Deset žen
Marcela Serrano
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/166290/bmid_deset-zen-BcA-166290.jpg
3
199
199
Neúprosný obraz ženské duše. Devět žen, každá úplně jiná. Nikdy předtím se neviděly, a přesto spolu sdílejí své příběhy. Nataša, jejich terapeutka, se je rozhodla sezvat dohromady, neboť věří, že rány se mohou začít hojit jen tehdy, když se prolomí ledy mlčení. Není důležité, odkud pocházejí ani z jakých poměrů vzešly. Je jedno, kolik jim je let a čím se živí. Všechny si na bedrech nesou tíhu strachu, samoty, promarněných tužeb a nejistoty. Někdy za to může minulost, s níž se nelze vyrovnat, jindy přítomnost, jež nepřináší to, co by si člověk přál, nebo budoucnost, která děsí. Matky, dcery, manželky, vdovy, milenky. Hrdinky tohoto románu přijímají Natašinu výzvu, aby se pokusily pohlédnout na svůj život novýma očima. Kniha Deset žen je znepokojující a překvapivý román, hluboce dojemný a lidský. Odvážný a objevný pohled na mezilidské vztahy v dnešním světě.... celý text
Přidat komentář
Kniha mě zaujala obálkou i nápadem, ale celkový dojem je takový nemastný neslaný. Zdálo se mi, že styl psaní mi nedovoluje se s žádnou z žen ztotožnit a cítit k nim sympatie. Spíš po mně jejich příběhy tak nějak sklouzávaly bez toho, aby zanechaly nějaký hlubší dojem. Místy jsem se taky trochu nudila a přemýšlela, že knihu odložím. Nakonec jsem ji dočetla spíš z principu, ale myslím, že za pár týdnů už ani nebudu vědět, že jsem ji četla.
Výborný nápad setkání deseti žen, ale konečný text pro mě byl málo. Pocitově jsem četla pořád příběh jedné ženy, čekala jsem nějaké odlišení stylem mluvy, slovy. Přišlo mi to nepřehledné, zmatené a tím mě to nebavilo.
Další poklidné čtení. Bavily mě příběhy každé z žen, kniha se tak četla skoro sama.
Moc pěkná kniha, moc mě bavila. Každá z nás se někdy potýká s nějakými problémy. A tahle z Latinské Ameriky dokazuje, že je to všude stejné.
Když si to tady pročítám, uvědomuji si, jaké jsem asi měla štěstí, že jsem knížku četla až někdy v pětatřiceti. Chápu mladší čtenářky a pro jednou jsem ráda, že už mám něco odžito, protože tahle knížka má v sobě velikou moudrost a zároveň kouzlo cizí, vzdálené země. Myslím, že v té prostotě a nepřekombinovaní celého příběhu je jeho veliká síla, protože i když čteme v jednotlivych povídkách o osudu deseti rozlišných žen, přesto je všechny v jeden příběh nakonec spojuje jistá pokora a láska k životu.
(SPOILER)
Fajn, trochu si to rozebereme.
Franciska: fňuká zbytečně. Život žije bezpečný a krásný, co by za to třeba kdo dal mít milovanou práci, muže a tři dcery!
Jenže ona fňáče, že má rutinu a jí to štve.
Co se týče její matky, taky nesmyslné.
Kdyby totiž měla před očima, jak se zbláznila, bolelo by jí to logicky víc, než
když prostě odešla ne? Měla se cítit
svobodně a ne fňučet, že je opuštěna
... No prostě ufňáganá slepice. Tohle není realnej životní bol.
Mané: herka-štětka.
Jana: hyperaktivní nešikovná kadeřnice, která během bezvýznamné řeči skáče od jednoho k druhému.
Dál ty fňukny poslouchat nehodlám.
Velmi dobře napsaná a zároveň vymyšlená oddechovka, která nenutí k velkým zamyšlením, ale zároveň si v ní může každý najít něco dle svého gusta. Vzala jsem si knihu na dovolenou a bylo to jak se říká 'jako pr... na nočník'. Jednotlivé příběhy na sebe nenavazují, není nutné se 100% soustředit ... ale zároveň mě každý příběh zaujal a něčím inspiroval ve smyslu že můžu být opravdu za svůj šťastný život vděčná ...
