okruzích (v tělech buněk, dendridech, axonech a synapsích) staly neuronální reprezentací a ta se obratem změnila v „představu“, kterou už každý z nás prožívá jako subjektivní.“ Jako základní úkol mozku tedy chápe "mít informace", o tom co se děje v mozku, v celém těle, informace o okolí, prostředí ve kterém se organismus nachází, a to takové, aby mohl zabezpečit přežití organismu, tedy aby mozek dokázal tyto informace zpracovat a následně vytvořit podmínky pro přežití celého organismu.

Damasiuv "model", jak se postavit k našemu specificky lidskému vědomí, je samozřejmě jen jeden z mnoha, je to pohled vědce - neurologa a rozhodně stojí za přečtení, zvlášť následně v kombinaci s názory jinými, jen pro příklad, za všimnutí stojí také způsob, jak se staví k vědomí Roger Penrose, matematik, který říká, že stále nevíme, co to vědomi je, že jsme schopni ho definovat jen do určité míry. Projevy vědomí rozlišuje na aktivní a pasivní. Mezi pasivní projevy řadí uvědomování si, jako "uvědomování si“ barev nebo harmonie, používání paměti. Aktivní je pak jednání na základě svobodné vůle, k tomuto rozlišení přidává ještě jeden, podle něj velmi významný aspekt vědomí, porozumění nebo vhled, který ovšem nijak nedefinuje, sám říká, že mu vlastně zcela nerozumí, pouze si uvědomuje, že porozumění vyžaduje nějaký stupeň uvědomování si věcí, že tedy nelze definovat uvědomování si bez porozumění. I když nedefinuje ani vědomí, ani porozumění, trvá na vztahu mezi nimi a na základě tohoto vztahu pak vymezuje různé přístupy k tomuto problému. Mezi vědci a filozofy prostě existuje řada stanovisek k tomuto vztahu, jen pro zajímavost, tohle jsou, podle Penrose, některé z nich:
1. Vědomí je jen výpočet, a pocit vědomí je vyvolán čistě provedením příslušného výpočtu.
2. Vědomí je rys fyzikální aktivity mozku, ale zatímco samotná fyzikální aktivita se dá početně simulovat, počítačová simulace pocit vědomí vyvolat nemůže.
3. Fyzikální aktivita vyvolává pocit vědomí, ale tuto aktivitu není možné plně simulovat výpočetně.
4. Vědomí se nedá plně vysvětlit pomocí fyzikálních, informatických nebo jiných vědeckých pojmů.
K prvnímu přístupu pak můžeme zařadit úvahy o silné umělé inteligenci, která říká, že veškeré myšlení je jen určitý typ výpočtu a pocit vědomí je provedení tohoto výpočtu. Podle zastánců této teorie je inteligence záležitostí fyzikálních operací se symboly, a přitom není podstatné, v jakém prostředí, se takový systém realizuje. Vědomí je tedy čistě formální proces a počítače na rozdíl od člověka dokonce poskytují pro tyto procesy vhodnější materiál (člověk je přeci složen s biologického materiálu podléhajícího zkáze, a mozek, ve kterém tyto procesy probíhají, je jen kašovitá hmota), někteří zastánci této teorie jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, i o takových „primitivních“ přístrojích, jako jsou termostaty, že můžeme říci, že mají přesvědčení, protože přesvědčení lze podle nich připsat čemukoli, co řeší nějaký problém. :-) ...
... dnes už jsou tyto teorie samozřejmě překonány, ale rozhodně stojí za přečtení ... a za trochu námahy pro naší šedou kůru mozkovou :-)