PS: nádherná obálka :-)
Taková průměrná oddechovka, do které jsem se musela trochu nutit, protože jsem od ní čekala něco jiného. Suma sumárum byly příběhy nakonec zajímavé. V tomto případě se mi ale líbil více obal.
Lákala mě obalem, úplně mě fascinovala. ! Devět nádherných květů sladěných barevně , ke každému jméno, vybírala jsem si jméno a květinu, které se mi líbí, těšila se na příběh , podobný mému. První dva příběhy se mi líbily moc. Neznámé prostředí Chile , exotika toho horkého temperamentního kraje.. Pak jsem knihu na chvíli odložila, toto není kniha, kterou je potřeba číst jedním dechem , postavy nemají spolu nic společného , příběhy se ani neprolínají, ani na sebe nenavazují. A pak jsem nevěděla kdo je kdo . Je Juana dobrodružka nebo byla týraná ? Je to pěkné dětství nebo tohle byla špatná matka. ? Přesto jsem dočetla i desátou ženu , protože obal je vtipný v tom že je na něm jen devět jmen a ale kniha se jmenuje Deset žen. Upřímné zpovídání , nahlédnutí do ženské duše.
Knihu jsem přečetla úplnou náhodou, příběhy žen byly velmi čtivé, úplně jsem se do nich ponořila. A velmi mě nadchlo neobvyklé prostředí Chile.
U knih se mi moc nestává, že bych měla problém je dočíst. Tahle mě zezačátku bavila, ale jak jsem postupovala, tak bylo těžší a těžší ji otevřít znovu a na posledních pár stran jsem se odhodlávala pár týdnů. Přemýšlím, čím to je. Možná se mi jen znovu potvrdilo, že na povídky moc nejsem, a tahle kniha byla dost "povídková". Možná byla potíž i v mých nenaplněných očekáváních - čekala jsem mezi ženami nějakou interakci, nejen převyprávění jejich příběhu. Některé příběhy mě oslovily hodně, některé se mi zdály takové šroubované, nedůvěryhodně vyprávěné - hlavně ten poslední mi nesedl.
Příběhy, které jsou stejně rozličné jako ženy, které je vyprávějí. Psychoterapeutka Nataša sezvala své pacientky, aby si navzájem sdělily své životní osudy a tíži, kterou každá nese na svých bedrech, protože věří, že sdílená bolest je poloviční bolest. Ona sama se stává desátou pacientkou připojením svého příběhu. Čtivé, zajímavé, ale přiznám se, že trochu odtažité. Chybělo mi tam propojení, vzájemná reakce, alespoň náznak další cesty, spojenectví. Takhle zbylo jen deset samostatných příběhů.
Naprosto úžasná!
Jsou knihy které přečtete a za hodinu nevíte o čem jsou. Pak jsou ale knihy, které mají v sobě neuvěřitelnou životní moudrost - a to je jedna z nich. Podle mého názoru ale tuto knihu ocení spíše člověk, který už něco prožil, je starší, má už na život svůj názor. Myslím, že kdybych ji četla ve dvaceti, asi by mně nebavila.
Kniha, ktora ma istotne vela svetlych stranok, akymi su citatelnost, pristupnost, moznost stotoznenia sa s hrdinkami. Slabym clankom je vsak kostra ako taka - hlavna myslienka niekam prcha, posledny pribeh je nejaka umela prekombinovana sentimentalna fabulacia a kniha sa hryzie do chvosta. Pribehov je mozno az zbytocne desat, vycerpaju sa, znudia. Ocenujem vsak vydavanie sucasnej juhoamerickej literatury u nas, preklad je velmi fajn a knihu napriek spomenutym muskam odporucam precitat.
Deset žen
Tento příběh mi doporučila paní knihovnice a já to hltala a říkala si ještě. Prostě život.